P.F. 77

P.rdel F.alešná až běda... . . . A vidět tu dnešní vytrendovanou čudlárnu, jak si hraje na hru na heroje a přitom je to všechno jen klasa za šekel přeliz a bejt v tý době, prolézají bolšánovi kaďák jako ty jejich starší vzory (...že, byli TAM všichni, no skoro všichni...), tak jak to dělají dnes jen za to, co je platí... Každopádně zde staří i mladí přehrávají až běda, vypouštějí z tlamek rádobynosné kraviny a celé je to jedna trapně vypocená taškařídce... %-o . . . Jedna hvězda tedy jen za řemeslo a možná ani to ne, protože jak jinak je to včetně otravné kamery formou i obsahem jen blábol a další rutinní televizácká sračka... - - - P.S. ...Narozena slavného 17. 11. (1926), agent StB, ev. č. 11837, krycí jméno KLÁRA... A ti další? . . . Nasrat soudruzi! - - - - - (Poprvé viděno na >pifkuntálské jebničce< - hodnocení 411., komentář zde s pohrdáním jako čtyřiadvacátý - 20.12.2011) (20.12.2011)

Film, který může sloužit jako podnět ke zpytování svědomí i těm, kdo jako já "věk kompromisů" na konci sedmdesátých let nezažili, ale jsou na každém kroku konfrontováni s dědictvím té doby - mimo jiné ve vlastním nitru. Dokážu vydávat svědectví pravdě, i když to stojí mnoho, možná vše? Anebo se hrbím, uhýbám, kličkuji? Nejde jen o velká dramata českých dějin jako je příběh charty/anticharty, ale také o drobné každodenní zápasy. Spíš než k souzení včerejšků mi PF 77 posloužilo k zpytování sebe sama uprosřed dnešků. Je to snímek, který bude málokomu příjemný - snad jen těm, kdo druhé přísně soudí a sebe nevidí. Připomíná člověku upatlané mravní trapno, před nímž by se raděj skryl. Divákovi se nepodbízí, chirurgicky se zařezává do svědomí a působí bolest tam, kde je třeba. Drobné filmařské nedostatky tu lze lehko odpustit. (31.07.2013)

Přesně, subtilně nadávkovaný zlo, pěkně natočený, Chramostová skvělá a celý ten marasmus, jako by ho člověk prožíval sám. Až ta scéna s oknem to trochu zabila a zbytek filmu už je úplně někde jinde. Sice dojemný a jakože symbolický závěr, ale vlastně úkrok stranou. Naopak skvělým kompozičním prvkem je "přiznaný" Lubomír Lipský v roli hereckého kolegy, který si s podpisem těžkou hlavu nedělá. Spojuje tak fiktivní linku s dokumentačními záběry z Národního divadla, což je mimochodem podívaná, při níž mě vždy fascinuje pohled do tváří přítomných miláčků národa - tolik koncentrovaného studu a ponížení nikde jinde neuvidíte. (18.11.2015)

Společně s Hořícím keřem nejvěrohodnější a nejplastičtější obraz normalizačního morálního marasmu, který v tomto případě dospěl ještě o další devastující krok dále. Postoje zasloužilé herečky zmítající se mezi solidaritou s "umlčenými", vypjatými etickými stanovisky jejích absolvujících studentů a zcela odlišnými potřebami její vlastní rodiny nejsou podány jako příběh silné a odolávající postavy, k níž svádělo obsazení Chramostové, ale jako hluboce lidská přehlídka poklesků, selhání a etických vzepjetí. Závěrečná scéna z krematoria rozhodně patří k nejsilnějším a nejdojemnějším okamžikům celé naší kinematografie, jelikož také nenápadně a o to působivěji vypovídá o naprostém vykolejení základních hodnot. Před mnohovrstevnatým scénářem Kohouta a Mašínové nezbývá než smeknout, stejně jako před formálně komplikovaným pojetím Jaroslava Brabce, které ze záhadného důvodu nepůsobí samoúčelně a napomáhá prohloubit prožitek dobové atmosféry. A Vlasta Chramostová zde rozhodně naplnila potenciál, který ji tato bezesporu životní role nabídla. (21.07.2013)

Klasická křečovitá inscenace made in ČT. Ono by vůbec bylo lepší nechat celou tu situaci s antichartou spát, nechť si diváci a fanoušci herecké garnitury sami vyhodnotí, koho mají a nemají rádi, než se v tom rýpat a hledat v tomto bezvýznamném shromáždění jakousi filosofii či vyšší principy. Zvlášť když je to natočeno způsobem, že vám jsou všichni protagonisté naprosto volní a je vám úplně ukradené, co s nimi bude. (03.01.2017)