poster

V moci davu

  • Švédsko

    De ofrivilliga

  • Velká Británie

    Involuntary

Drama

Švédsko, 2008, 98 min

Komentáře uživatelů k filmu (28)

  • Matty
    ****

    Sociologický experiment – vydržíte sto minut sledovat lidi, které neznáte? Protože režisér nechce, abychom je poznali, brání nám v tom „neempatickým“ snímáním z větší dálky a v dlouhých statických záběrech. Často nevidíme do tváří promlouvajících postav, málokdy známe jejich jména. Někdy je odstup a zároveň dojem šmírování ještě prohlouben natáčením postav v odrazu (zrcadlo, bok auta), nebo – v jednom případě – jejich „přefiltrováním“ skrze počítačovou kameru. Mlčky sledovat je přitom to jediné, co můžeme dělat. Stejně se chovají svědkové ve filmu. A důsledek? Oběťmi se stávají nevinní a viníci zůstávají nepotrestáni. V některé z nastíněných situací se pravděpodobně octnul každý z nás. Film dokáže oživit pocit viny. Je to hodně krutý přístup, k postavám i divákům, ale nutí přemýšlet. Škoda dvou zbytečných odklonů od suše pozorovacího stylu ke klasičtějšímu vyprávění (jeden krátký švenk během autobusové šikany a později flashback). Nebo mělo jít o připomenutí – pro ty, kdo podlehli iluzi filmu bez vypravěče – že za kamerou taky někdo stojí a tak trochu s námi manipuluje? Těžko říct. Těžko nepodlehnout. 75%(17.8.2012)

  • T2

    Rozpočet $-miliónovTržby Celosvetovo $623,849(12.9.2010)

  • Marigold
    ****

    Östlunda prostě žeru. Sociologie a antropologie ještě nikdy nebyla tak vtipná a poetická.(29.3.2012)

  • Bluntman
    ****

    (CINEMA MUNDI 2010) Roy Andersson v letech 2008-2009 nic nenatočil, a tak se Švédsko na festivalu toho nejlepšího, co daná kinematografie vyprodukovala za předchozí rok, prezentuje alespoň filmem, který je "royanderssonovský". Inspirace švédským klubovým tvůrcem je patrná, ale V MOCI DAVU se vzdaluje surrealistickému pojetí jeho pozdějších snímků a obrazové kompozice, i když nápaditě řešené, neozvláštňuje jinak než netradičním úhlem záběru. Patrná je snaha o realistické, až civilistní pojetí, které se apriori vzpírá jakékoliv "klasické" dramaturgii, a tak je pětice příběhů spojena spíše tématicky a nemůžeme očekávat, že by se jednotlivé postavy setkaly či by se linie spojené s některými byť jen dořešily, protože takhle to v "normálm životě" nechodí. Švédský reprezentat a zároveň zakončovací snímek Zlínského psa je tak povedeným a myšlenkově podnětným debutem, jehož formální neotesanost a nedostatky spojené s hereckými výkony, dialogy či patrně nevalným produkčním zázemím jsou obráceny v klad, protože Ruben Östlund má co říct, aniž by vynášel soudy, i když si musí vypomáhat žánrovými postupy.(3.3.2010)

  • emma53
    ***

    Takový je zkrátka život, ale že by mě to zvedlo ze židle to zase ne. Ten dělá to a ten zase ono a všichni dohromady nedělali nic. Možná zajímavé zpracování, ale to je asi všechno, sorry.(24.7.2017)

  • ORIN
    ****

    Druhý celovečerní film Rubena Östlunda se skrze přiznanou tematickou rovinu, k čemuž odkazuje už samotný název, jeví jako daleko ucelenější a sjednocenější, nežli jeho debut Mongoloid s kytarou. Östlund opět nechává kameru stát na místě a snímá postavy z větší dálky nebo snímá jinou část těla než obličej, čímž se jaksi odpoutává od dění před kamerou, nestává se aktivním účastníkem událostí, ale "jen" jejich zprostředkovatelem. Tento koncept je mi velmi sympatický, zvlášť v momentech, kdy natočená látka pojednává o závažných sociálních problémech či jevech, což problematika davu/chování jedince v davu/ve skupině a mimo něj/ní zcela jistě je. Právě zvoleným tématem se poněkud odpoutává od jisté "anderssonovské" poetiky, která byla citelná v jeho debutu. Svým způsobem lze hledání vlastního výrazu u Rubena Östlunda analogicky srovnat s maďarským příkladem Benedeka Fliegaufa a jeho "vzoru" (či mentora pokud chcete) Bély Tarra, kdy Fliegauf ovlivněn Tarrovými černobílými formalistickými opusy natáčí neméně "extrémní" díla jako Houština, Dealer či Mléčná dráha, aby poté směřoval ke snázeji rozkódovatelné artové a divácky přístupnější produkci se snímky Lůno a Je to jen vítr. Podobný posun vnímám i u Rubena Östlunda, jenž svůj výraz zřejmě nalezl a dovedl k dokonalosti s dalším snímkem Hra.(3.7.2013)

