Gejša

Au. Au. Au. Tady Rob Marshall trochu narazil. Po Chicagu všemi opěvovaný režisér, který dostal do rukou látku o jedné dívce co potká svého vytouženého prince na bílém koni (tentokrát je to Předseda) a zamiluje se na věky věků. Je to jako malá pohádka ze světa Japonských žen, které jsou zrozeny pro pobavení mužů a předvádění svých uměleckých kvalit. Rob Marshall od prvního záběru na nádraží, kde rodiče předají a vlastně i prodají své dvě dcery do života Gejši, začíná svou vizi velkého eposu, který bude plný krásných obrazů a uměleckých dekorací. Film je to pro oko opravdu chvílemi nádherný, ale většinu času jen průměrný. To co se dalo vytěžit z oslavy na zámečku Generála a jeho nádherně rozkvetlých (myslím) třešní by Robovi mohl takový Yimou Zhnag opravdu vyprávět hodiny i hodiny. Krása hlavní hrdinky je dost zvláštní. Nejsem zrovna vysazený na hubené Japonky s obličeji nepřirozeně bledými a prodávajícími se za největší cenu. Ani tanec, který hlavní hrdinka předvede pro mě není prakticky ničím nádherným a to je bohužel škoda. Tento film je hodně o přijmutí toho co vidíme, ale mě nedokázala snaha o podmanivý tanec přehlušit, že ten tanec není pro lidi jako jsem já. Ona ho tančí pro Japonce, kteří v tom vidí umění a ne pro mě, který obdivuje jak ji nasvítili osvětlovači. Trochu méně snahy o exotiku a více kompromisů by tento snímek určitě vyšvihly na 4*. (07.06.2006)

Celý film je natočen ve velkolepých kulisách a tvůrcům se opravdu podařilo vystihnout atmosféru doby, ke které přispívá vynikající hudba Johna Williamse. Režisér Rob Marshall podle mě udělal lepší práci, než u Oscarového Chicaga už jenom proto, jak se na ten film tak hezky kouká. Jsme v Japonsku takže samé ty hezké zákoutí se zrcadlově čistými jezírky (jednou kamera nesnímá herce, ale pouze jejich odrazy ve vodě.) Nejlepší ale je, že se dostáváme gejšám takříkajíc pod pokličku a film nám odhalí náročný výcvik, bolestivé česání a hlavně intriky. Hacumomo se snaží Sayuri zničit pomocí různých pomluv a přebíráním klientů, velice hezky to ukazuje scéna se sumo zápasem. Svět gejš je velice nemilosrdný třeba v případě vyučení Sayuri na gejšu, se Sayuri už nemůže bavit se svojí dlouholetou přítelkyní, protože se vlastně stávají sokyněmi. Celkové vyváženosti filmu také přispívá, že se nikde neprohání Tom Cruise v samurajském brnění, nýbrž že se všech rolí zhostily zkušení asijští herci (až na epizodní role amerických vojáků). Zhang Ziyi v hlavní roli naprosto září a všechny emoce jsem jí bez vyjímky věřil. Velice se mi líbila i malá Suzuka Ogho, která hrála Sayuri v dětských letech. A velice mi utkvěl můj oblíbený Cary-Hyroiuky Tagawa (baron), který vždy zazáří i ve vyloženě béčkových filmech, natož pak v tak silném příběhu jako je Gejša. Všemi kritizovaná "asijská angličtina" herců se mi líbila a rozhodně na mě nepůsobila nějakým rušivým dojmem. (09.02.2006)

Sice jsem se nenudil, některé scény byly dokonalé a pohled na Ziyi Zhang je navýsost příjemný.. Jako vždy však přichází ono pomyslné 'ale'. Snímek se většinu svého času pohybuje za hranicí snesitelného kýče, ocenil bych hlubší popis výchovy a zvyků v životě gejši a hlavně ta angličtina. Myslím, že tam nebyla zasazena z hlediska historického, ale distribučního (žádný následný dabing pro amerického, potažmo evropského diváka) a produkčního (předpokládám, že různí herci doopravdy mluví různými dialekty, proto bylo jednodušší, aby téměř všechny dialogy byly v lámané angličtině) - každopádně působila jako drát v oku. Nenechte se však odradit a klidně se na film Roba Marshalla podívejte, za zhlédnutí určitě stojí. (09.02.2010)

Rob Marshall sází na povrchní líbivost, výpravnost a exotiku. Jeho snímek není určen japonskému publiku, tomu by nejspíš přišlo nepatřičné obsazovat klíčovou roli herečkou čínského původu. Snímek má skvělý vizuál, minimálně v první půli se kamera pase po křivolakých uličkách historické čtvrti plné zvlněných střech, po ladných křivkách mladých krásek, jejich pečlivém make-upu a elegantních kimonech. Zatímco forma je vypiplaná, obsah představuje banální červenou knihovnu o tom, jak chudičké děvčátko po nesčetných útrapách a protivenstvích nakonec ke štěstí přišlo a svou touhu naplnilo. Je to mělké a vzhledem k přemrštěné stopáži i poměrně prázdné. Začátek je sice nadějný, ale syrovost vydrží tak 15 minut a pak už si to na nějakou výpověď o době, společnosti a konkrétních hrdinech jenom hraje. Vizáž má sice Gejša bezmála dokonalou, ducha ale postrádá - a bez něj je jí jen půl. Připomíná vánoční ozdoby - na první pohled krásné, pěkně se lesknou, ale jsou duté a jejich životnost je mizivá. Celkový dojem: 45 %. (03.05.2017)

Po vizuální stránce perfektně natočené umělecké dílo. Nedíváte se na obrazy předválečného Japonska, vy JSTE v předválečném Japonsku a společně s hlavní hrdinkou sdílíte její strasti při trnité cestě za jejím vysněným cílem - stát se Gejšou a nalézt toho pravého "úhoře" pro svou "jeskyňku". Zvlášť Sayurino vystoupení na festivalu vás přímo přiková k obrazovce a nenechá vydechnout až do jeho konce. O to víc, o co jste omámení působivou exotikou předválečného Japonska, o to silnější ránu dostanete s příchodem války a totálním destruktem starých tradic a jejich postupným znovunalézáním v odporné levné amerikanizované deformaci. Opravdu silný film. ***Věděli jste, že: Obsazení známých čínských hereček Zhang Ziyi, Michelle Yeoh a Gong Li do rolí japonských gejš přineslo filmu ihned po uvedení veliké problémy v asijských zemích. Japonci projevili veliké rozhořčení z obsazení hereček z Číny, Číňané, kteří dodnes Japonsku neodpusili zvěrstva, která jejich armáda v Číně napáchala za druhé světové války, film dokonce zakázali promítat v kinech.*** (05.03.2007)