Dealer

Dokonalá antiteze Requiem za sen. Namísto rytmického automatonu fyzických symptomů vidí Fliegauf drogu jako automaton nicoty, vyprázdněného bytí. Oběti drogové závislosti jsou rafinovaným pohybem kamery přeměněny na jakési nulté body lidskosti, marginálně držené mimo přímou perspektivu výpovědi a odhalované jakoby skrze vlastní absenci - to, co Fliegauf demonstruje není samoúčelná formální brilance, ale kastrace, kterou droga provádí (však se jedna z postav hlavního hrdiny, vyléčeného narkomana, ptá: "Heroin je pryč. Ale co z tebe zbylo?"). Feťáci, kolem kterých kamera pomalu krouží, jsou prázdné schránky, loutky, zombie, bytosti, které (jak by jistě dodal Slavoj Žižek) nemohou už být předmětem tragédie ani komedie. Dealer je nesmírně fascinující právě pro svou programovou pasivitu - neobjeví se tu jediný záběr, který by provokoval nebo šokoval. Co provokuje a šokuje je právě chirurgická nezúčastněnost, prázdné místo, které zeje tam, kde očekáváme tragickou angažovanost či gesto soucitu. Ikonická je scéna, kdy hrdina stojí se svým otcem nad prohlubní v betonu, kam dopadlo tělo jeho matky a marně se snaží přesvědčit svého otce, že matka tam již není. Celý film funguje na bázi prázdných míst, trhlin, jejichž možnou výplní je droga. Proto ten dlouhý a zcela jistě metaforický obraz v závěru, v němž sledujeme buď jakousi travestii zrození nebo psychoanalytickou trhlinu, nezacelitelné trauma, před nímž není úniku v racionalitě. Dealer je brilantním pohledem za bezpečí schémat, které udržují člověka v sebezáchovné distanci od narkomanů jako radikální jinakosti. Myslím, že Fliegaufův film se zcela unikátně dotýká mnohem hlubší podstaty než většina filmů o tématu narkomanie (vlastně úplně všechny, co jsem doposud viděl). Film možná světský svým zaměřením, ale hluboce "tarrovsky" filozofický svým pochmurným a mlčenlivým pronikáním tabu. (08.08.2011)

O tomto snímku vím už hodně dlouho a nějakej ten pátek ho mám doma, ale jaksi na něho nebyl čas či nálada a ve finále jsem na něho zapoměl . Ale konečně jsem se k němu dokopal a to i díky zásluhou Flipnice/Timemastera kterej mi ho doporučil a tím mi ho zároveň připoměl. A jsem fakt rád a nechápu proč jsem tenhle snímek tak dlouho odkládal. Tohle je fakt propracovaná pecka, která hlavně staví na skvělé kameře, hudbě a zvucích a v neposlední řadě na herectví hlavního hrdiny. Kamera se vyžívá v dlouhejch scénách na jeden záběr. To je pastva pro oči. Hudba a zvuky jen doplňují a skvěle dokreslují dění na plátně. Čeká vás roznáška fetu po městě kreatůr a všelijakých podivných existencí. V tomhle filmu snad není nikdo normální. Z filmu vyzařuje něco co se jen těžko slovy popisuje, protože má prostě nepopsatelnou atmosféru. Co se týče hlavího hrdiny - nechápu. Už jsem dlouho neviděl něco podobnýho. Hlavní hrdina toho totiž ve filmu moc nenamluví, v záběrech skoro nehne ani brvou, ale i přesto je vám jasný co si myslí a co se mu honí hlavou. Nepotřebuje spoustu prázdných vět a gest. Všechno podstatný totiž řekne svým pohledem. A tak je to v podstatě s celým filmem. Dohromady to nemá žádnej ucelenější děj ( prostě jeden den ze života dealera ), ale i přesto to má takovou sílu že to diváka na začátku vcucne a do konce nepustí. Teda alespoň na mě to tak fungovalo. Jsem nadšenej a v rámci filmů o drogách zaujímá místo hned vedle Trainspottingu. Ikdyž tyhle filmy se absolutně nedají srovnávat, protože každej je svým způsobem originální a jede na jiné vlně. DOPORUČUJU. (22.01.2016)

Já nevím. Není úplně nejhorší, když je film přesně takový, jako když ho čekáte? A když se řekne "ambientní film Benedeka Fliegaufa o drogovém dealerovi", vybaví se mi naprosto přesně tohle. Já jsem rád překvapován a jsem rád, když mi filmař dokáže, o kolik dál je jeho imaginace před tou mojí. A to mi Fliegauf nedokazuje, naopak mě neustále utvrzuje v tom, že ho mám přečteného a že nemá čím překvapit. Film je to samozřejmě dobře natočený a dosahuje toho, čeho dosáhnout chce. (Stejně jako u Je to jen vítr by se dalo diskutovat, jestli táááklhe táááhlé vyprávění odpovídá realitě popisované situace. A stejně jako v Je to jen vítr by se dalo diskutovat, jestli není Benedikt tak trochu kýčař, když se tam uchyluje k holčičkám, co v bílých šatičkách sbírají na poli květiny a zde k ohranému příběhu "dealera, co je v jádru dobrý a raněný člověk, který jen hledá lásku".) Mnoho hypnotizujících scén mě na okamžik strhlo, proto nemůžu a nechci jít s hodnocením nízko, ale k nějaké orgastické spokojenosti mně to prostě nestačí, protože po zhlédnutí nejsem v ničem dál nebo jinde, než jsem byl před ním. 3 a 1/2 (24.11.2013)

Autentické, ťaživé, vyčerpávajúce. Z každej snímky a minipríbehu s jednotlivými postavami, s ktorými sa postupne díler cez deň stretáva cítiť hnilobu a špinu. Špinu, ktorá po chvíli preniká aj do vás a postupne sa usídli v každej jednej bunke vášho tela. Bezduché rozhovory trosiek s minimálnou šancou na zvrátenie osudu. Zvuky, čo privádzajú do šialenstva. Díler, ktorý len vykonáva svoju prácu a životné príbehy svojich klientov prijíma bez akejkoľvek emócie, sú mu úplne ukradnuté. Pocity sa postupne z tela vytratili spolu s heroínom. Otec, ktorý sa denodenne prihovára odtlačku v betóne. A to všetko podchytené skvelou kamerou. (20.10.2017)

Esence neklidu, úzkosti, deprese, trýzně a fyzické nevolnosti. Vytažená z minimalismu. Fliegauf staví impresi nad expresi, promyšlenost nad prvoplánovost. Napětí plyne ze zdánlivě nedramatických situací a stejně tak nedramatických hereckých projevů. Režisér diváka velmi chytře - v podprahové rovině - hypnotizuje. Jeho film plyne pomalu a stejně tak pomalu nás mučí obrazem (pozvolna kroužící kamerou) i zvukem (neustávajícím skučením větru). Zdá se to nekonečné, ale zároveň od toho nelze odtrhnout oči. Fliegauf de facto dociluje téhož, co Benoît Debie a Gaspar Noé ve Zvráceném, akorát zcela opačnými prostředky. --- Kdybych tohle viděla v kině, na konci by mě mohli rovnou odvést na psychiatrii. Takhle si jen zavolám na Linku důvěry. (21.02.2015)