The Doors

Pokus o halucinogenní šílenost pro mainstreamové publikum, která nasazuje už od začátku takové obrátky, že se jí to bohužel nedaří uhrát až do konce. Stone je ve svém živlu a opět zbulvarizovanou formou přednáší morální poučení, tentokrát ne politické, ale lidské. A opět to stojí svým způsobem za to... (16.06.2010)

The Doors byli pro mne donedávna španělská vesnice. Vyjma nějakého slavného Jima Morrisona jsem o nich věděl kulový. Pokud se zaměřím na jejich hudbu, tak kromě frontmanových textů se nic zázračného neděje, takže mne vyjma Riders on the Storm a Break on Through ani jeden song výrazněji nezaujal. Největším plusem celého snímku je beze spory kameraman a jeho vizuální hrátky, hotová slast pro oči. Co se týče negativ, tak vůbec netuším jak to bylo s Morrisonem doopravdy, ale pokud to byl stejná fetka jako zde Val Kilmer, tak o to méně mi je sympatický. Nic proti hippies rebelii, ale dělat ze sebe exota mastícího si vlastní ego básničkami a šňupáním koksu, to je opravdu i na mne moc. Vím, že za tohle budu ukamenován, ale The Doors je pro mne jen další biografie ve stylu "cesta ke slávě a smrti". (15.10.2009)

Stone vytvořil totálně strhující a maximálně vtahující pojednání o The Doors, kterému řada domněle pravověrných a samozvaných strážců odkazu vytýká, že není stoprocentně věrný reálným událostem. Při tom sami členové kapely a několik dalších lidí vydali každý své a příznačně v jednotlivostech se odlišující pojednání o tom, jak prožívali chvíle po boku Jima Morrisona. Stone příznačně ve své vizi Morrisona vyobrazil jako americkou verzi básnického boha, který sestoupil mezi hříšníky a podlehl mystériu života, pokušení substancí a vábení smrti. Stoneovo evangelium možná z hlediska strážců odkazu platí za apokryfní, ale právě že coby autorské pojednání a dílo mistra svého média zůstává dodnes neskutečné v tom, jak na plátno otiskuje a do diváků vnáší mýtus Morrisona i celého étosu Boha rocku a dobové kultury. Ačkoli zdánlivě skládá konvenčně chronologické vyprávění, vytváří namísto obyčejné biografie maximálně imerzivní impresi nikoli toho, jak se konkrétní momenty udály, nýbrž jak působily, potažmo jak mají působit v rámci Morrisonovy legendy. Za tím účelem Stone rozvinul svůj nový útržkově impresionistický styl prolínajících se záběrů, střídajících se rychlostí snímání, vychýlených úhlů kamery a postprodukčních úprav, který se svými dvorními spolupracovníky, kameramanem Robertem Richardsonem a střihači Davidem Brennerem a Joem Hutshingem, dovedl následně do maxima v "Takových normální zabijácích". Stejně jako v jejich případě také "The Doors" svého času nebyly adekvátně přijaty, ale tím spíš fascinují a uhranou dnešní diváky. A na plátně je to naprosto intenzivní zážitek, který publikum převálcuje, zaplaví i vysaje. (07.01.2023)

Kdysi hluboko v 80. letech jsem svoji středoškolskou učitelku literatury při hodině uzemnil prohlášením, že prokletí básníci byli pěkně nevychovanou bandou, která chlastala, šňupala kokain, byla promiskuitní a kdyby se tak nevěnovala světským radovánkám, dokázala by mnohem víc. Nehledě na to, že kdybych si já dovolil jen procento z toho, co představitelé jedné maturitní otázky, byl bych bez okolků vyloučen ze studia. Už jako teenager jsem zkrátka tíhnul k měšťáctví, které přízemně upřednostňuje tvdou práci před chlastem a drogovými excesy. Nikdo mě ani později nedokázal přesvědčit o tom, že by jakékoliv umělecké dílo nemohlo vzniknout bez umělých povzbuzovadel. Alkohol a vliv drog jsou při procesu umělecké tvorby velkou překážkou. Jim Morrison byl bezesporu talentovaný básník, textař a hudebník, ale taky - a možná především - citově a názorově nestálý pozér, kterému se nikdy nepodařilo dospět, slaboch, alkoholik a feťák. Domácnost bych s ním rozhodně sdílet nechtěl a o nějakém duchovním souznění se nedá mluvit. Za jeho předčasnou smrt nemůže FBI ani nepřízeň osudu, ale výhradně jeho povaha a chování neřízené střely. Nemůžu se tedy nijak ztotožnit s hlavní postavou, která je mi nasympatická a navíc ani s hudbou DOORS, které nefandím. To je ovšem u hudebního filmu potíž...Navíc film se ve své druhé polovině až příliš - i když celkem pochopitelně, protože to je základ legendy téhle kapely - soustředí na skandální výstupy a dekadentní životní styl Morrisona. Desítky minut z večírků a excesů na scéně nicméně při dlouhé stoupáži přechází v pro mě nudný stereotip...Morrison je zkrátka ikona popkultury, která i po tolika letech vyvolává v určitém věku během dospívání iluzi absolutní svobody a v maloměšťácích pak pocity závisti k muži, který se na rozdíl od nich nebál překonávat bariéry společenských konvencí a nezatěžoval se pokryteckým předstíráním falešných citů a gest. Jestli něco na Stoneově snímku stojí za pozornost, pak je to vedle tradičně kvalitní režie tentokrát v "psychedelickém" stylu ještě výkon Vala Kilmera v hlavní roli. Jak ho moc nemusím, tentokrát klobouk dolů, dokázal se do té postavy prakticky převtělit. Celkový dojem: 55 % (19.07.2011)

Ať se mi nikdo nesnaží namluvit, že hlas, který jsem po celou dobu poslouchala, patří Valu Kilmerovi:) Podobnost s hlasem Jima Morrisona, stejně jako vzájemná podoba je přinejmenším zarážející. Nejlepší role Vala Kilmera a jeden z nejlepších životopisných snímků, jaké jsem zatím viděla. Věděla jsem, že Jim Morrison byl rebel, ale tento film rozšířil mé obzory o dlouhé míle:) Nevěděla jsem, že se tak moc vezl na vlnách slastných muk bolesti a že byl tolik sebedestruktivní. Velmi mile mě pak potěšilo a překvapilo, když se na scéně objevil Michael Madsen. Kéž by biografické filmy byly tak silné a strhující, jako tento. (11.02.2013)