Don't Look Now
A Venezia... un dicembre rosso shocking
Teraz sa nepozeraj
Režie:
Nicolas RoegKamera:
Anthony B. RichmondHudba:
Pino DonaggioHrají:
Julie Christie, Donald Sutherland, Hilary Mason, Massimo Serato, Renato Scarpa, Leopoldo Trieste, Clelia Matania, Giorgio Trestini, Bruno CattaneoObsahy(1)
Vizuálně bohatá adaptace zlověstného příběhu Daphne du Maurier o zlé předtuše. Režisér Roeg využívá expresivního potenciálu italských Benátek a jeho jedinečný střih, fragmentarizující časoprostorové kontinuum, vytváří neopakovatelně zlověstný pocit. Na začátku tohoto mistrovského psychologického hororu potká šťastné manželství Laury a Johna (Julie Christie a Donald Sutherland) noční můra všech rodičů, tragické úmrtí dcerky. Johna, který tragédii instinktivně vycítil, pronásledují výčitky, že jí nedokázal zabránit. Manželé odjíždějí do Benátek, kde potkají sesterskou dvojici starších, výstředních Angličanek. Jedna z nich, slepá jasnovidka, tvrdí, že vidí jejich dcerku... Film se proslavil i odvážnou erotickou scénou mezi Laurou a Johnem. Legenda praví, že návštěvníci pracovních projekcí projevovali velký zájem o záběry právě z této scény. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (133)
Ukázkový příklad typického atmosférického eurohororu sedmdesátých let. Bohužel pro mne jsem byl už před sledováním docela unavenej a film můj stav jenom zhoršil. Děj je strašně pomalý, stopáž zbytečně dlouhá a opravdu silné scény tu nejsou vůbec. Don´t Look Now prostě mohl být mnohem lepší, základ zde na to byl, no bohužel se zastavil někde na půli cesty. ()
Já jsem se teda díval...hlavně na tu soft porno scénu, která prý tenkrát udivila svět. No a já se ani nedivím. Je to totiž to jediný, co je na filmu zajímavý. Všechno ostatní je na úkor vcelku zajímavého obsahu jedna velká nuda. ()
║Rozpočet $1,5milióna║Tržby Celosvetovo $100,000║ ()
Teď se nedívej od Daphne du Maurierové je o znejistění, navození pocitu začínající paronie, manželském svazku v krizi a o Benátkách. Těch na turisty prostých, zato však plných zapadlých uliček, které za mlžného úsvitu či soumraku nabízejí atmosféru jakou byste v jiném městě hledali jen marně. Teď se nedívej od Nicolase Roega není o znejistění, navození pocitu začínající paronie, manželském svazku v krizi, natož o Benátkách. Těch na turisty prostých, ani žádných jiných. Předloha od Daphne je úderná padesátistránková povídka. Adaptace od Roega je rutinní a bezmála dvojhodinová. A to jsou zcela zásadní kameny úrazu. Nenudí to pouze díky Sutherlandovi, odhalené Julii Christie, závěrečné pasáži a červené barvě. ()
Je to správně sedmdesátkově divné a hnusné. Benátky mimo sezónu působí nehostinně a sesterské důchodkyně nesympaticky. Největší horor je ale stejně Donaldův účes a knír. Julie Christie je naopak zlatíčko. Děj je poněkud řídký a skoro nic se neděje, jenže mi to kupodivu nevadilo. Odhalení postavičky s kapucí top. 70% ()
