Obsahy(2)
Od 6. února 2008 se na ČT objevuje nový magazín – pořad RETRO. Jde o cyklus mapující design a trendy v Československu po roce 1948. Tvůrci pořadu si vzali za cíl představit divákům České televize fenomény naší nedávné všední minulosti. Tématem cyklu, který připravuje redakce zpravodajství, se tak stanou především fenomény a předměty, které nás v této době chtě nechtě ovlivňovaly – od užitných a spotřebních materiálů po aktivity a způsob života běžných lidí.
„Naše ambice je zkoumat předměty, reálie a fenomény období let 1950 až 1989 – chceme ukázat, co nás obklopovalo v každodenním životě, vysvětlit proč a najít paralely ze začátku 21. století,” říká dramaturgyně cyklu Pavlína Kvapilová. Není to nostalgie, ale reflexe, která nám stále chybí, soudí autorský tým.
Vedoucím autorského týmu je šéfredaktor zpravodajství Michal Petrov, dramaturgii mají na starost Pavlína Kvapilová a Jan Rozkošný. Moderátorské role se ujala Martina Vrbová, reportéry magazíny jsou Petra Schubertová, Bohumil Vostal a Tomáš Voženílek. V režisérské roli a za kamerou se střídají např. Filip Racek, Vlastimil Urban, Roman Šantúr, Ivan Bareš a další.
(oficiální text distributora)
Recenze (73)
Vydařená dokumentární série o "době, na kterou někteří vzpomínají s nostalgií". Jde skutečně o popisy toho, "jak se žilo" nějakému výrobku, profesi, anebo tzv. fenoménu. Svědectví o těchto věcech podávají pracovníci toho kterého podniku, a tak se celkem často dozvíte, jak to či ono bylo na svou dobu pokrokové či nevídané. Bohužel ono NA SVOU DOBU poněkud zapadá (a pořad poněkud pokulhává, pokud jde o připomenutí relevantního politicky-společenského kontextu, který by ukázal, jaká že ta doba tedy byla), zřetelné jsou ovšem shodné závěrečné věty v tom smyslu, že devadesát procent produkce šlo na export, a tím pádem u nás zboží nebylo k dostání. Móda, sport, televizní seriály, automobily, záběr Retra je opravdu široký. Podle mě si pořad drží svou kvalitu - je ovšem diskutabilní, nakolik jde o objektivní dokument, protože historický kontext tady moc ukazován není. Extrémních případů, jako když byla coby "hrdina svojí doby" k výpovědi povolána zapálená soudružka Švorcová, bylo sice velmi málo, ale i tak... 70%. "Druhá série": Přesun Retra do porevoluční doby mu ani moc nevdechnul nový život, ale přispěl k oproštění se od ideového zatížení, a hlavně nevyhnutelně vypráví o věcech, které jsou mojí věkové skupině bližší, ale v době jejich aktuálnosti jsem o nich vlastně nic nevěděl. Pokračuje se ve slušné "tradici", ale nějak se nedovedu přinutit jít na čtyři hvězdy, protože taková pecka, abych si programově vyhrazoval čas na premiéru nových dílů nebo je hledal na ivysilani, to pro mě zas není. Takže zůstaneme na 70%. ()
Hm, Retro, povedený současný pořad, pro někoho staré, pro někoho zas úplně nové informace v podobě výpovědí různých pamětníků (některým bych ale i tak radši zacpal h.bu), ze všech různých odvětví, mladí koukají jako vyvorané myši, komu z nich dneska něco řeknou výše uvedené fenomény, koho z nich něco z této doby, tedy z hlubokého socilalismu osloví. Retro sám za sebe mám tedy rád, a to téměř ve všech stylech, není to jen retro móda která se v posledních letech na všech kontinentech zase vrací zpět. Viz Adidas apod. Co je staré to je hezké a milé, hlavně ne spotřební jako dnes a člověk by na to neměl zapomínat. Troufám si říct že se tento pořad skutečně až na pár drobností povedl, nicméně slečně(?) Vrbové bych doporučil trochu více profesionality, vyvarovat se trapných situací, kdy se nad některými věcmi směje a vyloženě směšně až urážlivě je komentuje. ps: NinadeL: Neviděl bych to tak zle, žádná doba temna, propagandu máš za všech režimu,byla je a bude, a pak 30 a 60 léta spolu nemají vůbec nic společného o se týče módy, kultury ale i jiných věcí. Zajímavý komentář: Rhed. ()
