Július Satinský

Július Satinský se narodil 20. srpna 1941 v Bratislavě do rodiny kavárníka. V roce 1959 absolvoval pedagogickou školu a později v letech 1959 – 1962 a 1964 – 1966 vystudoval obor dramaturgie divadel malých forem na bratislavské Vysoké škole múzických umění. Oboru se krátce věnoval v Československé televizi v Bratislavě. Ale již od dětství projevoval umělecké sklony.

A v roce 1958 vyhrál recitační soutěž Hviezdoslavův Kubín, na této soutěži se už o rok dříve seznámil s Milanem Lasicou (*1940) a vytvořili spolu neoddělitelnou a nadmíru populární dvojici inteligentních komiků Lasica + Satinský. Vystupovali oba od roku 1959 v Tatře revue, Divadle na korze, Satirickém divadle Večerní Brno, ve zpěvohře (1972 až 1978) a v činohře (1978 – 1986) Nové scény v Bratislavě a v bratislavském Štúdiu S (1986 – 2002).

Spolu vystupovali v muzikálech, komediích i dramatech, psali humorné skeče, scénky, monology, gagy, písňové texty, též divadelní hry a výstupy („Večer pro dva" 1966, „Soirée" 1968, „Nečekání na Godota" 1968, „Jak vzniká slípka" 1971, „Náš přítel René" 1980, „Jubileum" 1990, „Kam na to chodíme" 1991 a další).

Satinského živelné a spontánní komediantství, kreativita, hra s jazykem, improvizace, smysl pro parodii a ironii, nadhled, živý kontakt s divákem, bohatými gesty, mimikou a důrazem na slovní projev se objevily např. ve hrách „Revizor", „Kapsy plné peněz", „Večer pro dva", „O škodlivosti tabáku", „Stalin", „Souboj", „Na dně", „Žebrácká opera", „Na dně", „Mrtvé duše". Často s Lasicou hostoval v Čechách.

Do slovenského filmu (často v něm hrál s Lasicou) vstoupil poprvé jako Faruľa (VŽDY MOŽNO ZAČAŤ). Dále se představil ve slovenských snímcích VÝLET PO DUNAJI (Julo), CÉZAR A DETEKTÍVI (Indián), SLÁVNOSŤ V BOTANICKEJ ZÁHRADE (muž), SMOLIARI (otec Pucinko), POHÁDKA SVATOJÁNSKÉ NOCI (Jura), PLAVČÍK A VRATKO (2. král), POMOCNÍK (Dr. Bielik), UTEKAJME, UŽ IDE! (vyšetřovatel), PEHAVÝ MAX A STRAŠIDLÁ (hostinský), ORBIS PICTUS (Drusa) a nebo naposledy KRUTÉ RADOSTI (strýc a rybařící lékař na penzi).

Velké popularity dosáhl i v české kinematografii (opět i s Lasicou, např. NEKONEČNÁ – NEVYSTUPOVAT, BULDOCI A TŘEŠNĚ, SRDEČNÝ POZDRAV ZE ZEMĚKOULE...).

On a se svým charakteristickým knírkem sehrál v českých titulech (poprvé do něho vstoupil jako autor námětu s Lasicou u krátké grotesky VE VLAKU z roku 1969) Julu (NEKONEČNÁ – NEVYSTUPOVAT), nápovědu (HODINÁŘOVA SVATEBNÍ CESTA KORÁLOVÝM MOŘEM), VB (BULDOCI A TŘEŠNĚ), Dr. Alberta Horáka (S TEBOU MĚ BAVÍ SVĚT), mimozemšťana B (SRDEČNÝ POZDRAV ZE ZEMĚKOULE), krále Pikolu (TŘI VETERÁNI), Jožina Petránka (PRODAVAČ HUMORU), pilota Štefana (VESNIČKO MÁ, STŘEDISKOVÁ), maséra Viktora (ZKROCENÍ ZLÉHO MUŽE), tlumočníka (MŮJ HŘÍŠNÝ MUŽ), sama sebe (VELKÁ FILMOVÁ LOUPEŽ), Pepíka Berku (VÁŽENÝ PŘÁTELÉ, ANO) a i šéfa slovenské mafie (KANÁRSKÁ SPOJKA). U několika svých snímků spolupracoval Satinský s Milanem Lasicou na dialozích.

Lasica Satinský (Satinský i sám) také spolu hráli, psali scénáře a výstupy pro rozhlas („Živočichopis", „Pozdě k večeru", „S. O. S.", „Dvě věže" či „Jakub a jeho pán"), televizní pořady (např. KTOSI JE ZA DVERAMI, VŠETCI SÚ ZA DVERAMI), inscenace (MLADÉ LETÁ, BUMERANG, SOIREÉ, SLADKÉ HRY MINULÉHO LÉTA, ŤAVÍ ZADOK, POŽÍRAČ MEDVĚDŮ i RUMPLCIMPRCAMPR) a i seriály (TETA nebo KŘEČEK V NOČNÍ KOŠILI).

Jak vidno, často byli i hostem českého rozhlasu a televize. Byl autorem (či spoluautorem) desítek knih pro děti a dospělé a fejetonů, jež vyšly knižně, př. „Moji milí Slováci" (1992), „Karavána šteká, psi idú ďalej" (1993), „Mě z toho trefí šlak!" (1994), „Rozprávky uja Klobásu" (1996), „Šlak ma ide trafiť" (1997), „Tristo hrmených" (1999), „Chlapci z Dunajskej ulice" a „Čučoriedkareň" (2002).

Proslul i jako dramatizátor, libretista a jako zpěvák na albech „Bolo nás jedenásť" (1981, 2007), „S vetrom opreteky" (1982), „Kozmické piesne" (1986), „My" (1987) atd. Byl ženatý s tanečnicí a překladatelkou Oľgou Lajdovou (1943 – 1985) poté s MUDr. Vierou Satinskou (*1955) a měl dvě děti. Satinský získal titul Zasloužilého umělce (1989), Pribinův kříž 1. třídy (leden 2002) a českou Medaili „Za zásluhy" I. stupně in memoriam (2003).

Oblíbený byl, i v českém prostředí, pro své velké gurmánství, bohémství a veselou povahu. Na počest nese jeho jméno planetka (1998), byla mu odhalena socha (2006), knihy a dokument. Július Satinský zemřel po dlouhé nemoci 29. prosince 2002 v Bratislavě ve věku jednašedesáti let.

Jaroslav "krib" Lopour