Křížový střih byl známý už od raného začátku 20. století, konkrétně od roku 1906. Nešlo o nic složitého. Tento střih jednoduše přeskakoval mezi akcemi v různém prostoru. Příklad: manžel jede domů, zatímco manželka roztahuje nohy před sanitárním inženýrem. Diváky to pochopitelně mátlo, nebyli na takové věci zvyklí, film byl stále na začátku. My s tím dnes problémy nemáme. Film se od té doby rapidně zesložitil. Proč to všechno říkám? Protože ve stejném konceptu pracuje Don't Look Now. Vždycky tu existuje nějaká druhá paralela, třeba jen zvuk zvenčí, který vyruší scénu. Postavy nacházející se daleko od sebe jako by o sobě věděly. Při instalaci sochy J. Christie kamsi odchází, přesto prožívá to samé, co D. Sutherland. Totéž zlá předtucha a pojetí celé scény na začátku při tragickém úmrtí dcery. Tohle všechno vytváří blahodárný efekt nejistoty a atmosféry. Jedna linie představuje vždy zlo, druhá dobro. Jenže často nevíme, která je která. Don't Look Now je filmem o paralelách. Filmem chytře strukturovaným. ()
Jeden z najvydarenejších hororov 70-tych rokov a to už je čo povedať, pretože sa vtedy urobili veci ako Votrelec, Čeľuste, Vyháňač diabla, Halloween, Prichádza Satan!, Carrie, TCHM, Úsvit mŕtvych, Amityville, Zombi 2, Hory majú, oči, Invázia lupičov tiel, Stepfordské paničky, Kosatka zabijak alebo Osvietenie. No a práve v tomto bombovom období si Nicolas Roeg povedal, že je správny čas na filmovú adaptáciu poviedky Daphne Du Maurier (podľa ktorej inej poviedky Hitchcock začiatkom 60. rokov nakrútil Vtákov). A tak sa aj stalo. V taliansko-britskej koprodukcii vyslal Roeg do fascinujúcich Benátok manželov Baxterovcov (Donald Sutherland a Julie Christie), aby sa tu spamätali z tragickej smrti svojho jediného dieťaťa. Začína sa to husto, veľmi husto to pokračuje a končí sa to megahusto. Do toho brutálne pochmúrna výprava Benátok, ktoré v tomto filme pôsobia dojmom, že ich nafilmoval niekto, kto dostal špeciálne príplatky za to, aby po tomto filme nedostal nikto, nikto, opakujem NIKTO chuť niekedy v živote do nich ísť. K tomu dve čudácke sestry, záhadná postavička v červenom a ešte i na dnešné pomery neuveriteľná, intenzívna a otvorená erotická scéna, o ktorej sa dodnes špekuluje, že bola reálna. Skvelá kamera, skvelá hudba, skvelá výprava, skvelí herci a drastické ukončenie. To proste MUSÍTE vidieť. Poviedka je podobne vydarená, aj keď film mám predsa len trošku rád. Zmeny sú len v drobnostiach (v poviedke John v Benátkach nepracuje, ale ide čisto o dovolenku + v poviedke je erotika vybavená v jednej vete, kým vom filme ide o jednu z najdlhších scén, záver s "fakt stupídnou smrťou" je našťastie ako v poviedke, tak v jej filmovom spracovaní). ()
Nádherný a intenzivní horror, jakých v sedmdesátých letech vzniklo nemalé množství. Tento navíc podtržený skvělým herectvím Donalda Sutherlanda a krásnou hudbou ve filmu debutujícího Pina Donaggia. Více: http://blog.obitus.cz/2008/08/dont-look-now.html ()
Pro mě naprosto nepochopitelně oslavovaný film. Krom úvodu, závěru a vyhlášené souložící scény je to totiž nuda šeď, kde se skoro vůbec nic neděje. Nebo respektive děje se, ale není to zajímavé. Neoslovilo mě to ničím - žádná atmosféra, napětí pocítěno možná tak v pár sekundách, dýchala z toho taková ’rozbitost’ zapříčeněná nelogickým střihem. A potenciál Benátek je trestuhodně nevyužit. Nějaký "zlověstný pocit", intenzita, nebo podprahové signály, nezaznamenal jsem nic z toho. Nuda. Měl jsem dát na Rob Roye, který mi zakázal se na to podívat... ()
Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. ()
Povídku, která je prý údernější, jsem nečetl, ale filmová adaptace mě zasáhla dostatečně silně. Kromě toho, že se tu prolínají dvě časové roviny, tak je brán velký zřetel i na červenou barvu, která i v tomto případě znamená jen a pouze jediné. Krásné prostředí Benátek zas působí díky skvostné kameře a intenzivní hudbě dost odcizeně a čím dál tajemněji. Povedený závěr skvěle graduje a střípky záhad pak do sebe přesně zapadnou... Já jsem nadmíru spokojený. ()
