Pelíšky

Jedni na Pelíšky nadávají, druzí je do samotného Nebe chválí. Každopádně je jasné, která strana vítězí a vítězí na plné čáře. Krom toho, že zdejší hodnocení přesahuje devadesátku, mávnutím oka, staly se také nejúspěšnějším českým filmem současnosti. A to nejen díky návštěvnosti a výdělkům, ale díky tomu, že je opravdu tak povedený a takových filmů je opravdu pomálu. Od České sody Jan Hřebejk pokouší štěstí ve filmu, který poprvé kombinuje vážnost a humor do jednoho. Tenkrát se mu zadařilo, v dnešní době už takového úspěchu nenabírá jako dříve. Každopádně nemůžu než souhlasit. Pelíšky se prostě a jednoduše povedly. Díky hercům, díky atmosféře a také díky skvělým dialogům, na které se i v dnešní době příjemně vzpomíná. --- Co to je? - Lžičky. - No, lžičky. To se hodí, tolik lžiček. - No pozor. To nejsou obyčejné lžičky. To jsou lžičky z umělé hmoty - lehké, ohebné, pružné. To jsou lžičky, které vyvynuli výzkumníci z NDR. (22.11.2007)

Jeden z klenotů české kinematografie, který skvěle reflektuje dobu i mentalitu a obsahuje velké množství scén, které sice na první pohled vypadají jako nezávazná konverzační sranda, v kontextu událostí ale získávají na síle. Škoda jen, že neustálým omíláním se omílají i hrany tohoto snímku a jeho jedinečnost dostává na frak. měl by číhat v ústraní a vždy ve správnou chvíli vystrčit růžky a zdrtit svojí sílou. Protože jako jeden z mála českých filmů má tu moc. (08.10.2010)

Padla žlička do pelíška, kolik hvězd že asi dám? Jo, pár pěknejch - leč většinou neoriginálních a stejně pak otravně deklamovanejch hlášek a gagů, kde se hlavně všichni ksichtí a přehrávají ostošest a - a furt nic... Ano, hovno hoří, dávno bez panenek! Tak prcat! . . . Takže za typický hezký český průměrný podbízivý přeceňovaný současný film neuctivě poctivé průměrné hodnocení. U četby některých zdejších komentářů pak se mi dělá zle. Např. prý "nejlepší český film všech dob". Svatá prostoto! Je mi vás líto, pelecháři... Choďte víc do kina na dobré filmy a nečumte furt na ty čítývýnovoprímní šunty. Budete mít pak větší přehled a více zdravého úsudku... :-) . . . Každopádo pak zdravím Hřebejka (ťuky ťuky na hlavičku... ;-) a JEHO banku... °-/ - - - P.S. (8.3.2011) Dlužno ovšem přiznat, že mi Hřebejk tenkrát zkazil jednu metodu při balení bab. Jo, od té doby je mi už trapný při loudění lákat dámy "do pelíšku", tak mi zbývá už jen ta "sbírka motýlů"... (Fakt mám!!! ;o) (21.01.2006)

Když jsem to skoro před dvaceti lety viděl poprvé, tak nějak povinně se mi to "děsně líbilo". Když jsem to skoro před patnácti lety viděl asi po třistatřiatřicáté, uvědomil jsem si, že mě to vlastně vůbec nebaví (málem jsem napsal něco jiného, ale já dnes nemluvím sprostě, to kvůli Ježíškovi). Od té doby jsem to neviděl ani jednou a vůbec mi to nechybí. (11.11.2018)

Vrchol Hřebejkovy (ale i obecně porevoluční české kinematografické) snahy o vyrovnání se s vlastní problematickou národní minulostí (samozřejmě do doby, než vznikly Špačkovy Pouta, která se snaží k tématu přistupovat ale z úplně opačné strany). Už sám symbolický název, metaforicky odkazující k snaze vytěsnit existenciální úzkost a tlak normalizační reality útěkem do hájemství svých bytů, zmizet před tíživým tlakem režimu a izolovat se od něj v rodinném soukromí, ve svém pelíšku... Achillovou patou a kontroverzním místem filmu je přílišná snaha bagatelizovat nemorální a ve své podstatě zločinné chování některých postav a navodit uměle nostalgický a smířlivý tón filmu, který by jinak pojmenováním bolestných míst národ nutně rozdělil na oběti a viníky. Ideový záměr tvůrcům bezezbytku vyšel, vznikl film krásný ve svém konejšivém ohlédnutí zpět a v optice nostalgického vzpomínání bylo špatné povětšinou zapomenuto a torzo hříchů odpuštěno. Leč jak pravým jménem pojmenovat charaktery těch několika kontroverzních postav - nebyl lampasák (a ve své omezenosti až okouzlující furiant) Šebek (excelující Miroslav Donutil) spíš vlastizrádce a jeden z hlavních strůjců? A ředitel školy Saša (životní role Jaroslava Duška) spíš bezcharakterní a bezpáteřní s režimem kolaborující sviňák? A nakonec třeba bodrý příslušník Veřejné bezpečnosti (Miroslav Kaman) ve skutečnosti sprostý vrah? Je jasné, že tvůrci zamýšleli svět obou ústředních rodin (Šebkovi x Krausovi) jakožto kontrapunkt, jejich symbolická dualita je prvoplánově zjevná, ale záměrně byla setřena bipolární ukotvenost této dvojice a v podstatě se nedá určit, kdo z nich je vlastně ona pozitivní část. Jistě, primárně Krausovi, rodina válečného veterána, masarykovce a účastníka nekomunistického odboje, jenže coby neurotický pedant Jiří Kodet ve své roli smazává onen pozitivní podtext. Všichni jsou tu vlastně ,,blázni" a jediný normální (a příběhově fixní bod je postava rebela, budoucího emigranta, tedy skutečné české elity - Eliena, jehož neukotvenost ve společnosti z něho dělá morálně nerelativizovaný charakter). Hřebejk divákovi představuje postavy záměrně v komických situacích (velmi přesně odpozorovaných), a tak se mnohá lidsky odpudivá vlastnost promění v úsměvnou (duševní ,,lampasáctví" majora Šebka...). Většina scén je ovšem mimořádně přesvědčivá a před divákem tak pozvolna krystalizuje cosi z typické české povahy. Očividné zaměření na detail, ona fragmentární dějová drobnokresba (proti níž stojí po formální stránce např. celkový záběr na prostranství před školou, k němuž se film cyklicky vrací) dává tušit, že uměleckým záměrem bylo toto symbolické zobrazení naší každodennosti povýšit na nadčasové dílo vypovídající o identitě národa, dostat se obrazně pod povrch věcí, vyslovit se k zásadnímu údobí našich dějin... Vyrovnat se s těžkým dědictvím doby se Hřebejkově snímku sice nepodařilo, vznikl ale výjimečný a silný film, jeden z nejlepších novodobé (svobodné) éry... A to není málo... (01.01.2008)