Devatenáct klavírů

Konečně pro mě velmi zajímavý příběh, tedy, co se týká doby ve které se odehrává. Nejsem žádný specialista na druhou světovou válku a na události odehrávající se před ní. Tím ale nechci říct, že by mě ta doba nezajímala. Byla to doba poměrně divoká. Vztahy mezi Čechy a Němci byly velmi napjaté a neuspokojivé. Nakonec vše vyvrcholilo Mnichovským diktátem. Nápad s klavíry byl originální. Já jsem si myslela, že na jednom z nich bude vyryto číslo bankovního účtu nebo kombinace čísel k sejfu, ale všechno bylo jinak. Požitkář Klubíčko je tu pouze do počtu. O všechno se v podstatě starají Veverka s Tykačem. (31.08.2011)

Asi to bola iba zvedavosť, vďaka ktorej som dopozeral film, ktorý si to nezaslúžil. Za priemernosť pravdepodobne môže vďačiť už literárnej predlohe. Ale ani Dušan Klein sa príliš nesnažil, aby z filmu sňal časť jeho literárnosti a nahradil ju akciou za predpokladu, že nebude pôsobiť tak trápne, ako záverečná strieľačka. Film chvália za vykreslenie dobovej atmosféry. Nie som si vôbec istý, či právom. Aj Schulhoffove detektívky som označoval za priemerné, ale bol to lepší priemer. (19.07.2021)

Zařazení do oddechových retropořadů je v tomto případě podle všech vnějškových znaků na místě. Skutečnost je však - tentokrát pozitivně - složitější. Prvorepublikové téma je velkou černou dírou polistopadové dramatiky vůbec. Ve většině případů jsme konfrontováni buď s relativně dobře odvedeným oddechem (ČETNICKÉ HUMORESKY), nebo - bohužel nejčastěji - s různými deriváty skutečné kvality. Literární předlohy zakladatelského klasika českého kriminálního žánru Emila Vachka jsou výchozí zárukou kvalitního diváckého zážitku (snad poprvé se o tom český divák mohl přesvědčit již před více než šedesáti lety v TŘINÁCTÉM REVÍRU). Fantův scénář a Kleinova režie prvorepublikovou detektivku tohoto levicového spisovatele posouvají do polohy zčásti thrilleru, zčásti silného příběhu z konce První republiky (zhruba léta 1936-1937). Umístění příběhu do Karlových Varů spolu s motivy Mnichova a Vídně propůjčuje této televizní filmové inscenaci ráz silného pohledu do německo-českých vztahů třicátých let (minimálně o řád silnější než třetí řada dobrých ČETNICKÝCH HUMORESEK). Kulisy, v nichž se příběh odehrává, zejména důvěrná znalost agrárnické části tehdejší ústřední exekutivy, sloučeny s pronikavou psychologickou kresbou protagonistů díla, evokují s až hrůzně působící věrohodností obrazu doby postupný nástup henleinovského hnědého moru. Předjímají současně holokaust. Počínání prvorepublikové kriminální policie - tradiční elity všech policií celého světa - vyznívá současně jako přesvědčivá obhajoba síly a kvality naší prvorepublikové demokracie. Nejen Donutil, ale i Holub, Vetchý, ale také Pavlata ve skvěle podané roli německočeského antifašisty, který se může spolehnout na sílu a odolnost demokracii oddaného dělnického kolektiva (chlapi z Mosrovky) právě tak jako Issová za těchto okolností dostávají ze svých partů maximum a dotvářejí špičkovou kvalitu inscenace, jíž nechybí ani česká protiněmecká poťouchlost (až haškovsky pojaté epizody s německou filmovou superhvězdou z grandhotelu PUPP). Po delší době nabídla česká televize veřejné služby svým plátcům prvotřídní zážitek. Lze si jen přát, aby jich bylo mnohem, mnohem více. (21.12.2008)

