Atentát v Ambassadoru

Geniální ,,biografický" film, jehož slovenský distribuční název je překvapivě výstižnější než titul originální - nejde o to, že v kolektivním podvědomí nás Čechů a Slováků jméno Bobby nespouští žádnou asociaci, ale že se dlouho zdá, že tenhle film je biografií spíše onoho hotelu, na jehož půdorysu se celý rafinovaně konstruovaný tvar příběhů odehrává, než životopisem známého amerického senátora. Ten scénář a celý umělecký koncept se Emilio Estevezovi povedl tak nadmíru, že budu hovořit o Bobbym jen v superlativech. Struktura několika paralelně rozvíjených, zpočátku zdánlivě nesouvisejících příběhů, které spojuje jen jednota místa - Hotel Ambassador v Los Angeles a několik hlavních postav již byla použita v dějinách filmu nespočetně krát (např. Magnolia...), zajímavé je však exponování a výběr charakterů - postavy tu jsou obyčejně v párech a jejich zakotvení se odhaluje před divákem jen velmi obezřetně, lichá je jen neodbytná korespondentka z Rudého Práva Janáčková (píše se rok 1968), která má však významového protihráče v tiskovém mluvčím Kennedyho štábu. Jednotlivé roviny se v pravidelném cyklu střídají a vytvářejí zprvu odtažitý rámec od vlastních životopisných dat JFK. A to se mi vlastně při zpětné reflexi líbilo nejvíc... Film je doslova nabitý hvězdami, je neskutečné, jaký potenciál tvůrce Estevez zaktivoval. Zřejmě jsou události zásadního a na obou stranách bipolárního světa přelomového roku 1968 pro mnohé ještě dnes citlivé téma. Snímek Bobby se jistě nevyhne srovnání s JFK Olivera Nixona. Ale Emilio Estevez jde naštěstí úplně jinou cestou. Tam kde Stone fabuluje a domýšlí si vlastní podoby událostí, tam kde se přiklání a upřednostňuje pouze jednu z možných verzí, tam Estevez nechává prázdná místa a vydává se k meritu věcí oklikami. Oliver Stone vytvořil monumentální filmové dílo, Emilio Estevez vytvořil dílo hluboce lidské... Staví do pozadí autentické projevy a myšlenky RFK, myšlenky plné humanity, lidskosti, smíření, sociální empatie... Ideje, které v Americe šedesátých let byly mnohdy jen na papíře, zaneseny sice staletí v Ústavě, ale o jejich reálném naplňování si miliony černochů, hispánců, nezaměstnaných, žen, sociálně slabých atd. mohly nechat jen zdát... V zemi, kde ještě nedávno platil apartheid. I za to zaplatili životem doktor King, John F. Kennedy a nakonec i jeho bratr Bobby... Podobné filmy: JFK (19.12.2007)

Obrovská plejáda hvězd, velký (sic americký) příběh o atentátu na RFK.. ale především ty malé, epizodní příběhy byly tím, co mě na filmu nejvíc překvapilo a dostalo. Pokud vás nezajímá politická tématika, dejte tomuto filmu přesto šanci.. krom "srdceryvného" projevu na konci filmu se o politiku prakticky nejedná. Jestliže to uděláte, dostane se vám zajímavých lidských příběhů. (26.04.2011)

Estevezova režie kupodivu není špatná. Zajímavě pracuje s herci, sem tam se mu povede natočit slušně vypjatou scénu. K tomu mu dopomáhá i velmi dobrá kamera Michaela Barretta, která jako by v některých scénách (např.rozhovor Sharon a Demi před zrcadlem) upadala (doslova!) do podobné deprese jako hrdinové. Estevez ale zklamává coby scénárista. Příběhy postav jsou přeci jen moc schematické, točí se kolem rasových problémů, LSD, války ve Vietnamu… Asi nejnezvyklejší je způsob jakým Estevez zachází se svými hlavními ženskými hvězdami, Sharon Stoneovou, Demi Mooreovou a Helen Huntovou. Všechny tu mají společné jedno – jsou neskrývaně zestárlé, unavené životem. Jsou ošklivé. Jejich tváře jsou rozryty vráskami, zakryty tunami make-upu nebo naopak jeho absence odkrývá četná nehvězdná místa. A není to jen věc make-upu, ony záměrně zdůrazňují všechny své nedostatky. Jako by se rozhodly využít své každodenní poznatky, ke kterým se zděšením přicházejí ráno před zrcadlem. Tahle stránka filmu se mi moc líbila, protože Estevez ukazuje únavu celé Ameriky na fyzickém rozkladu několika konkrétních jedinců, a ne pouze na jejich nefunkčních vztazích. Současná Amerika postrádá vůdce hlásajícího humanističtější myšlenky. USA by si nejprve mělo vyřešit vlastní problémy (mj.rasové), než bude zasahovat do politiky jiných států, a pokud se pro to rozhodne, tak jinak než válečnou cestou. I Estevez coby režisér často abdikuje na plynulý děj, a neváhá do příběhu vsazovat Kennedyho projevy z šedesátých let, které jsou natolik universální, že platí i v dnešní době. To je někdy na úkor tempa, ale dodává to filmu na mnohem větší naléhavosti. Je to také jeden z důvodů, proč na mě Bobby působil spíš jako vysoce nadprůměrný televizní film, než film určený přímo do kin. Bobby se nesnaží být „filmový“, vyprávět divákovi zajímavý příběh, ale přetlumočit mu 40 let staré myšlenky, které jsou stále platné, a v současnosti citelně chybí. (17.02.2007)

Sny, iluze, naděje. O to všechno během pár vteřin připravil Američany v kuchyni hotelu Ambassador Palestinec Sirhan Bishara Sirhan a pro neznalé historie podotýkám, že to nebyl kuchař.. Patriotismus je jako krev. V každém by měl proudit, ale když jej chce člověk ukázat, je vždycky lepší když kape, než stříká. V tomto ohledu Estevezův vysněný projekt nezklamal, nicméně jeho spleť osudů zrcadlící v osobních touhách obyčejných lidí politicko-sociální problémy (dobové i současné) neměla dostatek dechu k nějakému hlubšímu ponoru či plavbě v proudu nestrojených emocí. Bobbyho bych zařadil mezi Redfordovy kousky o křehkých liberálních ideálech, které vždycky hodlá pošlapat nějaký fundamentalista či pravičák z Texasu a jeho přilehlého okolí.. (15.01.2016)

Tolik známých xichtů, to muselo stát prachů a nakonec se nekoná nic světobornýho.. Jasný, každá postava řeší svoje hovna dokavad se nestane to na co celej ten film čekáš a všichni si uvědomí jak je žít duležítější? Na obsazení skutečneho Kennedyho asi nezbyli prachy.. ne dělám si prdel samozřejmě. Je to dobrý, scénář fajn, ale fakt jsem čekal kdy to vypukne.. nakonec to uplně na konci teda vypuklo a necítil jsem žádnou lítost či smutek vůči těm lidem. Asi jsem moc misantropní. Chtělo to spíš film o tom prezidentovi přímo asi. (13.03.2019)