Že bych byl vyloženě nespokojený, tvrdit nemůžu. Snímek nabízí solidní herectví a scény doslova nabité napětím a očekáváním skrytých hrozeb. Jenže výše uvedené platí jen o jednotlivých scénách. Ty v sobě dokáží koncentrovat pozoruhodnou atmosféru, jenže o filmu jako celku už to neplatí. Je tak nějak roztěkaný a nedotažený. Jako by režisérovi i kameramanovi scházel kousek filmového citu. Celý čas vlastně film vzbuzuje dojem velkých očekávání, která neumí nebo nechce uspokojit. Nejzajímavější je bloudění kamery po křivolakých benátských uličkách, podloubích a chodbách, ale po dějové stránce a z hlediska pointy je to neuspokojivé. Celkový dojem: 55 %. ()
Předlohu, zvolna navozující znepokojivou atmosféru, jsem četl a líbila se mi, i když nebyla nic extra. Filmová adaptace zvolnila tempo natolik, že než o horor jde o pár hororových okamžiků utopených v moři artové nudy, hrající si se střihem a červenou barvou. Silným plusem jsou nehostinně působící Benátky, kde se na každém rohu loupe omítka. ()
Velmi sugestivní snímek na hranici hororu a mysteriózního thrilleru. Geniální po audiovizuální stránce - takřka v každé scéně se vyskytuje červená barva, což po chvíli navozuje tu správnou atmosféru zlověstnosti a obav z neznámého. Již takto rozjitřenou mysl diváka pak drásá naprosto nesnesitelný zvuk, děsivý a hlasitý. Kouzlo starých Benátek pak také dělá své. Čili výjimečný zážitek na velkém plátně. ()
Pomalý, ale mrazivý. Přesto jen průměr. Don´t Look Now přece jen nemálo stojí na pointě a asi nebyl dobrý nápad přečíst si před projekcí výbornou předlohu Daphne du Maurier. ()
V sedmdesátých letech vykrystalizovala vlna atmosferických mysteriózních hohorů o kterých si teď můžeme nechat leda zdát. Don't look now je jedním z nich a ačkoliv mu k dokonalosti něco chybí, rozhodně za to stojí už jen kvůli práci s obrazem a zvukem (i když po čase už ty všudypřítomné prostřihy trochu nudí). V době natočení byla pochopitelně zdaleka nejzajímavější soulož Sutherlanda a Julie Christie, čemuž se asi nelze divit. Dneska takhle s někým souložit Brad Pitt, tak jsou toho taky plné noviny. Nicméně i nesouložící část filmu je zajímavá, Benátky jsou temnější a temnější, atmosféra příjemě houste... V itálii se počátkem sedmdesátek objevil génius a proto je dobře, že jeden z lepších evropských hororových snímků se odehrává právě tam. Benátky prostě mají něco do sebe a Nicolas Roeg taky. ()
Po formální stránce brilantní snímek, který je ale celkovou atmosférou více britský (až na argentovskou rudou), než italský. Famózní scénou s utopením dítěte nabere film velký nádech, který je však zopakován až v samotném závěru. Smysl pro detail, barevný kontrast, hra světel a stínů, vynikající hudba Itala Donaggia, benátský labyrint a proroctví. Některé scény jsou mistrně sestříhány jak po obrazové stránce, tak i po hudební a zvukové. Za úderný konec dávám čtvrtou hvězdu. Jinak má ovšem italská mysteriozní a horrorová produkce daleko onačejší kousky - Italové se nebáli více popustit uzdu své fantazii. K citované erotické scéně - na milování dvou kostlivců neshledávám nic estetického ani vzrušujícího (leda by se jednalo o kostivce úplné). I přes určité výtky se jedná o solidní snímek v žánru mystery. ()
Velmi atmosférické a pusobive, leč chybí tomu kompaktnější vyjádření.. ()
