Majestic

Jak jsem tak předevčírem sledovala "Majestic", připadala jsem si, jako bych sežrala obrovský krémový zákusek, spláchla to colou, jako nášup si dala mléčnou Milku, požvýkala pytlík karamelů a navrch pochroupala hrst kostkového cukru. Mám ráda sladké, ale všeho moc škodí a v tomhle filmu je skoro všeho moc - moc vlídnosti, moc lásky, moc blbosti na straně zla, moc patriotismu a hlavně moc patetických projevů, potlesku, transparentů, pochodové hudby a freneticky šťastných výkřiků. Je to tak sladké a milé a plné ideálů, až by životem otřískaný Evropan blil. Na druhou stranu je dobré se občas nechat dojmout pohádkou, připomenout si, co je správné a jak by vypadal ráj, kdyby existoval: jako americké maloměsto plné přátelských, usměvavých lidí, vždy ochotných podat pomocnou ruku. Pro mě nejslabší Darabont (měl by se nadále věnovat pouze předlohám Stephena Kinga) a nejsilnější Carrey (on umí hrát i bez tlemení, pitvoření, ksichtění a celé té mimicky přemrštěné gymnastiky, volejme hallellujah!). Čtvrtou hvězdičku dávám se značným sebezapřením - chtělo to najmout zdatného střihače, co by ušmiknul tak 45 minut natahování (to by se nechalo sebemrskačům pro director's cut). 70% (14.05.2012)

Frank Darabont prostě neumí natočit špatný film a Jim Carrey skutečně není jen hercem komediálních rolí.. film i přes opravdu dost dlouhou stopáž a poklidné tempo relativně svižně plyne a než se divák naděje, je tu dojemné finále, které sice působí poněkud nereálně, ale mně to v tomhle snímku ani trochu nevadilo.. 4* :) (01.11.2010)

Majestic se dá chápat jako oslava zlaté éry americké kinematografie a studiového systému 50. let, stejně jako doby, kdy hlavní dominantou a kulturním vyžitím na americkém maloměstě byla budova kina, kde se odehrávaly první rande, schůzky přátel a společenský život obce. Scénář s typickým happyendem napodobuje klasická dramata ze 40. a 50. let, které podtrhuje příznačný hudební doprovod i obsazení. Jim Carrey je výborný a oproti své divoké mimice z filmů, které ho proslavily, se ukázněně drží zpátky. V druhé rovině je Darabontův snímek oslavou klasických rodinných hodnot a především zidealizovaného pojetí komunity. To sice odpovídá výše uvedenému hollywoodskému pojetí, ale z dnešního pohledu snímek znevěrohodňuje. Příběh, kde celé město pomáhá opravit budovu stařičkého, kdysi luxusního, kina a spontánně se přidá na stranu scénáristy obžalovaného z protiamerické činnosti v proslulém McCarthyho tažení proti zakukleným komunismům, které stálo tisíce lidí jejich postavení a zdroj obživy, jednoduše není z tohoto světa. Celkový dojem: 85 %. (18.01.2010)

Co asi divákům na celém světě vadí na Jimu Carreym v romantickém retrodramatu? Že se nepitvoří a neblbne? Nejspíš. Kdyby dali filmu šanci, možná by zjistili, že Carrey kromě různých ksichtů umí i hrát a Frank Darabont dokáže natočit přesvědčivě film, který nepřipomíná nic od Stephena Kinga ani vzdáleně. A přestože se příběh odehrává v padesátých letech, připomíná spíš americké filmy z let třicátých a čtyřicátých. Takže retro v retru, ale svým způsobem dokonalé. (01.05.2009)

Jeden z filmů, který za svou načančaností skrývá mnohem závažnější záměr. Někteří naivkové si myslí, že Darabot vybočil z řady, ale není tomu tak. Pomalu plynoucí epická freska o jedné osudové události, která změnila život pár lidičkám je příjemná na pohled a vyvolává pocit sladkého nevědomí. Taky jsem se nechala nachytat skvělým výkonem Jimyho co umí okouzlit nejen širokým americkým úsměvem. Do této zdánlivé idylky režisér umně zakomponoval historickou podstatu fungování mašinérie politické zvůle. Ona symbolika perzekuce a manipulace, které krásně nahrává pokrytecké davové šílenství, jsou motory k udržení moci stejně silné jako čistá a nehynoucí láska, která je tou pravou svobodou a smyslem života. Protože ta jediná je opravdová (snad). Nejlepší scéna - vroucné objetí hlavních hrdinů v kině s kulisou krvavého válečného konfliktu. (13.05.2012)