Noc nevěsty

"Jsou věci v knihách a věci mimo knihy. Jsem přítomna v Něm a On je přítomen ve mně."                                                     Podobně jako ve filmu Tri dcery stojí i v Noci nevěsty proti sobě dvě ideologie. Zatím co Štefan Uher postavil proti sobě dva kolektivy, Kachyňa vykresluje zrůdnst obou závislostí na jednotlivci. Picin stojí v čele jako protipól slečny. Chlapi si z něj utahují právě tak jako z Ambrože. Místní blázen proti jinému bláznovi, oba jsou znevažovaní. Ke slečně vzhlíží Ambrož, stařenky před ní klekají do sněhu a líbají ruce. Většina vesničanů je vylíčena velice barvitě, všechny neduhy a poťouchlosti jsou vystaveny na odiv. Jedličková (Libuše Pavelková) krásně ukazujei různé poholy, nekritickou až fanatickou úctu ke slečně, utahování si a svádění Ambrože, jinou, když jde uvědomněle donášet soudruhům nebo se stará, zda jí vrátí krávu.             Příjezd slečny do vesnice znamená jakýsi přílib. Ona sama zakouší respekt, který je z části dán jejím pobytem v klášteře a zřejmě stejnou měrou skutečností, že je sedlákova dcera. Chová se autoritativně, poroučí, nepředpokládá odpor, při trestání pacholka jsou patrné sklony k sadismu. Procesí na půlnoční se stává manifestací vesničanů proti Picinovi. Teatrální průvod za zpěvu zástupů nenechává na pochybách, zatímco v klášteře byla jednou z mnohých, zde se slečna stává vůdčí postavou. Tykání knězi, kterému se vždy od věřících dostávalo úcty a byl vnímán jako autorita společenství, vstupování do obřadu, vlastní výklad jeho slov, to vše naznačuje, kdo na sebe stahuje všechno pozornost. Zajímavá je překvapivá jednota věřících (záměrná), se kterou toto chování přijímají, nikdo slečnu nenapomíná, nikdo neprotestuje, nikdo nepodpoří autoritu kněze. V průběhu bohoslužby umírá Picinova žena. Kontrast smrti a narození, vykoupení z utrpení a příchod nového života. Na konci filmu dochází ke zvratu. Picin truchlí nad svou ženou, kněz se ujímá opět své autority a napomíná slečnu. Dochází ke střetu Picina s Hajným. Kdo je za co ochoten položit svůj život?                                                         Příznačný je i název filmu. Noc je v duchovních sférách vnímána vždy jako cosi temného symbolizující ďábelské síly, pokušení. Naproti tomu nevěsta Kristova (řeholnice) je chápána jako obraz pokory a čistoty. Noc patřící nevěstě, noc, která ji svedla na scestí. Krásnou symolikou je i skutečnost, že hlavní postava je bezejmenná, od začátku příběhu až do konce není odhaleno jméno slečny.                                                                                                                                                                        Noc nevěsty je geniální výpovědí nejen o kolektivizaci. Ukazuje zcela výmluvým způsobem, že se žádný čolvěk nedá donutit k ničemu násillí. Buď svůj život raději dobrovolně ukoncí (otec slečny) nebo otevřeně vzdoruje a vstupuje do konfliktu (Hajný), zatvrdí se (Skovajs) stává se bezpáteřním (Jedličková).                                                                                           Zajímavé komentáře: fragre, karnifex (29.09.2014) (méně) (více)