Neuvěřitelně soustředěně zrežírovaný psychologický rozklad, který není zdaleka tak dějově prázdný, jak se může zdát - Roeg odvádí bezvadnou práci v simultánním odvíjení dvou odlišných akcí, které se často dějí v rámci jediné, prostorově svázané scény, přičemž dekonstrukce přichází právě ve chvíli, kdy se od sebe akce výrazněji odchylují (tak jako děvčátko od rodičů v první sekvenci). Ne vždy mě bavilo příběh postav sledovat, ale ono to ve finále není o postavách, jako spíše o samotném prostředí a jeho roli v komplikovaném soužití dvou vnitřně rozložených manželů, které zahráli Christie a hlavně Sutherland báječně. Trochu do sebe zahleděný a místy neuchopitelný, ale přesto zdařilý a důležitý zástupce evropského modernistického hororu. Nikdy jsem si neuvědomil, jak jsou Benátky creepy. 75% ()
Související novinky
Edgar Wright chystá psychologický horor
Britský režisér Edgar Wright (Baby Driver, Jednotka příliš rychlého nasazení) čerstvě prozradil detaily o svém příštím filmu. Tím by měl být psychologický thriller/horor odehrávající se v Londýně,… (více)
Teď se nedívej!
Paramount Pictures chystají remake úspěšného snímku režiséra Nicolase Roega z roku 1973, TEĎ SE NEDÍVEJ. V něm si Donald Sutherland a Julie Christie zahráli partnerskou dvojici, která se vydá do… (více)
Mysteriózní filmy jsou často založeny na nejistotě, na tom, co je a není možné. Je to, co divák vidí skutečně tak, jak se na první pohled zdá? To je základní otázka a úspěch mysteriózních filmů často tkví v právě v tom, jak moc dokáží recipienta znejistit a napálit. Ostatně lidé se navzájem klamou rádi (a ještě raději pak klamou sebe sama). Není proto divu, že kvalitní mysteriózní podívaná nezřídka kdy zasáhne velké množství diváků a má naděláno na to, stát se kultem (viz Lynchova či Shyamalanova tvorba). Zatímco lacinější autoři využívají pouze šokující odhalení na konci filmu, ti lepší se snaží divákovu nejistotu budovat systematicky a v průběhu celého děje. Ti vůbec nejlepší pak kombinují oba způsoby (vhodným příkladem je Šestý smysl – po celou dobu je do příběhu rozeseta druhá, skrytá rovina, která je spuštěna až konečným rozuzlením – díky tomu Šestý smysl už v opakovaném projekci nikdy není stejným filmem, jako byl poprvé). Hrozně zajímavé na Roegově přístupu je, že zatímco většina autorů mysteriózních děl znejisťuje diváka pomocí způsobu vyprávění (například mu zatajuje některé skutečnosti nebo odvrací jeho pozornost pryč od důležitých věcí směrem k margináliím), Roeg zvyšuje diváckou nejistotu primárně pomocí stylistických prvků a to skrze budování prostorou pomocí střihu. U většiny filmů funguje střih jako prostředek pro větší srozumitelnost prostoru, v němž se děj odehrává. Existuje například pravidlo osy, díky němuž divák neustále ví, kde se která postava nachází. Často se při změně lokací využívá tzv. ustavující záběr, větší celek, který nás nejprve seznámí s celkovým prostorem, v němž se později budou postavy pohybovat – až poté filmaři přecházejí k detailům. U Teď se nedívej je naopak děláno vše proto, aby byl divák zmaten a nevěděl, kde kdo pořádně je. Dobrý příklad je hned úvodní sekvence. Máme v ní nejdříve záběry na hrající si holčičku v přírodě. Po nějaké době se přidává záběr na bavící se manžele. Tyto dvě linie akce se poté střídají. Divák nemá absolutně žádnou představu, jak spolu tyto dvě lokace prostorově souvisí, jaký mají vzájemný