  • Tuxedo
    ***

    Přijatelně zábavná hříčka složená z cca pěti se střídajících fragmentů, z nichž ale opravdu fungují jen asi dva. Režisér se v tomhle případě pokusil sdělit vše, výsledkem však neříká téměř nic a zůstává tak jen prvoplánový, ale i funkční humor. (43. MFF KV - 5.7.08)(14.7.2008)

  • Aluska88
    ***

    Nevšedně zpracovaná mozaika lidských příběhů, které pojí to, jak se jedinec chová pod nátlakem davu, nebo okolí. Kamerový "přístup", který se jakoby drží stranou a ve většině scén divákovi vůbec nedává prostor, aby se více přiblížil k hlavním aktérům, však rozhodně nepomáhá tomu, aby se tak emočně dokázal do snímku přenést. Když člověk nemůže číst z tváří postav a je v podstatě odkázán pouze na jejich konverzace a záběry z dálky, není zrovna lehké, aby snímek dokázal vyvolat nějaké silnější emoce. Samotné příběhy jsou přitom docela zajímavé. Kdyby bylo De ofrivilliga zpracováno klasickým způsobem, možná by byl zážitek z filmu silnější. Takto se však zase jedná o zajímavý, malý filmařský experiment.(2.7.2016)

  • freddy
    ***

    Na tenhle film jsem byl velmi zvědavý, ostatně stejně jako na všechna dramata ze severu Evropy. Výsledek je však z mého pohledu velmi rozpačitý a mé dojmy po zhlédnutí celé te mozaiky poskládané z pěti příběhů byl různorodé. Skoro mám z toho filmu pocit, že režisér chtěl sdělit více, než se mu do tohoto filmu vešlo, nehledě na to, že většina příběhů zůstala bez nějakého zajímavého zakončení. Samozřejmě nevím, nakolik to byl záměr nechat ty příběhy otevřené, ale fakt je, že místo jednoho zajímavého filmu se mi dostalo pěti příběhů, které se střídaly v náhodném pořadí a ve kterých jsem se několikrát velmi složitě orientoval. Ovšem mám zkušenost, že to jde natočit zajímavý film, kde se prolíná více příběhů, jeden takový film (dokonce taktéž ze Švédska) jsem viděl někdy před rokem, byl složený ze třech různých příběhů a mé nadšení neznalo hranic (udělil jsem tenkrát pět hvězdiček), ovšem jak říkám, tam bylo těch příběhů méně a film trval asi dvě a půl hodiny. Takže pokud by tento film byl tak o tu hodinu delší, možná by to pomohlo. Co mi ale také nesědělo bylo experimentování se záběry kamery, některé úhly byly opravdu zvláštní. Zkrátka tenhle film v mých očích nepatří k nejvydařenějším, chtělo by to dotáhnout ty příběhy do konce, pak by to možná vypadalo lépe. Film ode mne získává tři hvězdičky.(19.1.2010)

  • boshke
    ****

    (Febio Fest) "Vždyť tě drželi na zemi a kouřili ti ptáka" ... "Nebylo to poprvé, už se to jednou stalo. Asi před deseti lety. Byli jsme opilí a Leffe chtěl kouřit..." ... "A není ten Leffe třeba teplej?" - "Neblázni vždyť je ženatej" Velmi vtipná koláž několika příběhů... 80%(28.3.2012)

  • bassator

    43rd KVIFF 2008 - OPEN EYES - Otevřené oči, AUDIENCE AWARD - Divácká cena deníku Právo (Divácká cena: 1234) - 2.38/321(22.8.2009)