Zřídka se vidí v komentářích k jednomu filmu taková hustota výskytu jednoho slova, jakou má u Noci nevěsty „fanatismus“ (komunistický a náboženský). Jediný Báďa místo toho mluví o pýše, což je lepší trefa. Fanatismus? Kde? Jaký? Co to je? Maže se to na chleba? Picin je Picin („odhlasovalo se s kšírama“). A Slečna je především erotický idol každého cudného masochisty – dokonalejší si lze jen těžko představit. (Už proto nelze stran obsazení Brejchové souhlasit s jitrnicem, jehož komentář je přesto asi prvním akceptovatelným z řad čsfd „kritik“ nové vlny - NinadeL promine, té se to samozřejmě netýká.) Vlastní erotismus Slečny však směřuje jinam – od začátku působí divně podezřele, že nikdy neřekne „Ježíš“ nebo „Pán“, ale vždy mluví o „Něm“ – o svém nebeském ženichovi. Nastává noc Jeho narození a Nevěsta ho musí náležitě uvítat. Tohle je i na velebníčka příliš (byť jde o zcela legitimní segment katolické zbožnosti, vyhrazený arci blahoslaveným mystičkám; Slečna však jako každý kacíř přespříliš zveličuje jeden prvek na úkor ostatních a filmu jen prospívá, že si těchto náležitostí tvůrci zřejmě nebyli vědomi). Kdepak, tomuto faráři se kříž v kostele jistě nepohne. Svíčkové baby jsou však impozantní světicí nadšeny. Jejich manželé a synové pohrdají jak náboženstvím, tak politickou ideologií, podrobují se ale silnější ruce vždy, vyjma momenty, v nichž zavětří její ochabnutí. Kachyňův film skýtá velmi odlišný zážitek, vnímám-li ho zcela separátně nebo v kontextu dějin československého filmu za čtyřicetileté vlády KSČ. Příliš vyznívá jako účelová korekce vlastních minulých postojů, což lze vztáhnout na autory, na celý kontext tehdejší naší kinematografie i na diváctvo. (A herecké obsazení obzvlášť vtipně dokumentuje, jak naši umělci vždy bezvadně plnili tvůrčí záměry aktuální Pětiletky.) Sotva ale lze mít čs. filmu z roku 67 za zlé, že slouží autorstvu i diváctvu za aktuální příkrý komentář vlastní nedávné minulosti. Dobově účelová schématičnost, jejíž kořen bychom mohli nazvat třeba „kohoutovským mindrákem“, navíc postihuje jen základní koncepci, je konec konců pravdivá, aktuálně přínosná i nadčasová a hlavně není tak docela jednoznačná. Scéna, v níž se bývalí sedláci domáhají v kostele svých předních míst, jako by patřila do filmů nejméně o deset let starších (což asi, na rozdíl od zřetelně parodických vsuvek, nebylo záměrem). Morální kritika prohnilé sedlácké obce, provedená na pozadí apokalyptických poměrů, v nichž se zdá být nasnadě pantátům spíše fandit, spojuje Noc nevěsty s polistopadovým Je třeba zabít Sekala (s přihmouřenýma očima by pak bylo možno dvojici Sekal – kovář evangelík srovnat s dvojicí Picin – Slečna – právě vztah sedláctva k nim k tomu nabádá). Dobově se dá Kachyňův příspěvek zařadit někam mezi symbolisticko-realistickou Sirového Smuteční slavnost a freskovitě fraškovitý Schormův Farářův konec. Je však jiný a starší než oba jmenované. V Noci nevěsty se snoubí velkolepá magičnost s jasnou fenomenografičností. Nejsilnější dojem a nejdůležitější sdělení tohoto filmu (o to cennější, že asi nezáměrné), čímž se vymyká i ze všech šedesátkových vypořádávání se s padesátkami, je toto: kořenem všeho zla dvacátého století je vláda lidu - demokracie. Autoři sledují věčné zažívání lidu v době střídající se nadvlády dvou nesmiřitelných ideologií, což vysvětluje i nerealistickou Picinovu osamocenost, mírně korigovanou až v závěru – tato postava má být asi stejně zástupná jako postava Slečny. Sedláci posmívající se chvilkově oslabenému Picinovi se nijak neliší od svých dětí, posmívajících se svatému Ambrožovi. Proto chvalme svíčkové báby („Která to byla?