vztah. Dlouho dobu to vypadá, že absolutně žádný. Působí to, jakoby se oba děje odehrávali na zcela jiných místech, že si dívenka hraje daleko od civilizace, zatímco manželé se baví v interiéru, možná v městském domě. Jenže pak manželé začnou zmiňovat dceru, která šla k vodě a manžel následně dostává předtuchu a vybíhá ven. Najednou si uvědomíme, že dva děje se neodehrávali na vzdálených místech, ale že dívenka si hrála jen pár stovek metrů za domem, v němž probíhal rozhovor manželů. To je velmi překvapivé, nebo nám k tomu nejsou poskytnuta žádná zřetelnější vodítka. Takových znejisťujících pasáží je ve filmu nespočet. Člověk vlastně nikdy neví, zda jsou od sebe dvě postavy vzdálené kilometr nebo pouhých několik desítek metrů, neboť drtivou většinu času spolu nejsou zabírány v jednom celku. Navíc se zde vychytrale používá záběrování z různých úhlů, které se často zmatečně střídají. To vše zintenzivňují i labyrinty úzkých benátských uliček a kanálů, jež se plazí jako bludiště a hradby mezi dvěma manžely. Je v tom cosi zlověstného a vzbuzuje to silný pocit izolace, který je narušen jen zřídkakdy. Psychologická odcizenost manželů a nemožnost se po smrti dcerky navzájem nalézt (někdy i doslovně), je přerušena například slavnou erotickou scénou, která je v intimitě znovu spojuje a to na překvapivě dlouhou dobu. ODBOČKA/VYHÝBKA: Tato působivá pasáž, dost kontroverzní na dobu vzniku snímku, však podle mého názoru příliš dobře nefunguje. Ne, že by protagonisté byli nějak extrémně nepřitažlivé osoby. Rušivá je spíše rozjásaná znělka, která erotickou pasáž podbarvuje a která zní jako takové ty šíleně kýčovité výtahové melodie z obchoďáku. Je to prostě celé příliš roztomilé a pohodičkové. Pokud mám parafrázovat Woodyho Allena, sex bez sprostoty není moc vzrušující. Jestliže bych si měl vybrat mezi dvěma druhy erotického napětí, jsem spíše zastáncem pokroucené přitažlivosti mezi ostříleným poldou a domnělou sériovou vražedkyní se sekáčkem na led ukrytým pod polštářem, než roztomilou postelovou scénou připomínající romantické komedie – protože v druhém případě zoufale chybí riziko, napětí a tím pádem i vzrušení. Stejně tak jako lásce nesvědčí ani erotice příliš velká uvolněnost, ta totiž často vyúsťuje v banalitu až směšnost. Kdybych stál znovu před volbou mezi dvěma pojetími lásky, je mne vždy milejší vztah Romea Julie s jeho vzlyky, pláčem, blažeností a třeštěním, jež končí vražděním, pseudo-sebevražděním a skutečným sebevražděním, než pojetí romantiky v 500 dní se Summer, kde vám tvůrci v podstatě bez obalu oznámí, že až ztratíte holku, nic se neděje, protože za dalším rohem čeká další obdobně hezká ženská, která předchozí „lásku“ dokonale nahradí. NÁVRAT K HLAVNÍ MYŠLENCE: Teď se nedívej tedy využívá pro znejistění diváka například střih a to v prostorovém uspořádání filmu. Ale i čas je v příběhu značně pokroucený. Některé výjevy se stále vracejí a zasahují opakovaně do děje („červená karkulka“) a jiné zase děj předznamenávají („pohřební plavba“). Nakonec je zda také v závěru filmu zajímavé uzavření kruhu, pomocí (spoiler!) nahrazení malé holčičky ohavnou stařenou. To může jednak znamenat skutečné ukončení vyměřeného koloběhu života, ale také to může být odkaz k tomu, že hlavní hrdina se nemůže tak dlouho smířit s minulostí, až se i z jeho nejdražších, které ztratil, stanou pro jeho duši zrůdy a strašidla, která ho nakonec umučí. () (méně) (více)