Podivuhodný případ Benjamina Buttona

„Každý sme tu z nejakého dôvodu. Niekto prepláva Atlantik. Niekto je umelec. Do niekoho pri venčení psa uderí blesk. A niektoré sú mamy.“ Robert Redford ani jeho syn Brad Pitt nie sú hercami v bežnom ponímaní toho slova, ale vo svojej narastajúcej moci, ďaleko presahujúcej moc obyčajného úspešného herca, vo svojej drzosti, fantázii, obetavosti, odvahe a nebál by som sa povedať vízii, dokážu zastrešiť a ochrániť šialené projekty. Perfekcionista Fincher je režisérske monštrum a jeho zvláštny príbeh Benjamina Buttona (na Oscara nominovaný Brad Pitt) strhne, rozosmeje i dojme, vďaka šialene originálnej zápletke sa rúti cestami a necestami, na ktorých by ste ho nečakali a keď na konci Benjamin zatvorí oči, ťažko sa nájde divák, ktorý by snímke neprial, aby sa stala klasikou (samozrejme, po technickej stránke dosiahol Fincher už teraz nesmrteľnosť revolučnou prácou so špeciálnymi trikmi)... Je lepší film, alebo poviedka? O tom si prečítate na Recenzie.org: http://recenzie.org/knihy/29-aky-je-rozdiel-medzi-buttonom-knihou-a-filmom Polus Bratislava 2008 (18.06.2009)

Někdo si v tom najde filosofický film o životě, smrti a pomíjivosti všeho. Někdo zase zdrcující romantiku a někdo to vezme jako ódu na nespoutaný, plně prožitý život, prostý veškeré sebelítosti. Ono tam je totiž motivů nepřeberně. Zvlášť smrt je předkládána velice často a hrdina je s ní konfrontován už od mala, kdy mu pragmatická maminka říká ať je rád za každý moment co má, protože se tu už asi dlouho neohřeje. To Benjaminovo fyzické mládnutí mě vždycky nejvíc bavilo při životních setkáních s Cate Blanchett, kdy vynikl ten kontrast. Přestože na tom byli vlastně věkově stejně, opravdu si rozuměli, jen když byli děti, protože děti nic neřeší. Poté až když dosáhli fyzicky stejného věku a mohli tudíž souložit, aniž by to bylo perverzní a poté až když je Cate Blanchett na smrtelné posteli a prožívá to usmíření se svým životem a přehrává si všechny ty setkání a konečně chápe, jak on se musel cítit. Přiznám se, že mě ten film emocionálně nedostal až tak, jak jsem čekal, ale při dialogu mezi Pittem a Cate Blanchett na pískovišti s dcerou, kdy Benjamin říká, že odejde, že ta holka potřebuje otce, jsem úplně pocítil strach. Musí to bajt fakt hroznej pocit, když víte, že se z vás stane mimino!!! Řemeslné zpracování je naprosto dokonalé. Prostě precizní filmařina! Hrozně se mi líbily ty "němé" vsuvky s chlápkem, co ho vždycky trefil blesk. Spíše mi tam občas malinko drhnul scénář, kdy mi dost úseků nepřišlo uspokojivě vypointovaných. Např. příhoda v hotelu s Tildou Swinton je hrozně natahovaná. A vůbec celá ta stopáž je nadbytečná. (13.01.2009)

Na rozdíl od Forresta není Benjamin Button oslavou výjimečného "blázna", mnohem spíše ad absurdum dovedenou metaforou nemilosrdnosti plynoucího času, který sjednocuje i rozděluje a nebere rukojmí... Nenajdeme tu tak zásadní podíl velké historie, kterou by hrdiny po švejkovsku obeplouval v kokonu moudrého blouznění, Benjaminova cesta je zádumčivější, prostější, ne tak epická. Mnohem více se v tomto ohledu přibližuje Burtonově Velké rybě, není metaforou velké společnosti, ale metaforou jednoho života, jednoho času, do něž se volně vplétají časy ostatních postav. Výjimečnost všedního, hledání ideální rovnováhy, osudové řetězení různých časových linií i neobyčejně smířlivý obraz stáří, to vše se volně řetězí kolem obrazu hodin, které jdou pozpátku. Fincher vypráví pohádku, v níž ale nedominují tóny harmonie, ale spíše tóny melancholie a jakéhosi smířlivého uvědomění, že vše pomíjí a je jedno, který směrem ubíhá čas. Konečnost je neměnná. Možná mi zpočátku chyběla větší osobitost, byť cit pro detail, báječně pastelový vizuál i fantastické tempo vyprávění jsou hodny obdivu. Ale o to tady nejde. Benjamin Button je hollywoodský biják, hollywoodsky filozofuje (neuráží), hollywoodsky dojímá (neuráží). Sentiment vyvažuje absence epické selanky. Benjamin Button je filmem o smrtelnosti, nikoli o nesmrtelnosti... Proto dokáže i něco víc než běžné lovestory – vyvolat pocit hluboké účasti. Alespoň u mě se mu to podařilo, i když jeho moudra jsou tak trochu typicky důchodcovská. (15.02.2009)

Fincher i s přehnaně "gumpovským" scénářem dokazuje, že je mistrem filmového pásu. Pouť "starého mladíka" Benjamina Buttona je plná silných okamžiků, které chtějí diváka převálcovat, vyždímat do poslední slzičky a pak ho poslat do kavárny před kinem, aby si to přebral. Musím se přiznat, že té trochu násilné vlezlosti jsem se neubránil a může za to Fincherovo puntíčkářství, které každý záběr žene za roh jeho možností, doslovný voice-over i přiměřené (nikoliv geniální) herecké výkony ústřední dvojice. Ten film je dlouhý a není rychlý, ale když vám "sedne", budete s očima přibitýma na plátno hltat každou další minutu a doufat, že to nikdy neskončí. V tu chvíli dokonce začne být jedno, že se postavy jaksi "tenčí" a kvantita jejich zážitků přebírá moc nad kvalitou. Z velkého příběhu se tak vlastně stane velká podívaná... s odstupem času (tři týdny od zhlédnutí) si tu jemnou hranici začínám uvědomovat, ale i tak pořád věřím, že tahle oscarová těžká váha si poklonu zaslouží. A její režisér dvojnásob. Možná to není tvůj nejlepší film, Davide, ale tleskám ti... za odvahu nechat Brada stárnout pozpátku, za snahu vycepovat každou maličkost v každém záběru a úspěch, který se na tebe teď snáší. Po komorním Zodiacovi jistě zasloužená pozornost celého světa. Člověk se ale neubrání dojmu, že právě ten by si všechnu tu slávu zasloužil víc. (23.01.2009)