  • Slarque
    ***

    Švédská mozaika složená převážně z drobných trapností všedního dne. Abych vám přiblížil tu druhou větu uvedenou v obsahu, dodám, že často jsou v záběru třeba jen nohy promlouvajících postav, nebo je v záběru jen jedna ze tří rozmlouvajích postav (a to vždy po celou dobu dialogu). Nevím, jak dlouho vám to přijde zajímavé, ale mě začal film založený hlavně na podivných úhlech záběru ke konci nudit. Možná to chtělo ještě nějaký děj.(15.7.2008)

  • JitkaCardova
    ****

    Snímek s chytře nastavenou několikaposchoďovou interpretační rovinou - z podstaty toho, co znamená společenství, komunita, ona stádnost, k níž lidé částí svého naturelu tíhnou, se neustále pohybujeme podvoleni fenoménu davu, kolektivu, skupiny - denně podléháme uvtářenosti tlaků ve svém okolí. Snímek předvádí situace nijak zvlášť originální, téměř až těžko uchopitelné v jejich specifičnosti kvůli tomu, jak jsou ve skutečnosti tuctové, obehrané a jak důvěrně známý je nám ten nepříjemný způsob, jímž nás odcizují, jímž se zcizujeme a vzdalujeme sami sobě, v tušení, že bychom chtěli být jiní, měli se zachovat jinak. A tak se čas od času naše skryté já vzepře a pokusí se chabě zaprotestovat. Jednodušší čtení filmu a situací, které předvádí, nám napovídá, že to jsou ty chvíle, kdy se jedinec vymaňuje z přidělené role - paní učitelka, jež se jako jediná odhodlaně postaví proti násilnickému kolegovi, který fyzicky usměrní malého žáka; řidič autobusu, který odmítne pokračovat v jízdě, dokud se mezi cestujícími nepřizná ten, který utrhl garnýž na záchodku; mladík, který zaprotestuje proti obhroublému veselí svých kamarádů, překračujících hranice tělesné intimity. ... *** Při pozornějším přemítání se ale zdá jasné, že právě tohle jsou ty učebnicové příklady asertivity, které snímek předvádí jakožto nedobrovolné, davem ovlivněné jednání - morálka, etika, společenská pravidla, moderní kurzy asertivity, hodiny občanské a sociální výchovy a všechny ty rezonující proklamace: řekněte ne, řekněte stop týrání, buďte sami sebou, psotavte se svému okolí... *** Potom, na "druhé čtení", tedy vyvstává zajímavější otázka - kdo se v představených situacích chová skutečně "po svém", nenavedeně? Pak nás může napadnout, že to je právě onen trestající učitel, který se niterně vzepře směrnicím EU, příručkám moderní výchovy i kolegyním odhodlaným bránit jejich literu do posledního dechu a proti všem, žáčkovi jednu vlepí a skutečně ho zpacifikuje - stejně jako malý dareba, který se vzpírá normám moderní výuky, nenechá se přinutit být moderním dítětem a raději riskuje budoucí životní dráhu a učitelům partyzánsky zdrhá nebo záškodnicky likviduje stanoviště orientačního běhu, do něhož se nechce nechat vmanévrovat. Nebo herečka středního věku, matka od čtyř dětí, která se nehodlá nechat veřejně pranýřovat za to, že se v kymácejícím se autobusu na záchodku chytila garnýže, takže se prostě nepřizná - a jestliže uvědomělí spolucestující rodiče přinutí s laskavými úsměvy a uklidňováním v rámci pokrokové výchovy svého malého synka, aby se přiznal k něčemu, co neudělal, v herečce to žádné vynucené pocity viny a hnutí svědomí nevyvolá - to tehdy se zachová svobodně, zatímco rodiče jsou zpitomělí příručkami o moderní výchově a přijde jim zatěžko nechat ladem takovou krásnou příležitost si ji vyzkoušet v praxi. Co jí je do toho, jak jsou pitomí? Proč by si měla kazit den? *** Ve scénách rodinné oslavy a večírku teenagerů je pak vůbec málo vyhraněné, kdo se vlastně čemu vzpírá - hlava rodiny se nechce nechat zavléct do nemocnice se zraněním od vybuchlé petardy, ani poskytnout ostatním záminku, aby o něj mohli pečovat a zaměřili jeho směrem svou lítost a neukojenou sebedůležitost, jako když se supi vrhnou na čerstvou mrtvolu. Bloňdatá děvčata se nechtějí nechat uštvat svou vizáží, která z nich předem dělá vypatlané sexuální objekty, ale brání se tomu rovnou dvojobratem - takže se s přehledem fotí v erotických pózách, obtěžují mladíka v metru vlezlým koketováním a lijí do sebe alkohol až k bezvědomí a člověk za tím přímo cítí jejich rozpálenou soustředěnou pozornost a zvědavost, neboť jejich záměrem není zpít se do němoty a nechat se znásilnit, ale ohmatat matérii společenského světa a hranice únosného chování... *** Film v podstatě nakonec příjemně svádí k tomu probírat si vesele postavu za postavou, včetně těch nejvíce upozaděných (manželka oslavence, kolegyně učitelky, asistenka řidiče, manželka kamarády obtěžovaného mladíka, potrestané školní dítě, hoši ze zadní části autobusu, kamarádi obou blondýnek či muž, kterému poškodí auto a jenž následně odveze bězvědomou Linneu domů k rodičům...) a popřemýšlet, nakolik jejich chování bylo svrchovaným projevem vnitřního souznění sama se sebou, duševního klidu a zalíbenosti ve svém jednání - a nakolik bylo vyvolané okolním tlakem, potřebou odpovídat nějakému vzorci a jednat podle sady známých pravidel, ať už etických, morálních, poplatných určitému privátnímu kolektivu nebo vyloženě podle mechanických směrnic instituce či platných zákonů. Je to vtipné a duchaplné cvičení, protože snímek si podržel luxus nečernobílosti, etické a morální střety předkládá dostatečně barvité a zjemnělé a veškeré zjedodušování a vmanévrovávání do škatulek s grácií přenechává dovtpinosti či omezenosti svých diváků. A je to fajn.(20.9.2014)

