Vzpoura v Seattlu

Pseudolevičácký blábol. Půvabná reprezentace zla v podobě anonymních tváří, které jsou zástupkyněmi mocností - Spojených států, Německa apod. a které buší do stolu při proslovu černého chudáka z nějaké africké prdele. Všichni ostatní jsou mírumilovné bytosti, co dělají svou práci (starosta, policisté .. ) případně to, co jim velí jejich lidská povinnost - v případě aktivistů. Samozřejmě bych málem zapomněl na toho jednoho filmového anarchistu/škůdce, co nejprve nasprejuje na skleněnou výlohu velké červené áčko a pak ji i s ještě nezaschlým nápisem prokopne. Ten je zlý. Takže si to shrňme - demonstrovat je dobré. Mlátit demonstranty a stříkat jim do očí slzák je také dobré. Ale nejlepší ze všeho je zůstat doma, protože se tím nakonec stejně vlastně nic nedokázalo a aspoň nedostanete na hubu. Tfuj! (17.03.2009)

Je až zarážajúce, ako sa nás pán režisér počas celého filmu snažil presvedčiť, že WTO je bebená organizácia plná chamtivcov a tá banda hipíkov v uliciach sa snaží rozbíjaním výkladov na mekáči vybudovať lepší svet a svetlejšiu budúcnosť pre detičky kdesi v ďalekej slnkom strápenej Afrike. Túto ľahkú paranoju pána Townsenda a jeho scenáristu by som ešte rád doplnil o ironické tvrdenie, že strašne bebený je aj MMF, za nitky tohto sveta vraj silne ťahajú aj slobodomurárske lóže, rozenkruciáni, naftárske spoločnosti a samozrejme nesmieme zabúdať ani na židovskú lobby. V našom meste má vraj veľký vplyv aj spolok nespravodlivo ovdovených pedagógov a združenie reumatických dlaždičov. V tomto žánri a na túto tému rozhodne existujú aj lepšie a menej populistické filmy, takže ja ti ďakujem Stuart, ale ja už na to všetko serem, idem si dať pivo. U nás je teraz totiž tiež svinské teplo, nielen v Afrike. (18.06.2010)

Sice se nejedná o žádný majstrštyk, ale právě tento film mě přesvědčil o tom, že obsah je důležitější než forma. Hlavní hrdina filmu v podstatě neexistuje. Vidíme mini příběhy několika postav vzbouřenců (Michelle Rodriguez nebo Jennifer Carpenter), mini příběhy zasahujících policistů (Woody Harrelson, Channing Tatum) a dalších lidí zapletených ať už chtěně či nechtěně do vzpoury (Ray Liotta, Charlize Theron). Žádná z postav nemá dostatečný prostor pro svůj příběh, takže o hereckých výkonech se nedá vůbec mluvit. A pak je tu velké ALE. Ono totiž vůbec nejde o příběhy lidí, ale o myšlenku, že když se lidé spojí, tak dokážou i věci, o kterých se jim nesnilo. Na začátku si říkáte, že byste taky šli někam demonstrovat a v půlce filmu si skoro zakrýváte oči, proč tam sakra lezli. Lidé, bojující za vyvražďování želv a nedostatku léků se spojí, aby otevřeli těm nahoře oči. Film, který může na diváka působit jako jeden velký chaos... však demonstrace taky je jeden velký chaos. PS: Ale se zbytečným ždímáním emocí přidáním postavy těhotné ženy souhlasím :) (16.02.2011)

Na nezávislý film za osm milionů dolarů přináší Vzpoura v Seattlu poměrně velkorysou podívanou – a dokonce i pár hvězd, jimž vládnou Woody Harrelson a Charlize Theronová v rolích policisty a jeho těhotné manželky. Jenže na to, aby si příběh zasazený do nepokojů v Seattlu v roce 1999 divák náležitě vychutnal, musí jeho voličské srdce bít hodně nalevo. Scenáristická a režijní prvotina irského herce Stuarta Townsenda, jenž se objevil třeba v Lize výjimečných coby Dorian Gray, totiž spojuje náladově působivé výjevy z mohutných protestů proti zasedání Světové obchodní organizace s obsahem nepokrytě tendenčním. (14.06.2020)

Aktivisti i Townsend jsou poněkud demagogický, ale to obchodníci a politici taky. Není divu, že se tyhle dva tábory buď nedohodnou vůbec, nebo jedině pomocí nátlaku. I pak podle zásad přírodního výběru zvítězí ten silnější – vždyť koho zajímají želvy rozdrcený lodním šroubem, žraloci s uřízlejma ploutvema a miliony lidí, který umíraj na nemoci, co my léčíme paralenem? Hlavní je, že si můžou koupit novej přehrávač mp3, dát šťavnatej steak k večeři a vyrazit na dovolenou – to není kritika, to je smutnej fakt – ostatně, mně samotnou sice strašně mrzí, že jinde na světě mají lidi hlad a že se zabíjejí velryby, ale nemrzí mě to natolik, abych kvůli tomu obětovala svoje pohodlí. Není to správný, stydim se, obdivuju lidi, který se vypruděj a jdou demonstrovat, ale to je asi tak všechno, co s tím dělám. Všechny palce nahoru za to, že mě Battle in Seattle aspoň přiměla se ještě hlouběji zamyslet, jestli bych s tím přeci jen něco dělat neměla, i za ten výbornej mix faktů a fikce a přiblížení celý situace lidskými příběhy na obou stranách fronty. Jo jo, fakt mě to sebralo. (16.02.2012)