Vzestupná tendence tohoto volného triptychu, ve kterém se hledáváme s Vachkovým Klubíčkem s tváří Donutila, je zřejmá. Nicméně musím poznamenat, že kdyby na počátku stál soudný koncept, který by si vytyčil za cíl vytvořit řádný klubíčkovský seriál, bylo by to vhodnější. Materiálu je dosti, bohužel Vachek, publikující od roku 1911 je autorem značně antikvárním, neb po revoluci se knihkupecké pulty dočkaly pouze jediného titulu - a sice trojitého výběru z klubíčkovských případů. Venkoncem je tedy divák rád, že se na ČT vůbec něco urodilo. Ačkoli samozřejmě výběr dvou klasických případů z raných 30. let doplněných o jeden retrospektivní, Devatenáct klavírů totiž patří mezi poslední Vachkovy texty, není úplně vhodný korpus. Na druhou stranu právě zde se Klein vysloveně pro téma nadchl, navázal na některé motivy z Muže a stínu a připravil pro Klubíčka atraktivní prostředí Karlových Varů, zesilující hrozby nacizmu a pikantních vampů, kterým nelze věřit. A pokud takový vamp má tvářičku Moniky Hilmerové, je nutno po ní zatoužit bez vytáček. Rozkošným nápadem je také vtípek s Harry Pielem, skutečnou hvězdou akčních filmů, který kraloval německé kinematografii v 10. - 30. letech. Bývalo by bylo hezké sledovat klubíčkovský svět v dalších projektech ČT, ale nakonec buďme rádi i za to málo, co se podařilo. Například po takovém Fikerovi se po roce 1970 slehla zem. (12.08.2016)

Jak jsem již zdůraznil na jiném místě, česká literatura neměla ve svém jádru nikdy na výběr mnoho kvalitních autorů kvalitních detektivních příběhů. Jednoho ale přece. Emila Vachka. Tento prozaik, dramatik, novinář a de facto zakladatel klasické české detektivky (před ním se o kriminální žánr pokusil pouze Karel Čapek svými Povídkami z jedné a druhé kapsy) vlastní ještě jedno prvenství: je tvůrcem prvního ryze českého detektiva. Inspektor Klubíčko je starý mládenec a samotář, moudrý a zkušený muž, znalec starých noblesních mravů. Potrpí si na dobré oblečení, kouří dýmku a drahé doutníky, pije kvalitní koňak, je milovníkem dobré kávy a bibliofilií, má však také smysl pro humor a bystrý analytický rozum, který mu umožńuje řešit kriminální případy s lehkostí a bravurností. Je vždy víc osobností než pouhým strojem na myšlení, své povolání provozuje spíše jako umění než jako řemeslo. Na filmovém plátně jsme se s ním mohli poprvé setkat už v roce 1933, kdy vznikla adaptace Vachkova románu Muž a stín pod názvem Vražda v Ostrovní ulici s Jindřichem Plachtou v titulní roli. Zcela jinou a osobně se domnívám, že autorově vizi bližší formu zaujal Miroslav Donutil ve volném cyklu, jež prozatím KLAVÍRY uzavírají. V případě dvou předcházejících inscenací bychom mohli o jejich kvalitě široce spekulovat, ve třetí variantě překvapil režisér Dušan Klein až nezvykle precizním přístupem a pečlivě vypracovaným scénářem, který je dílem Vladimíra Fanty. Závažnost doby, v níž se příběh odehrává (duben 1937, tedy necelé dva roky po rozhodujícím vítězství Henleinovy Sudetendeutsche Partai v republikových volbách), je situována do konfliktních Karlových Varů, ale kontroverznost se objevuje i v pražských intermezzech, kde vládnou až příliš loajální stanoviska vůči vládě. Brilantně rozehraná hra, v níž zprvu není jasné, kdo bude závěrečným vítězem, se může spolehnout nejen na špičkovou dobovou výpravu, ale také na vynikající herecké obsazení. Vedle Donutila bych upozornil na Vetchého, Holuba, Hilmerovou, Maryšku a nedávno zesnulého Václava Mareše ve skvěle zahrané roli policejního prezidenta. Roztomilým bonbonkem byla etuda Romana Vojtka, poukazující v silně karikaturní tónině na blazeovanost tehdejších filmových hvězd. Celkově se cítím mile překvapen a rozhodně bych nad domácí tvorbou klasických detektivek nelámal hůl. Čerpat je, zdá se, stále odkud a sejdou-li se pod jednou střechou takové osobnosti jako Klein nebo Donutil, není důvod se jakkoli znepokojovat. Ačkoli, jak se říká, třikrát a dost. V případě inspektora Klubíčka by to byla ovšem škoda. (07.08.2010)