Utrpení Panny orleánské

Jako Brňačka, která nemá ráda Švédy od té doby, co obléhali Brno, umím pochopit zášť Francouzů vůči Britům. Neumím pochopit, jak v době, kdy němý film nutil herce k rozmáchlým gestům a maximálnímu přehrávání, bylo možné natočit takto civilně zahraný snímek. Na druhou stranu však dlužno připodotkout, že Falconetti vlastně celou dobu dává na odiv Bazedovu chorobu doplněnou o zvýšenou slzivost. (17.05.2012)

Utrpenie som videl už pred mnohými desaťročiami a k repríze som sa odhodlával dosť dlho. Predsa len v tomto čase si pozrieť nemý film a bez snobizmu h označiť za veľký zážitok nie je také jednoznačné. Ale výsledok ma nakoniec príjemne prekvapil. Väčšina záberov je na hlavu Johanky a hlavy jej sudcov a trýzniteľov. Napriek tomu výsledok nie je nudný, k čomu výrazne prispieva vynikajúca hudba. Na rozdiel od viacerých užívateľov som nebol nadšený steretypným neprirodzeným výrazom Márie Falconettiovej. Ale celkovo považujem tento film za jeden z mála, ktorý aj po takmer storočí je atraktívny aj pre vnímavého dnešného diváka. (21.11.2021)

Ani na minutu se nepohneme z detailů tváří, z extra syrových emocí a bohužel i z deprese pro depresi, protože všichni víme, kde titulní hrdinka v ději začíná, co si bude muset protrpět a kam bude donucena dojít. Jenže tím moje výtky začínají i končí. Na téměř sto let starý film jsem totiž celou půldruhou hodinku vyjeveně zíral jako na svatý obrázek, protože vypadá po stránce herců, kamery nebo střihu lépe než filmy mladší o celé desítky let, což je v první polovině dvacátého století věc nevídaná až zázračná. (23.09.2020)

Nemám rád pořekadlo "méně je někdy více". Podle mě dost často zakrývá neschopnost umělců ponořit se hlouběji; zkrátka více je více a méně je méně! Tak takhle já mám v tom světě jasno, když se náhle objeví Carl Dreyer a ukáže mi film, ve kterém není nic jiného než dvě místnosti, jeden kůl a spousta tváří. A najednou je mi jasné, že to, jak mě svým filmem totálně dostal, by se mu určitě nepovedlo, kdyby to byl výpravný velkofilm se spoustou hereckých hvězd a akčních scén... A ano, krucinál, méně je někdy více! (11.01.2011)

Velmi známý film, o kterém toho bylo hodně napsáno. Dodnes má svoje kvality. A to nejenom filmařské, ale i spirituální. Dreyer vycházel z autentických soudních záznamů. Film je zajímavý tím, jak sleduje celý proces. Vše je ale zredukováno do jednoho dne, což není historická pravda. Střídá soudní síň a mučírnu (podle dokladů Jana ve skutečnosti pravděpodobně mučena nebyla). Film se nezabývá tím, že Jana byla autentická bojovnice, která posunula francouzské dějiny. Na filmu je důležité duchovní utrpení Jany a její duchovní prožitek. Na němém filmu je samozřejmě nejzajímavější obraz. Zde s mnoha ostrými detaily. Kameraman se dívá na tváře Jany a soudců z podhledu z vykopané díry. Tím je zdůrazněna až karikaturnost postav. A Dreyer dokázal z představitelky Jany vymáčknout dokonalé emoce. I slzy musely být pravé. Maria Falconetti byla neznámá herečka, kterou Dreyer pro film objevil. Jana z Arku byla pravděpodobně postižena psychickou chorobou, slyšela různé hlasy... Ve filmu se objeví řada známých i neznámých herců i neherců. Scéna je plochá a není nijak zprostorněná. Zajímavostí je, že film shořel a zůstala jen kopie s cenzurními zásahy, s kterými režisér nesouhlasil. Pak byl ale negativ nalezen v norském psychiatrickém ústavu. Doporučuji film shlédnout s hudebním doprovodem skladatele Richarda Einhorna. (02.11.2017)