  • MontyBrogan
    ****

    Jednoducho a nenásilne zobrazené bariéry, úskalia a intrigy, ktoré nám snová spoločnosť. A morálne dilemy s nimi spojené. Priznať svoje poklesky či nechať za nás trpieť iných? Byť populárny v kolektíve alebo odmietnuť sa prispôsobiť, keď je to v rozpore s naším presvedčením? Svedomie či ľahostajnosť a pokrytectvo? Všimli ste si aj vy tú paralelu s virtuálnym spoločenstvom, v ktorom sa práve nachádzame?(19.6.2014)

  • ScarPoul
    ****

    Sociálny experiment podľa Rubena Ostlunda. Fragmenty príbehov spojené dokopy. Každý sa dotýka inej témy a každý príbeh je špecifický a prispôsobený potrebám režiséra a toho čo chce povedať. Či už sa jedná o zatajovanie, detskú naivitu, alebo čudné hrátky mužského osadenstva, alebo šikanu na škole, prezentuje nám osudy ľudí nevybočujúcich zo svojej sociálnej triedy. Príbehy neukončuje. Kamera je statická. A ako keby sa snažila držať si od postáv odstup. Zároveň, ale vďaka tomu vytvára dokumentárny kontrast stojaci oproti režisérovej fikčnej výpovedi o súčasnej spoločnosti. Tieto dva fragmenty sa spájajú a vzniká nevšedné dielko, čo nič nerieši, ale má v sebe silné stopy dokumentárnych nezúčastnených postojov. Skvelá práca s postavami.(2.12.2014)

  • Bakllazaan
    ****

    Krom části s bláznivým staříkem co si nechá vypálit raketu do obličeje, která byla poněkud zbytečná, jsem byl spokejený. Ale myslím, že mnohým divákům hlavní téma filmu zůstane skryto ač je v názvu titulu. Možná už jsou v takové moci že si toho nevšimou:))(14.7.2008)

  • fallangell
    ***

    Série 4 scén, které sdílí pouze téma společenského tabu a ovlivnitelnosti okolím. Některé by ovšem vydaly sotva na krátkou televizní povídku, a proto celek spíše nudí, než by vás bavil.(7.3.2010)

  • d-fens

    ocenenia : MFF Cannes 2008 - uvedené v sekcii "Un certain regard" ◘◘◘◘ MFF Mar del Plata 2008 - Špeciálna cena poroty(24.2.2010)

  • exitak
    **

    Pár vtipů tam bylo, jinak jen kupa nudy v několika příbězích bez propojení.(11.7.2008)

  • Ixbalanke
    ****

    Östlund si vybral pár osob a jejich všedních příběhů, které se ve snímku střídají a postupně nabývají formu historek s různým společensko-sociologickým přesahem na zamyšlení. Podle mě naťukává témata, která později rozehrává víc ve svých dalších filmech.(2.1.2016)

<< předchozí 1 2
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace