poster

Lenny

  • USA

    Lenny

Drama / Životopisný

USA, 1974, 111 min

Režie:

Bob Fosse

Scénář:

Julian Barry (scénář, divadelní hra)

Kamera:

Bruce Surtees

Hudba:

Ralph Burns

Producenti:

Marvin Worth

Střih:

Alan Heim

Kostýmy:

Albert Wolsky
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Aluska88
    ****

    Dusty si v tomto životopisném snímku opět vybral svou "one man show." Nebýt jeho výstupů, nejspíš bych hodnotila méně. Portrét, do této doby mně neznámého baviče totiž není natolik silným, jak jsem si představovala, že by měl o podobné osobnosti být. V podstatě zhruba hodina a půl stopáže je věnována hlavně jednotlivým bavičským výstupům Lennyho a rozhovorů s osobnostmi, se kterými se stýkal a kteří o jeho "existenci" podávají výpovědi. Během celého snímku se děj vlastně nikam nevyvíjí, nenastanou žádné zvraty či dramatické scény, kdy se dostane do krutého sevření slávy. Bojuje pouze proti společnosti, on sám, jakoby během děje neprošel žádnými proměnami osobnosti či konflikty se svými démony. Až posledních dvacet minut sledujeme Lennyho, jak se, za pomocí drog, dostává na dno. Takže snad jen toto zpracování mi přišlo vzhledem k jeho osobnosti jako jednoduše ztvárněný osud.(15.1.2012)

  • Madsbender
    ****

    Výborný, polodokumentárne spracovaný životopis zaujímavej osobnosti. Čiernobiela forma a Dustin Hoffman v hlavnej úlohe sú tou najlepšou možnou voľbou.(28.10.2013)

  • berg.12
    *****

    Oproti Lennymu je takový "Larry Flynt" didaktický dokument pro střední školy. A Bob Fosse se u mě řadí mezi nemnoho režisérů (vedle třeba Lynche), kteří mě donutí prožívat věci v rozporu s mým naturelem i přesvědčením.(30.7.2009)

  • genetique
    ****

    Sú typy klasických životopisných filmov. Jednoduché prerozprávanie života a vtedy to musí byť niečo naozaj extra aby to malo pre niekoho zmysel. Ten by ale Lennyho život asi nemal, takže aj spôsob a šablóna akou je film natočený dokonale diváka navnadí. Ale až postupne. Najprv dokonale dokáže diváka vcítiť a pochopiť zmýšľanie tohto nepochopeného baviča až neskôr zostane priklincovaný k sedadlu ako ja. Perfektný Hoffman rozpráva životný príbeh, ktorý treba vidieť. 85%.(22.10.2007)

  • Shadwell
    ****

    Existují dva způsoby, jak zapojit více hledisek do filmu: tradiční způsob, který přes dílčí flasbacky v kvazi-dokumentární stylu dává v zinscenovaných interview prostor jednotlivým postavám (Lennyho žena, matka, osobní agent atd.), z jejichž promluv sestavuje někdejší události, anebo mnohem progresivnější a vynalézavější způsob, známý z Lynchovy Duny, postavený na simultánním proplétání příběhu a postav v nerozlišitelným kompozitu. V protikladu k celým dějinám kinematografie uplatňuje Lynch v Duně postup, který využívá mnoha vypraveni, která se odvíjejí současně s událostí, kterou komentují, a nehovoří jak je běžně zvykem z hlediska budoucího místa (tím se míní hrdinovo vzpomínaní na minulost v retrospektivě, ke kterému se bohužel uchýlil i Fosse - o co sebekontroverznější stand-up komik Lenny byl, o to konzervativnější způsob Fosse pro biografii zvolil, zřejmě v domnění, že deziluzivní film, v němž různí vypravěči nabourávají celistvost fikce, dávajíc nám tím na vědomí, jak je celý příběh nakřáplý a neveselý, je problematický až-až). Vyprávění hrdinů nepopisuje v Duně danou situaci, nýbrž je do ní samo zapuštěno, je její součástí. Subjektivní hledisko vpisuje Lynch přímo do středu objektivní reality. Tento postup podemílá protikladnost naivního objektivismu a transcendentálního subjektivismu: naše realita není ani objektivní realitou, která je dána předem a je spojena s mnoha subjektivní perspektivami, z nichž vznikají její pokřivené obrazy, ani transcendentálním protipólem této objektivní reality, sjednoceným subjektem, který v sobě zahrnuje a konstituuje celek reality. Co tu máme, to je paradox mnohačetných subjektů, které jsou zahrnuty do reality, do ní zapuštěny. To, co se Lynch snaží ilustrovat, je tento dvojznačný a podivný status subjektivní iluze, která právě jako iluze (pokřivený obraz reality) konstituuje realitu: odečteme-li z reality tuto iluzorní perspektivu, ztratíme samotnou realitu, zatímco postavy z Lennyho ve vzpomínkách rekonstruují minulé události, které nemohou jakkoliv regulovat a na jejichž dění nemají žádný vliv. Název pro tuto patologickou zaujatost konstituující realitu zní anamorfóza. Jak se tato anamorfóza ve skutečnosti projevuje třeba u Holbeinových Vyslanců? Část scény, na kterou hledíme, je deformovaná tak, že své pravé obrysy získá jen tehdy, když se na ni podíváme ze zvláštního místa, z něhož se zbývající realita jeví jako rozmazaná: pokud barevnou skvrnu jasně vnímáme jako lebku, dosahujeme bodu, kdy se zbytek reality už nedá rozpoznat. Uvědomujeme si, že realita již v sobe zahrnuje náš pohled, že tento pohled je začleněn do scény, kterou pozorujeme, že tato scéna na nás již hledí. Jinými slovy řečeno, anamorfická skvrna opravuje běžný subjektivní idealismus tím, že vytváří mezeru mezi okem a pohledem: vnímající subjekt je vždy-již předmětem pohledu z bodu, který jeho zraku uniká - tak jako zrak samotný. Okřídlená námitka, která ztotožňuje diváka se sadistickým voyeurem, tu tak ztrácí platnost. Nevadí, že se díváme na filmy, co hrozí, je, že se film podívá na nás.(23.5.2010)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace