Na západní frontě klid

Některé velkofilmy se tváří kvalitou jako piloty nekvalitních seriálů. Tento televizní film má však takovou úroveň, že strčí tyto velkofilmy do levé i pravé kapsy. Možná by se líbil i Erichu Maria Remarquevi. Paul Baumer výbornou formou převypráví svůj příběh. Komentář psán 100 let po vypuknutí první světové války. (28.07.2014)

Na západní frontě klid (1979) byl jedním z prvních válečných filmů, který jsem jako dítě viděl, a některé scény se mi hluboko vryly do paměti (za všechny např. Paulovo kreslení holuba v okamžiku, kdy profesor dává třídě pomaturitní vlastenecká ponaučení, tvrdý výcvik v kasárnách, opětovné setkání kluků s Himmelstossem na bojišti, Himmelstossova připodělanost při prvním útoku a hlavně bezprostřední setkání Paula s francouzským nepřítelem a samozřejmě samotný závěr filmu). Když jsem to teď po X letech viděl znovu, musím konstatovat, že silný zážitek se opět dostavil a nebyl o nic menší... Zvláště díky skvělým hereckým výkonům a podivuhodnému "televiznímu" zpracování. (Ponechme stranou okolnosti, za jakých bylo možné natáčet v ulicích historického Mostu.. To je tragická kapitola sama o sobě...) Střízlivé a nebombastické zpracování hravě strčí do kapsy Spielberga a podobné fušery :) V dětství mi tento film spolu se čtením dalších Remarqueových, Barbusseových a Rollandových románů pomáhal utvářet představu o 1. světové válce. __ A když už je řeč o 1. světové, poznámka na okraj pro Brňáky: Víte, čemu by se mohlo říkat "literární kontrapunkt"? Např. čtení Masarykovy Světové revoluce (příp. nějakého románu se stejným tématem) na lavičce na zadním okraji vojenského pohřebiště z 1. sv. války na Ústředním hřbitově... Doporučuju ;-) __ 4 a 1/2* (23.05.2011)

Generace "rozhněvaných mladých mužů" předcházela zrodu moderního pacificismu s jeho meziválečnými výchozími kořeny. Patos této otřesné generační zkušenosti, srovnatelný snad s krvavou americkou občanskou válkou 1861-1865, nalezl i svébytné umělecké vyjádření (Upozorňuji na skvělý film NÁVRAT DO COLD MOUNTAIN). V literární rovině si uchovává pozoruhodný primát román, podle nějž byl nazván i film. Základní autorská ambice této významné přesdlistopadové české kinematografické zakázky - naplnit a do obrazu a filmové řeči přenést obsah této burcující prózy - byla dokonale naplněna. Automatismus oboustranného vraždění mladých lidí, kteří měli život před sebou, bezduchost velkoněmeckého šovinismu, která to všechno táhla, i bezútěšnost zákopového života tu jsou jasně patrné optikou nejpovolanější - autobiografická zkušenost je základním tmelivem nejen knihy, ale i filmu. Zmínku si zasouži i brilantně zvládnuté válečné scény. Anglosaské koprodukci se podařilo postihnout s maximální věrohodností podjatost i strádání německého zázemí. Beznaděj závěru je beznadějí ze vzkříšeného poválečného šovinismu a rasismu, který přivedl k životu hrůzný nacistický režim. Německo mělo podstoupit ještě jednu, v porovnání s tou prvou ještě krvavější válku aby, ukonejšeno blahobytem nedávné historické minulosti, pochopilo, že tento druh komunikace je svou povahou sebevražedný nejen pro ně, ale i pro celé evropské lidstvo. (15.08.2010)

Jsou filmy,které na vás silně zapůsobí a pokud se jedná o filmy válečné, tak to musí být mistrovské dílo. Podle románu vynikajícího Ericha Maria Remarqua byly natočeny filmy dva. Jeden v roce 1930 ( a ten získal 2 Oscary) a pak tento z roku 1979 jako film televizní. Zde se na upoutávce uvádí trvání filmu 150 mln., na mém zakoupeném DVD je 123 minut. Zdálo by se, že to není podstatné. Jenže, kdo četl knihu, tak očekává více výborných dialogů, které tomuto filmu opravdu chyběly. S přihlédnutím k tomuto faktu, musím říci, že film z roku 1930 byl lepší. (04.01.2011)

V rámci možností televíznej koprodukcie natáčanej kompletne v českom Mostě dokonalý a doslovný filmový prepis deziluzívneho, sugestívneho klasického povojnového diela Erich Maria Remarqua právom zaradeného do povinnej školskej literatúry. Rovnako ako román má svoje výnimočne silné momenty, ktoré však prílišne nevyčnievajú nad ostatkom a tým nepremieňajú film na sled pôsobivejších a striedmejších vojnových výjavov, ale zachovávajú ho vo všetkej celistvosti v takte udávanom režisérom. Technicky čistý film s výbornou výpravou a veteránom obrazovej sugescie Johnom Coquilom (démonická kameramanská práca na Peckinpahových Straw Dogs) by si vystačil pri svojej realistickosti snáď aj úplne bez známejších tvárí (Richard Thomas, Ernest Borgine, Donald Pleasance a Ian Holm), čím nijak neznižujem hereckú úroveň, ktorú vnášajú do diela, ale sú takpovediac len čerešničkou na už tak účel spĺňajúcej torte. I keď by som si vedel predstaviť ešte väčší priestor pre rozvinutie deja (mal som možnosť vidieť 125-minútovú verziu), z výsledného dojmu mimo toho uberajú snáď len detaily ako radostná pieseň na perách vojakov v temer lyrickom úvode podtrhujúcom dposiaľ nedotknuté ideály, ktorá je naspievaná nie v nemčine, ale v angličtine. Svoj účinok má aj fakt, zvýrazňujúci aktuálnosť témy nezmyselnosti a absurdnosti podobných konfliktov, kde proti sebe bojujú radoví občania bez skutočnej, jasnej motivácie a dôvodu, že podobne ako kedysi kniha, aj tento film bol v dobe vzniku v mnohých krajinách zakázaný pre svoj účinok, podlamujúci morálku mobilizovaných rekrútov. Aj onen časový predel medzi tou dobou a súčasnosťou je stále desivo malý a krehký. 80% (06.07.2014)