Historie každodennosti. Povedený koncept, který paradoxně může vyhovovat jak zarytým nostalgikům, tam těm, kteří nikdy víc. Já si v Retru našel spousty roztroušených střípků a vzpomínek, které konečně zapadly na to správné místo. ()
Retro začíná v 60. letech, předtím byla doba temna a 60. léta navazují na eleganci let 30. Pak tu jsou také céčka a je přeci zajímavé se pozastavit nad některými "fakty" optikou současné generace z Kavčích Hor. Hnusná generační propaganda nejhrubšího zrna aneb pointa nejen podpultového dílu - dneska přece máme všechno! :( ()
Dokud se vysílalo ještě o výrobcích, tak to bylo zajímavé. Pak už je to úplně o ničem. ()
Filmové ohliadnutie za dobou, keby sa čakali dlhé fronty na banány, mandarínky, pomaranče a vlastne na všetko. Iné auto ako Škodu alebo ruskú Ladu ste tu prakticky ani nezohnali. A aj na tie boli nekonečné poradovníky. Za exotickú dovolenku sa vtedy považoval autobusový zájazd do Juhoslávie. Nedostatok tovaru v obchodoch. Lacná pompéznosť tuzexov. Smutný socialistický raj. Dokument Českej Televízie "Retro" mi pripomenul, že nie je veru za čím smútiť. ** ()
Taky jste prvního cucáka získali na drakokačerech za ječivého zvuku Davidových poupat? Když Vám uvědomělý říďa, tchán Oblastního tajemníka a důvěrník STB sděloval, že není moudré mlátit na pěstitelkách Nejedlého lopatou do hlavy jenom proto, že je jeho matka též členem učitelského sboru, sladilo Vám sliny na patře umně skryté Pedro? Nachytala Vás mamina ve chvíli, kdy jste se poukoušeli dederónského gumového indoše připustit se sestřenčinou tuzexovou bárbínou? Chybí Vám jovo, POMpela, broňa, céčka, milde-sortky a selectky, bastosky či stařenky bez filtru? Pragovka, Liaz, Jawa, igráčci a igelitový hajzlpapír? Tak si to občas pusťte, nostalgii se meze nekladou. Takhle nějak se cítily naše babči, když z rádia zahrála řízná Moravanka. ()
Ohlédnutí se vším, co k tomu patří, hodnotím průměrem, neboť bych si to uměl představit i lepší formou podané.. ()
Pěkný dokument poodhalující roušku komunismu. U některých scén musím doslova civět s otevřenou pusou...Tohle bylo možné? Interview se soudružkou dělnicí, která byla na návštěvě Sovětského svazu, mi opravdu vzalo dech...Srdceryvné popisování dokonalého nejlepšího a bezchybného systému v SSSR přerušovaného zajíkavými vzdechy bylo nezkutečné, chvíli jsme s přítelem uvažovali, zda ji pod tím stolem někdo neuspokojuje ústy...Tohle je ale ta tragická část dokumentu. Další už tam nejsou :-) ()
Skvělý dokument o dobách socialismu, naštěstí dobách minulých. Je to dokument o lidech, institucích, věcech... Není jen negativní a nazaměřuje se jen na nešvary. Samozřejmě asi tak trochu reaguje na retro vlnu, kdy řada lidí na doby před revolucí opět vzpomíná jako na krásné zlaté časy bez starostí, nebo si alepoň s úsměvem některé bizardnosti připomíná ... (podobně je to v krajích bývalé DDR atd..). U nejednoho dílu řada z lidí kolem mne zaslzela a vzpomněla na ten či onen předmět,který se již dnes nevyrábí a dali by za něj cokoliv znovu ho mít. Sám si na lecos vzpomínám, stihl jsem ještě zažít fungování Husákova půlnočního království chvíli před tím, než se celý ten bordel rozsypal. Námět byl zvolen skvěle a ČT za to patří uznání. * * * * ()
Mně tenhle pořad nebaví, je to strašná nuda a podle mě prostě jen programová výplň mezi zpravodajstvím a publicistikou na ČT24. ()
Až tak nějak zbytečný pořad. Spolu s nesympatickou moderátorkou Martinou Vrbovou si připomínáme fenomeny doby totalitní, jako byla céčka, traktor Zetor, Rubikova kostka, barevná televize a další vymoženosti té doby. Nic mně to nepřineslo. A forma, kterou je to podáváno, vysloveně nudí. Mně je docela jedno, co za komunistů bylo in, a tak mě to nechává chladným. 40% ()
Někdy více, jindy méně zajímavý pořad o vzpomínání na běžný život před rokem 1989. Moderátorka Martina Vrbová je roztomilá a schopná, reaguje bystře a otázky klade k věci. Kdykoliv namátkou tento pořad zahlédnu, dodívám se se zájmem až do konce. Dost mne mrzí převažující "konzumní" pojetí, resp. hledisko co kde bylo nebo nebylo možno koupit, urvat. apod. (jako by nebyly jiné hodnoty); zvlášť mi to vadilo u dílu, věnovanému výjezdům do NDR. Ve většině dílů převažuje pragocentrické pojetí. ()
Nejedná se o pořad, který bych pravidelně sledoval ale reportáž o nepovolených filmech byla vynikající a už podle ní jsem poznal kvalitu tohoto pořadu, která převyšuje 90% současné TV tvorby. ()
Značně povrchně a ahistoricky páchaný ostalgický produkt, na veřejnoprávní televizi bych si představoval zasvěcenější dokumenty všímající si i časového vývoje vybíraných fenoménů. Mnohem serioznější byl projekt Vzpomínáme (už výběrem zpovídaných jako Jiří Dědeček, Jiří Černý či Václav Koubek). ()
Zvláštní pohled takhle z odstupu let. ()
Tento pořad jsem objevila náhodou a opožděně téměř po dvou letech jeho existence (páč nejsem náruživý televizní divák) a neskrývám nadšení a radost z tohoto nenadálého objevu. Těším se na postupné prozkoumávání zaprášeného archivu vlastních vzpomínek, zážitků a zkušeností. Nostalgie... ()
Velmi záslužný pořad, který se sice zpočátku trochu hledal, ale naštěstí i nalezl. Dobře a fundovaně osvěžuje naši děravou paměť. Jen houšť a větší kapky! ()
Forma pořadu je výborná, ale slečna redaktorka je neuvěřitelně špatná. Celou dobu si myslíte, že to snad ani není možné. Strojené, jak napsáno tak řečeno, což naprosto rozbíjí celou strukturu. Jsem znechucena jí! ()
Pořad byl vystaven několikeré kritice za idylizaci minulého režimu v rovině každodennosti. Zabýval se totiž vývojem jednotlivých oborů, komunit a činností během komunistické správy státu a tu si většina lidí bude pamatovat jinak než prominentní disident nebo i jen řadový antikomunista, jimž Noam Chomsky vyrazil dech znevažováním jejich utrpení (Olomouc, 5. 6. 2014) poukazem k latinskoamerické verzi disidentství. Antikomunisty pobuřovala vesměs apolitická dramaturgie pořadu, pojednávajícího tu o pivovarnictví, tu o automobilismu, tu o lázeňství a rekreování vůbec. No a protože to v rozporu se zkušeností režimem okradených rodin a svobodu slova postrádajících antikomunistů nevypadá dostatečně hororově, nepřijímají takovou reflexi/nostalgii zrovna s povděkem. Podle nich konsumenti tehdejších jistot a tehdy ještě v jejich případě možného pocitu jakési ekonomické spravedlnosti nemají právo na svůj pořad, kam by se na chvíli utekli před fádním europivem, spotřebiči s třetinovými životními cykly, podvodníky, zluxusněním kdysi normálních potravinářských standardů, ubohými mzdami, nedostupnými nemovitostmi a hlavně: propagandou, že to byla doba tuhé totality, prostupující ať policejním násilím nebo kádrováním každou životní akci, totality, která měla čtyři dekády nutit kritickou množinu lidí k něčemu, co vlastně nechtěli. A to je svým způsobem propaganda, která z těch konservativně komunistických kádrů dělá úplné génie. Gramsci, jenž se poválečného