Duna: Část druhá

Denis Villeneuve dodal druhou půlku adaptace komplexní předlohy, ve které si zároveň ponechává otevřená vrátka pro adaptaci Spasitele Duny. Villeneuve ctí Herbertovu předlohu a především jeho vizi, servíruje příběh tragického antihrdiny, která má blíže nežli k Luku Skywalkerovi spíše k Michaelu Corleonovi, na cestě pomsty poté jasně poukazuje na nebezpečí, které může přinášet osoba se statusem mesiáše a nevyzpytatelnost náboženství. I druhá Duna Denise Villeneuvea je audiovizuálním skvostem, Denis Villeneuve skrze ní utvrzuje status vizionáře. Villeneuve už je za půlkou a do pár let by skutečně mohl dodat závěr jedné z nejlepších filmových trilogií všech dob. Málokdy se přeci jen po výstupu z kina v hlavě splývají slova jako dokonalost a jeho synonyma. Už na samém startu roku Villeneuve nadělil kandidáta na filmovou událost roku.... (27.02.2024)

Mám za sebou zřejmě nejen nejočekávanější film letošního roku, ale mám ten pocit, že i to nejlepší, co letos uvidím. Druhý díl Duny si dal sice trošku načas, ale pokud mám na takovou kvalitu čekat tři roky, vůbec se zlobit nemůžu. Nevím totiž, jak tento díl pojmenovat, než že je to totální sci-fi epos, který se po právu bude řadit mezi to nejlepší, co Hollywood vyplivnul ve 21. století. Hans Zimmer se opět překonal. Sice tu není z jeho strany žádná výrazná melodie, ale ve spojení s prakticky dokonalým vizuálem jde z Arrakisu až nepopsatelný strach a respekt. Herecky se tu také sešla současná herecká smetánka, které evidentně vůbec nevadí dílčí role, aby splynuli v jeden kvalitou těžko popsatelný celek. Nelze jinak, než říct, že tady se Denis Villeneuve opět překonal. Věrně totiž zfilmoval knižní román, o kterým v 80. letech mluvili jako o nezfilmovatelném. (03.03.2024)

S trochou nadsázky se dá říct, že SSSR bojuje s Araby o ropu a v celém tom kolosu tahá za nitky USA. Duna part two je vrchol moderního velkofilmu po všech směrech. Od poutavého storytellingu začínaje, přes sound design, fantastickou výpravu, triky, zvuk a Zimmerovu krasojízdu konče. Bez výjimky famózně odvedená práce tvůrců i herců. Monumentální epika, která dlouhé roky platila za nezfilmovatelnou, se povedla podruhé. Everybody says it cant be done, until somebody does it. A ten somebody je Denis Villeneuve. Událost roku a  třeba takové osedlání červa, nebo souboj mezi Chalametem a Butlerem je absolutní filmové potěšení. A fňukaly, kteří si budou stěžovat na závěrečnou třetinu a kdoví co ještě, nemá cenu řešit. (09.03.2024)

"Fear is the mind killer." ____________ Jestliže Star Wars: Empire Strikes Back bylo největším sci-fi pro 20. století, tak druhá DUNA je zcela beze srandy největším sci-fi tohoto století, a stejně tak novodobou vědecko-fantastickou verzí příběhu o Mojžíšovi. Stejně přelomový, a stejně tak velkolepý.... Protože zatímco první část byla skvělým psychedelicko-halucinogenním prologem k druhé kapitole – zabývající se mocenskými intrikami na pozadí ideologicko-politických machinací o ovládnutí planety Arakkis – samotná druhá kapitola je epickým osudovým příběhem o revoluci, pomstě a naději. Druhá DUNA je tak ve všech ohledech velkolepější, napínavější, daleko víc audiovizuálně imerzivní a celkově vzato kvalitnější [a to už je co říct, vzhledem k tomu, že první část bylo hotový zjevení nejen v rámci sci-fi žánru]. Spojuje totiž tolik témat, motivů, mytologických meta-konceptů a postav [Austin Butler jako psychopatický Feyd-Rautha ftw!], že je skoro až nepochopitepný, jak se tohle všechno režisérovi Denisi Villeneuvovi nerozpadlo pod rukama jak hrad z písku.... Druhá filmová DUNA je totiž zcela beze srandy nejepičtějším příběhem o pomstě od dob Hamleta, a zároveň i největší love-story od dob Romea a Julie. Snímek svým vizuálním vyprávěním, formálním jazykem, opulentní výpravou a megalomanskou stylizací zároveň staví na původní tvůrčí vizi psychedelického mága Alejandra Jodorowskyho – jehož nenaplněná kreativní vize [viz. dokument Jodorowsky's Dune anebo komiks KASTA METABARONŮ] ovlivnila filmový sci-fi žánr jako takový a jako máloco podobného. Nejsilnější a nejkomplexnější je však druhá DUNA v těch nejvíc minimalistických, subtilních momentech a drobných detailech a nuancích, díky nimž ono vizuální vyprávění ještě víc vyniká a dokáže říct víc než tisíci slovy potažmo monology či dialogy.... to vše a nejen to dělá z DUNE: PART II takřka tříhodinový audiovizuální transcendentální opus, který fakt nemá nejen v rámci sci-fi žanru, ale i v rámci hollywoodských blockbusterů, sebemenší obdoby. Co dodat? Nadčasovej meta-fyzickej kolektivní zážitek jaxviňa at its finest, dokonalý cinefilní koření a filmová událost týhle generace; beze srandy.... no nic, já se jdu teď zhulit a vajbovat na Pink Flody. 10 červíků z 10 (28.02.2024)

Hypnotičtější, větší, hlučnější, atmosféričtější. Nejprve jsem si uložil drobný domácí úkol, kdo za jaký kmen kope, protože naposledy jsem se krapet ztrácel. A hned od začátku jsem díky tomu naskočil. Rozjíždí se tu několik linií, ale ve výsledku stejně divák (dobře, já, ať mluvím za sebe) vnímá hlavně ten estetický zážitek výše (…větší, hlučnější…), takže kdykoliv to vypadá na nějaké obrazové a zvukové žraso, v sedačce hned zbystří. Prostě forma nad obsahem. Samotný Paul Atreides se ocitá v řadách Fremenů, už to není žádný vyjukaný klučina, a i když má pořád sotva 60 kilo, získává si respekt i vůdcovské manýry. Stejně jako (zase zatraceně sexy) Zendayu. A ano, jsou tu pochopitelně i malé půtky, náboženská přesvědčení, velké imperiální plány a politikaření, ale strhnou zejména adrenalinové jízdy na červech, průjezdy písečnou krajinou, likvidace mohutných strojů a další bitevní lahůdky. Prostě Denis Villeneuve je filmař, který daleko víc preferuje vyprávění vizuálem. Furt je to ale zatraceně vážné, pokusy o humor obstarává snad jen Javier Bardem, emocí je málo, a srovnávat oslizlého Austina Butlera s Ledgerovým Jokerem je samozřejmě na pohlavek. Villeneuve je furt studený a zahleděný do sebe, ale oproti jedničce se klaním. Stejně jako za zvuk, kameru, výpravu, kostýmy, masky a samozřejmě burácejícího Hanse Zimmera (zdravím pražskou O₂ arenu). (18.03.2024)