Vratné lahve

O Zdeňku Svěrákovi stále platí, že je vynikajícím pozorovatelem dění kolem sebe, a dokáže napsat postavy s lidským rozměrem. Všechny vyjma svého hrdiny, jelikož Tkaloun na mě celou dobu působil jako dokonale vykonstruované zbožné přání ideálního důchodce, tudíž právě v něm mi onen oduševnělý rozměr chybí. Navíc rukopis Svěráka mladšího mi často uniká a spokojí se pouze s (byť) působivým odkazem na své předešlé filmy. Je mi líto Vratné lahve zatratit úplně, zvláště k přihlédnutí ke zbytku české kinematografie, tudíž jasně hvězda nahoru, jenže abych měl z filmu této autorské dvojice pocit vykalkulovanosti a mírného egocentrismu – hvězda dolů. Rozpačitých 60%. (21.02.2008)

"Můj manžel je vážně nemocný člověk. Má slabé srdce a silnou prostatu." Tímto komentářem sděluji světu obavu, že až se dostanu do věku, ve kterém by mi kterákoli jiná civilizovaná společnost začala vyplácet důchod, tak tento snímek bude u mě za pět hvězd. Starší z rodu Svěráků má totiž téma stárnutí brilantně prožité, takže kdyby méně často mokře snil a více tlachal se sebrankou z Divadla Járy Cimrmana, tak bych byl určiě spokojenější. (09.07.2012)

Spojení Jana Svěráka coby režiséra a Zdeňka Svěráka v hlavní roli a podepsaným za scénářem opět vyšla. Nejsilnější stránkou tohohle film je bezesporu scénář Ostatně tenhle film je celej postavenej na bezchybným scénáři, kterej svojí kvalitou za legendárním Koljou moc nezaostává, ale taky na skvělý postavě, kterou stvárníl právě Z. Svěrák Jeho nenucený a přirozený herectví tenhle film přesně potřeboval a sedlo to do něj dokonale. Taky aby ne, když to psal sám pro sebe, že? Ale přijde mi, že film postavenej jenom na zábavných dialozích, i když někdy fakt geniálních a na příběhu o stáří a životní vitalitě, asi nemůže moc uspět na mezinárodní scéne jako Kolja, i když kdo ví, ale doma pár cen určitě tenhle film pobere a myslim, že právem. (11.03.2007)

Měla jsem mírné obavy, jaký nový opus otce a syna Svěrákových bude, a tímto si sypu popel na hlavu, trhám na sobě šat a nazývám se nevěřícím Tomášem, který se musel přesvědčit na vlastní oči, že zeslábnout jen na okamžik ve víře v um dvou báječných chlapů tentokrát ne na létajících strojích nad doverskými útesy, ale v samoobsluze, nemá nejmenší opodstatnění. Svěrák svou partii pracujícího důchodce, kterému život bere sílu a žáci nervy, rozehrává tam mistrovsky, že i člověk třetinového věku má chvílemi hodně nepříjemný pocit, Kolářová je mu důstojnou spoluhráčkou - nebo spíš protihráčkou - a při scénách z manželského života po čtyřiceti letech člověk jen tu s pobaveným, tu s trpkým úsměvem pokyvuje hlavou ("Jak se můžeš dívat na takový blbosti?" "Žehlils někdy?"). Příjemně civilními a sympatickými rolemi překvapí Jan Budař a Jiří Macháček, Pavel Landovský nám dá zavzpomínat na majora Terazkyho, u Miroslava Táborského a sedmera cimrmanovců trochu zamrzí, že se filmem jen mihnou, v druhém případě dvakrát projdou. S Vratnými lahvemi je to jako s dobrými skutky pána ve výkupu lahví: to podstatné je podáno tak nenápadně, že si toho ani nevšimneme a jen se divíme blaženému pousmání, které se nám s přibývajícími minutami vkrádá na tvář, a tomu, že se bojíme na vteřinu odvrátit od plátna, aby nám něco neuteklo. A je to tak nevtíravé a decentní jako vyznání lásky magistrátního úředníka. Všem, kteří se třeba jen jedním prstem podíleli na vzniku filmu, bych chtěla veřejně poděkovat. Za to, že jsem si díky (zaplaťpánbu krátké) pedagogické zkušenosti mohla povzdechnout: "Jo, tohle je přesný." Za uvolněný smích při "labutím jezeru." A za příjemný pocit, který nevyprchal jako pivní pěna. (03.08.2007)

Film, který s přibývajími minutami zraje jak víno (ve vratné lahvi). V první třetině je sice pár rozpačitých momentů, ale zbytek filmu už je bezchybný. Čekání se vyplatilo. Je hezké vidět po tolika neumětelských pokusech zas jeden dobře napsaný i natočený, vtipný a hřejivě lidský (výjimečně to není myšleno ironicky) český film. (08.03.2007)