Jmenuji se Sam

Ano, tak tento film si zcela jistě zaslouží potlesk za scénář a hlavní roli. Tak procítěný a dobře zahraný lidský příběh jsem již dlouho u filmu nezaznamenal. A to nejsem zdaleka nejmladší. Tohle si zaslouží mých plných pět hvězdiček, i když je zde snaha človíčka dojmout viditelně zřejmá. Ovšem nevím, nevím, zda takto postižený člověk ve skutečném životě (ne jenom v dojemném filmu) je vůbec schopný vychovávat a něčemu naučit malé dítě. (13.10.2007)

Samova právnička zanedbávající kvůli kariéře svého syna však znamená už vyložené klišé, byť je ve spolehlivém podání Michelle Pfeifferové mile potrhlá a kouzelně zhnusená, kdykoli se od retardovaného klienta štítivě odtahuje. Dle pravidel bylo samozřejmě nutné najít dvě bytosti z rozdílných planet - aby pak z jejich střetu vytryskl humor a vzájemné obohacování. Humoru se daří líp a groteskní tón přináší i k soudu, když Sam, vznětlivý jako dítě, při každé formální námitce tahá advokátku za rukáv: „Asi máte přestat!“ Podobně vyskakují i jeho postižení přátelé: „Pozor na pusu, ta paní si všecko píše!“ Ale soud je jen epickým obalem pro Samovu osobnost, kterou Penn úžasně kreslí ve zlomcích každodennosti. Pečlivě rovná sáčky s cukrem podle barev a hrnky podle oušek v bistru, kde pracuje; pečlivě krmí dítě poté, co jeho matka uteče hned po porodu, a časový rozvrh dodržuje, jak mu poradili, podle televizních programů. Když dcerka začne klást zvídavá dětská „proč“, odpovídá stejně dětinsky, a je-li postaven před složitější problém, pomáhá si příměry z osudů Beatles. Vzbuzuje soucítění, ale ne soucit, něhu, ale ne útrpnost. Na známé půdě si poradí, ač třeba při placení počítá nekonečně dlouho, o ulici dál je už ztracen. Omezí to výchovu dítěte, jež musí převzít vůdčí roli? (16.06.2020)

"Proč se tvůj táta chová jako retard ??" - "On je !!" Další Pennova zbytečná snaha pozdvihnout špatný film.. Jednomu se zdá opravdu velmi bolestivé sledovat tak skvostného herce, jak se trápí v kleci několika pomýlených gest a šklebů, čímž sice dává vyniknout malé Dakotě Fanning a tradičně jisté Michelle Pfeiffer, které se však rovněž nedokáží vymanit z tvůrčího sevření, když jim režisér Jessie Nelson opakovaně svou neschopností nasazuje nelsona.. Emocionálně v jistých pasážích nesmírně silný snímek, který však se zvlášť zde hloupoučkým beatlesáckým poselstvím, že vše, co člověk potřebuje, je láska, může náročnějšího diváka jen těžko uspokojit.. Velmi bizarní, byť i dík tématu a proměnlivosti emocionálního napojení na diváka v jistém smyslu zajímavá, plačka, při níž by si ostudu uřízli i větší machři.. (21.03.2016)

Nenormálně silný a dojemný film, u kterého jedno oko nezůstane suché a vůbec to není na škodu, protože i takových filmových zážitků je zapotřebí. Několik mých kamarádů, strašných tvrďáků-chlapů, u toho plakalo hrdě, aniž by to pokládalo za osobní prohru. Sean Penn je úžasný a příběh nemá chybu! Viděno několikrát a po každé projekci následovala trasa: gauč- špajzka, na panáka něčeho pořádně silného, domácího. (25.01.2019)

Poutavý příběh o uvědomění si pravých hodnot v životě člověka, o nutnosti nezanedbávat výchovu dětí, ve jménu čehokoli. (hlavně ne ve jménu neustálého kvaltu a honičky za čím vlastně?) O schopnostech a zjevných hodnotách handikapovaných, není zpravidla pochyb. Že bývají často příkladem pro všecky "normální" jedince, je důkazem nejen tento film. (10.10.2010)