“ „Ta, kterou poslal.“) a malá děvčátka („Ambroži, dneska se narodí Ježíšek.“). A protože pohanský konec světa selhal, cituji nejhezčí Nevěstinu hlášku: „Ježíši blesku věčného světla.“ (Jako od Pavla Zajíčka, co říkáte, osvícenci? Parádních hlášek různého druhu je ale v tomto filmu plno.) Možná je to taky jediný film té doby, který prorocky objasňuje netušenou, leč blízkou budoucnost: snadnost husákovské normalizace. Co se zpracování týká: film je převelice pěkný, kamerózně nádherný, jen jsem měl pořád dojem něčeho nepůvodního, v čemž možná křivdím, ale možná taky ne, přihodím-li k tomu ten úvodní rádoby vančurózní text s přebytkem interpunkce. A Kachyňa přece jen není Vláčil. Něco mi v jeho filmu brání, abych se jím prostě nekriticky kochal - což nejednou lze i u mnohem slabších snímků. Nicméně disponuje krom kontinuální estetické síly i několika momenty, které "tě seberou" (následují SPOILERY: pro mne byla nejsilnějším takovým náhlá kulometná palba po sporadických furiantsých flintových výstřelech; nebo viz gesto, jímž Slečna odmítá pomoc Ambrože a kyne mladému, ideově lhostejnému ctitelovi - celé její aranžmá cesty k jesličkám je navenek grandiózní směsí spektáklu a pragmatičnosti, uvnitř však bytostně horoucí a náležité). Je zde také mnohé, co je radost vidět, např. celá sekvence s hrobníkovou ženou, končící dialogem: "Co jsem dlužnej?" "Dáš mi to až s hrobem." Slabou složkou je hudba: nikoli nepěkná, ale většinou netrefná, výraz filmu na mnohých místech oslabuje. Herecké podání všech zůčastněných dobré až vynikající, krásný je zvláště Ambrož. Cenným exponátem je vedle jeptišky Brejchové Kemrův farář, raritou jsou soudruzi Moučka, Řanda, Větrovec jako protisocialistické živly. S většinou musím souhlasit v tom, že závěr vyznívá jaksi zbořeně, nevidím však důvod, proč by neměl být jako takový akceptován coby dílotvorný: Dojem zboření děje vyvstal v povážlivém momentě, kdy Slečna sahá po kalichu (a zůstal až do konce). Ale kdo trochu ví, o co v kostelích jde, ten uzná, že teprve tento nanejvýš vzpurný akt je opravdu skandál - není tedy divu, že okamžitě po něm se dění bortí do trapného splasknutí. Onen akt je natolik význačný, že právě odtud lze definovat průběh celého děje (dotud a poté), odtud lze také počínat metaforické spekulace: kdo sahá po nejsvětější svátosti? Až dosud vše postupovalo v kontinuální působivé eskalaci, pak jediný moment a krach. Připomínám, že je to film o komunistické kolektivisaci. Následuje Picin s flintou. Jedno vykládá druhé. Baví mě, že jsem dost těžko rozpoznával, kdo to tam leží a v jednu chvíli jsem si skoro myslel, že jsem tam viděl Slečnu i Picina vedle sebe. Takže jsem na tom asi jako Romadoor. Hvězdičkově čtyři a půl. Doporučená četba: NinadeL („vhled do mystického spiritualismu 50. let“), Marthos, JFL, Radek99. Kdežto Mortak, jehož komentář je vedle mého jediný ideově na výši, je blbec i se svým Comtem – a jestli má pravdu, tak i s Kachyňou a Procházkou. (PS: z nových komentářů musím doporučit Karnifexův, jakkoli se s ním nemohu zcela ztotožnit. Stručné, ale cenné osobní srovnání s předlohou podává ferdisek. Vančura cituje znalecké posouzení Žalmanovo, jehož kritiku ovšem nepovažuji za zcela trefnou či spravedlivou.) (02.01.2013) (méně) (více)