reálného socialismu nedožil, se zabýval trvanlivostí socialismu opravdu seriózně a když vypracovával politicko-strategickou teorii, zavedl pojem, jemuž sovětské a satelitní státy odpovídají tím, nakolik lidově ukotvené byly: kulturní hegemonie. Byla to transakce „vy nám pokrok, my vám funkce“, která neustála až právě křiklavé nárokové manko v konkurenci s kapitalismem na sklonku normalizace. Celou nekapitalistickou éru se tu totiž rostlo a přírůstek se dělil kolektivistickým algoritmem, ale protože národohospodářské cíle padly v roce 1968 za oběť geopolitice (i kvůli agresivním Yankeeům), tempo přírůstku začalo v kontextu západních ekonomik rapidně zaostávat. Retro určitě není tu dobu přikrášlující pořad, za nímž by stáli doboví prominenti a dnešní disidenti, protože na něco takového by koncesionářské poplatky parta z ČT nevybírala. Ty jsou tu hlavně od toho, aby se z nich vyplácely všemožné obskurní aktivity a nevysvětlitelné odměny řediteli. Ani já nemohu být nostalgikem, protože tu dobu znám z dat, filmových dokumentů a ostrých hádek mezi staršími spoluobčany. Mými předky byli statkáři, kterým byla vyvlastněna půda za účelem následného scelování, a i kvůli tomu budu hladovět, až dojde na blackout. Nevyrostl jsem s půdou, kopáním brambor a sázením mrkve jsem si žádné relevantní kompetence v zemědělství neosvojil. Poznal jsem ale taky rodinu, které nikdo na majetek z prvorepublikového obchodu se starožitnostmi nesáhnul, částečně s ním pokračovala neoficiálně, dokud tradici nepřerušila z důvodu nezájmu další generace. Rodina byla bohatá, s velkou zahradou za velkým domem, mohla si vyjet do Británie i do Dánska, a přitom žádné pravidelné výhody nepožívala. Hezky poprosila. A nadto celkem jasně rozumím tomu, jak zajímavými se někomu jeví křivdy dávné minulosti s nárůstem zhoršujících se poměrů polistopadového vývoje. Proto si radši čas od času dopřeju trochu toho informačního disidentství a přečtu si třeba článek, jako je ten z 22. 7. 2020 na stránkách Argumentu: Cestování za socialismu aneb Jak to chodilo v údajném zadrátovaném koncentráku? Pavel Janíčko (akademický makroekonom a ředitel výzkumného centra pro socioekonomická studia) - CITACE: Na jedné z mých lékařských prohlídek jsem se nedávno setkal s docela sympatickou mladou doktorkou. V průběhu vyšetřování jsme lehce klábosili o koronavirové situaci a o omezených možnostech cestování. Paní doktorka z ničeho nic prohlásila, že ona sice ten „komunismus“ nezažila, ale že si teprve teď uvědomuje, jak to muselo být hrozné, když se nikam nesmělo. Na to jsem jí opáčil, že já jsem v socialismu prožil svá mladá léta a že se sice tolik necestovalo do některých exotických lokalit, ale zase jsme neměli desítky tisíc bezdomovců a milión lidí, kteří nemají prostředky, aby zaplatili svým dětem obědy, a z tohoto hlediska se mi zdá tento režim méně demokratický a méně kvalitní. Paní doktorka překvapeně řekla „Myslíte?“ a konverzace se přesunula k mému zdravotnímu stavu. ¶ Ke svému překvapení jsem ale zjistil, že i já, ačkoliv se snažím být pokud možno imunní vůči současné prokapitalistické propagandě, jsem si trochu osvojil její pohled na cestování v současnosti jako na nepochybně pozitivní posun ve srovnání se situací v předlistopadové době. Konec konců už třicet let neposloucháme nic jiného, než jak minulý režim zavíral lidi doma a ti se mohli vyžívat tak jenom na svých chatách a chalupách, aby unikli z panelákových králíkáren, takže i lidé kritičtí k současnosti se stávají obětí Goebbelsovy zákonitosti ve smyslu stokrát opakované lži, která se stává pravdou. ¶ Tak jsem si dal trochu práce a zasurfoval jsem na internetu. Odrazil jsem se od klasického propagandistického klišé současnosti v tomto znění: „Cestování během socialismu mělo u nás značné limity. Zvlášť po roce 1968 se nesmělo skoro nikam a k moři do tehdejší Jugoslávie směli jen vyvolení.