Mission: Impossible II

Druhá Mise je zcela jiná. John Woo neponechal kámen na kameni, dovezl si sebou holuby, natáhl akční scény o zpomalovačky a z Tomáše udělal bitkaře a motorkáře. Druhý díl se mě kdysi nelíbil, pak zase líbil a dnes jej považuju opět za nejslabší dílek série. Špionážní atmosféra se vytratila, záporák je velmi slabý a Hopkinsova výpomoc je úplně zbytečná. Alespoň že soundtrack se povedl. 60% (25.01.2019)

Na M:I 2 je velice smutné to, že není ani obstojným dílem M:I série, ale ani příliš dobrým (čistokrevným) akčním filmem. Chybí pořádné špionážní hrátky, napětí, alespoň špetka inteligence, překvapivé dějové zvraty (viz jednička a trojka) a akce je zoufale málo (i když uznávám, že finální dvacetiminutovka je velmi efektně natočená over-the-top jízda). Celé to sráží snaha, aby snad každá vteřina filmu byla co nejvíc cool a sexy, což se často míjí účinkem a navíc se to k dané sérii příliš nehodí. Romantická linie (btw ústřední zápletka určitě ne náhodou silně připomíná Hitchcockova Pověstného muže) je pojata velmi povrchně a sladkobolně (Thandie Newton je sice krásná, ale to samo o sobě k dosažení hlubších emocí nestačí) a vrcholem trapnosti je pro mě nudně šablonovitý záporák v podání přehrávajícího Dougraye Scotta, jehož šíleně nepřesvědčivé drsňáctví je chvílemi skoro k pláči. Tohle se Wooovi s Cruisem zkrátka moc nepovedlo. A je to velká škoda, protože potenciál tu bezesporu byl... 60 % (21.02.2004)

Díky tomu, že filmová série "Mission: Impossible" s každým dílem mění režiséra, uchovává si nejen svěžest a neokoukanost, ale také sepjetí s aktuálními tendencemi hollywoodské kinematografie. Každý z režisérů totiž není žádný solitér, nýbrž svým přístupem přesně zapadá do určitého období hollywoodské kinematografie. Jenže zatímco od třetího snímku začala série trendy výrazně předznamenávat, dvojka dnes vyznívá jako hořký relikt dekády, kterou završovala. Ve své době vyzdvihovaný revisionismus, že hrdina ranku Jamese Bonda se zamiluje, je s typicky devadesátkovým přepáleně cool machismem redukován na směšnou báchorku o lásce na první povrchní pohled. Excesivně patetický a graciézně formalistický styl Johna Wooa je zde oproštěn od vypjaté osudovosti archetypálních hodnot a dobové naléhavosti jeho hongkongských filmů a stává se nezáměrně usměvavou manýrou. Chtělo by se oslavovat stylovou odvázanost a formalismus nahrazující symboličnost a schémata, ale kvůli spojení s dnes neodbytně vyznívajícím čurákovstvím většiny figur zanechává spíše hořkou pachuť. Pokus o mramorizaci Ethana Hunta do ikony coolness dále selhává díky marnému scénáři, parodiím nahrávající vyhrocenosti, ale také vinou karikaturně přepáleného záporáka se snad historicky nejnižším charismatem. "Mission: Impossible 2" tak dnes odstrašujícím způsobem připomíná to, jak zoufale schematické a sebestředně nabubřelé byly ještě relativně nedávno hollywoodské blockbustery. Tedy ne že by se ještě dnes nenašli vyznavači devadesátkového povyšování čurákovství na přednost nebo že by dnešní sofistikovanost hojně nesklouzávala k sebestředné onanii, ale vlajkové lodi Hollywoodu táhnou odlišnými vodami. Ostatně aktuálně nový díl série "Rogue Nation" vykazuje s dvojkou řadu paralel - herecky "výrazný" záporák, vztah hrdiny s ambivalentní kolegyní. Jenže právě díky důslednému odvržení prvoplánovosti a naopak důslednému profilování postav i scénáři pečlivě balancujícím mezi osudovostí a šviháckým nadhledem, se vyhýbá všem úsměvným neduhům éry, kdy ženy automaticky padaly hrdinům kolem krku a gerojové sváděli nazlobené odvetné duely se zlotřilými padouchy. (03.09.2015)

Pokračování je totálně odlišné od prvního dílu, s prostinkým příběhem a bez opravdu hrajících herců, ale zato se spoustou přestylyzovaných akčních scén, übercool zpomalovaček a ikonických záběrů. Sice při jeho sledování budete muset vypnout mozek a taky zapomenout na fakt že na režisérské stoličce sedí John Woo, ale bavit se budete slušně. (/ edit po deseti letech - trochu už tomu přicházím na chuť/) (14.01.2007)