Protektor

Filmu neupieram snahu o konečne 'iné' vykreslenie udalostí z obdobia 2. svetovej vojny, pokus o originálny rozprávačský prejav a vizuálne takisto netradičné a odľahčujúce. Ale ako celok mi to prišlo nekompaktné, nezáživné, herecky prehrávajúce a pomerne dosť nudné. A to mám filmy z tohto obdobia naozaj rád. 60%. (11.11.2013)

Příjemně stylizované semtam nůďo. Jednoduše strukturovaná alter hudba trochu na škodu. Nechytlo mě to za srdce. Těžko ale říct, jestli za to nemůže ohrané téma, ač originálně podáno. Nejednoznačnost a nezaškatulkovatelnost jednotlivých postav a jejich vzájemných vztahů bavila hodně. Systém si to tak krásně se všema vláčí. Někdo vydrží dýl, někdo zuby zatnout nedokáže vůbec.. někomu se to hodí do krámu. Ono to člověka těžko emočně vyždíme, když od rána sleduje volby a nade všechna očekávání jejich výsledek (a upadaný prasečí hlavy) kontruje pocit myši v pasti hrdinů filmu. Hip! (29.05.2010)

Protektor je zvláštní film. Natočen velmi osobitým způsobem. Barevné ladění celého filmu i působivá hudba se velkou mírou podílí na jeho nezaměnitelném stylu. Výborné obsazení, Jana Plodková mile překvapila, Marek Daniel mi není sympatický už od své role ve Venkovském učiteli, nicméně herecky se zde činí opět zdatně. Přesto mi v Protektorovi něco chybělo, a když snímek skončil, říkala jsem si "A to je všechno?" (17.05.2013)

Obrovské překvapení - protože jsem si byl takřka jistý, že "český film" s hodnocením 82% se mi bude aspoň trochu líbit. Nedal mi ale (krom asi dvou kratičkých pasáží) vůbec šanci, abych se k němu přiblížil. Spěchá, přímo letí, že se emoce, kterou občas vyvolá, vůbec nestačí dotknout divákovy duše - ta je ale stejně neustále příliš zaměstnaná nadužívanou (ale skvělou) hudbou. Je ukecaný, že po čase člověk ztrácí zájem o nové informace, protože jsou vždy obalené shlukem nápaditých, ale zbytečných efektíků. Zavání podivným pozérstvím, stejně jako postavy, o kterých vypráví (všechny, bez vyjímky). Tolik hluku nadělá, aby k tématům, o kterých se tváří, že bude mluvit, neřekl vlastně vůbec nic nového, ani zajímavě nezrekapituloval cosi starého. Formálně nového toho přináší sice mnoho (nebo takovým dojmem aspoň působí), ale nic z toho neplní, co se týče emočního prožitku diváka, jinou než retardační funkci. Je to jakoby takový Brecht, jenomže bez příběhu a zřetelnějšího smyslu : jeden zcizovací efekt za druhým, aby nám stále dokola říkal jen a pouze, že Češi jezdí na kole. To už bych si s postavami radši prožil trochu strachu - jenomže ty, dokonce i když se mluví o tom, že budou ony nebo někdo z jejich blízkých možná zastřeleni, působí dojmem, že se baví o rozdílu mezi bicyklem a koloběžkou. (09.10.2009)

… A PÁTÝ JEZDEC JE STRACH. Atraktivní prostředí jak Československého rozhlasu, tak tehdejšího hraného filmu je současně pracovištěm rozhlasového redaktora a rychle vzlétající herecké hvězdy. Klíčový film, který by ji byl býval nepochybně posunul vzhůru do vysněné kariéry, má však dvě osudové slabiny: premiéra „filmu ve filmu“ připadá již naplno do událostí kolem vznikajícího protektorátu a oba jeho hlavní hrdinové jsou nadto židy. Manžel odmítne svou choť opustit, ale cena, kterou zato oba platí, je stále neúnosnější: hrbení poznenáhlu přechází do přímé kolaborace a viditelných projevů zbabělosti. Vášnivá a poněkud exhibicionistická herečka se naopak odmítá podřizovat sílícím projevům rasové segregace a perzekuce, do nichž jí tlačí i za cenu postuůného vzájemného odcizování manžel, aniž si však naplno uvědomuje jejich dosah a své smrtelné ohrožení. Příběh, který vrcholí událostmi kolem druhé heydrichiády, přináší zlom v dosavadním chování obou protagonistů. Skutečnost, že režie důsledně i důkladně spolupracovala s kvalifikovanými odborníky-historiky a více či méně beze zbytku respektovala jejich doporučení, se projevila v přesném postižení protektorátní atmosféry, v polarizaci postav i událostí, v objevení celé palety takéexistencí té doby. Jako zvlášť silný znak díla lze uvést jeho „nehappyendovitý“ závěr, který svádí oba rozvaděné manžele znovu dohromady a propůjčuje jejich závěrečné katarzi nadčasový rozměr odboje i rezistence najednou v gestu, které je svou naléhavostí současně prvkem nadčasovým a a současně přesahem do následného klasického, rozporuplného vývoje, jenž přetrvá i do dalších desetiletí našich moderních dějin. Již zmíněnou potenciální klasičnost tohoto filmu mladých pro mladé zesilují dále špičkové výkony představitelů nejen hlavních, ale značné části tzv. vedlejších rolí a pozoruhodně invenční hudební složka. Deklarované oscarové aspirace filmu se za tohoto stavu věci jeví jako oprávněné a plně zdůvodnitelné. (28.09.2009)