My děti ze stanice Zoo

Nechvalně proslulý počin producenta Bernda Eichingera se připojil k vlně fascinace příběhu mladistvé narkomanky Christiane F. Připomíná se mmj. jako záznam určité atmosféry a doby, nezapomíná se na účast Davida Bowieho. Nicméně, pokud vnímáte zobrazované peripetie optikou dospělého, vidíte naivní děcko, které pobíhá po sídlišti s igelitkou v ruce, bere drogy a začíná s prostitucí jenom proto, aby se zalíbilo prvnímu příteli. Žije si v sociální bublince, ve které neexistují žádné hranice, postihy. Občas sice přichází facka v podobě úmrtí kamarádky nebo známého, ale rodina je netečná, prakticky neexistuje, stát se nestará, ani nic neřeší. Krást a fetovat je snadné, absťák se dá přežít a iluze "mám to pod kontrolou" vesele pokračuje dál. Poselství filmu je sporné, už jen reakce těch, kteří film a knihu glorifikovali jako puberťáci, jsou na pováženou. Únik ze strastí dospívání nikdy nebyl snadný, ale zároveň nikdy nebylo tolik jiných možností, jak se s tím poprat. (29.03.2021)

Čakala som lepšie pretavenie knihy do filmu, od polovičky to bolo ale lepšie. Je mi jasné, že do filmu sa nedá dať všetko, ale niektoré dôležité časti a vysvetlenia z knihy mi tam chýbali. Je smutné, čo prežila Christiane, smutné, že hodnú chvíľu trvalo, kým sa z toho vyhrabala, a ešte smutnejšie, že sa z toho nikdy nedostala, pretože sama nechcela a život s drogami ju baví. Muzika parádna. (02.09.2015)

I na ploše dvou hodin je to proti knižní předloze strašně osekané, ale chápu, že o moc lépe to asi podat nešlo. Režie je perfektní a soundtrack Davida Bowieho božský. Jediný - ale zato zásadní - problém mám vlastně jen s hercem představujícím Detlefa. Ten je v tomhle filmu nějakým omylem. (Poprvé 27.06.2006, podruhé 9.7.2013). (09.07.2013)

Tento film už skutečně nikdy nechci vidět. Na ulicích každý druhý zfetovaný, podél silnic prostitutky, kolem jen šeď, úzkost a spousty zničených životů. My děti se stanice Zoo je kvalitní dílo, ukazuje život takový, jaký opravdu byl a člověk dostane husí kůži a je rád, že nežil v hlavním městě Německa 70. let. (05.12.2008)

Ač patřím do skupiny lidí, kteří nesrovnávají remaky a ani knižní předlohy, u filmu My děti za stanice Zoo se tomu nemůžu ubránit. Ještě teď cítím ten stísněný pocit, nevolnost, strach z přicházejícího absťáku, bezmocnost matky a deprese, které mi knížka každou kapitolou přivodila. Bohužel filmu se to podařilo jen z části. Deprese mi nepřivodila situace ústředních hrdinů, ale spíše jejich mateřština, která mi vyvolala vzpomínky na moje hodiny německého jazyka a paní Fellerovou, která si jistě v mládí musela též prožít podobný osud, jinak si její povahu nedokážu logicky vysvětlit. Raději ale na tyto kruté vzpomínky zapomeneme a vrátíme se k chudákům feťákům. Od pouhého „Chci to jen zkusit“ až po těžké „Přestanu, nebo umřu“ nás film provede nekompromisně jako v knize osudem 14-leté holčiny, která se kvůli svému chlapci a partě stane závislou na heroinu. Ale bohužel se mu za ty dvě krátké hodiny nepodaří nás zasvětit do všech tajů tohohle osudu. Na jednu stranu nemám co vyčítat, protože filmu se podařilo pořádně mi zvednout žaludek a v hlavě mám stále Christiane a Detleva, i přes tu osekanou verzi (to se mu vyčítat nedá, i když zamrzí), ale u knížky jsem prostě měla divočejší pocity. Přeci jen má u mě film jedno velké plus, dostala jsem díky němu chuť si knížku znovu přečíst :o) (21.06.2010)