“ ¶ Zapátral jsem ve své paměti a vzpomněl jsem si, jak jsme s rodiči byli u moře v Bulharsku, s manželkou pak v Jugoslávii, s kamarády v Rumunsku, se školou v SSSR, pobyty u moře v NDR a Polsku ani nepočítám a já koneckonců jsem coby student na VŠE dostal příslib a výjezdní doložku na „Západ“, konkrétně do Skandinávie. Manželka rovněž v předlistopadové době byla individuálně tři týdny se svou matkou (v té době už vdovou a průměrně placenou úřednicí) v Anglii a NSR. Celá jejich rodina cestovala minimálně ob rok k moři do Jugoslávie, manželka pak ještě s podnikem do Finska. A to nebyli v žádném případě „vyvolení“, naopak tchýně pocházela z kulacké rodiny a netajila se kritickým postojem k socialismu. Rovněž řada mých známých nejenže cestovala po různých socialistických zemích, ale dostala s různou formou i na Západ. A to samozřejmě ani nemluvě o tuzemské rekreaci, která byla zcela samozřejmě dostupná všem. Především na odborářské bázi. Na rozdíl od Západu k tomu všemu ovšem měla skutečně spousta lidí i různé rekreační objekty ve svém vlastnictví, viz skvělý seriál „Chalupáři“. ¶ Nicméně třeba je to jen můj zaujatý subjektivní dojem, řekl jsem si. Třeba jsem byl jen uplácen tím zločineckým režimem a realita mi byla skrytá. Tak jsem zavítal na stránky ČSÚ a našel jsem tyto údaje: „V roce 1988 z ČSSR vycestovalo 7,3 milionu občanů, z nichž 687 tisíc mohlo navštívit nesocialistické státy. Tuto výsadu tak měl zhruba jeden z dvaceti obyvatel tehdejšího patnáctimilionového Československa. Hlavní proud o síle 248 tisíc osob zamířil do západního Německa. Dovolenou zde strávilo 128 tisíc z nich s průměrnou délkou pobytu 11,3 dne. Druhou nejoblíbenější kapitalistickou destinací bylo Rakousko se 136 tisíci návštěvníky z Československa, přičemž 59 tisíc zde strávilo dovolenou o průměrné délce 7,3 dne. Dalšími v pořadí byly Itálie (46 tisíc, z toho 26 tisíc na dovolenou s průměrnou délkou 13,8 dne), Francie (35 tisíc, z toho 19 tisíc na dovolenou o průměrné délce pobytu 15,6 dne) a Švýcarsko (38 tisíc, z toho 25 tisíc na dovolenou o průměrné délce 18,1 dne).“ Čechoslováci vyráželi těsně před pádem komunistického režimu na dovolenou dokonce i do Spojených států. Celkem jich toto „hlavní kapitalistické hnízdo“ v roce 1988 navštívilo osm tisíc, z nichž dovolenou tam strávilo sedm tisíc občanů ČSSR. Průměrná délka pobytu byla impozantní, protože dosáhla 55,4 dne! Kolik našich občanů se z cesty do kapitalistické ciziny nevrátilo domů, již oficiální statistiky neuvádějí. ¶ Poměrně sporadické výjezdy do kapitalistické ciziny předčily milionové počty cest Čechoslováků na dovolenou do socialistických zemí. Do východního Německa odjelo na rekreaci 2,4 milionu osob, do Maďarska 1,8 milionu, do Polska 772 tisíc, do SSSR 252 tisíc a do Jugoslávie 326 tisíc. ¶ Takže v době, kdy se „nesmělo nikam“, do zahraničí v průběhu jednoho roku vycestovala polovina obyvatelstva tehdejší ČSSR. Dokonce i přes ty zadrátované hranice se dostaly statisíce lidí. Tedy když si to trochu vynásobíme počtem let „normalizace“, kdy se nikam nesmělo a na Západ už vůbec ne, tak dojdeme k několika milionům lidí, kteří se za ty „dráty“ dostali a viděli ten kapitalistický zázrak na vlastní oči. Kupodivu se nám počty obyvatelstva zvyšovaly a ti lidé se dokonce do toho komunistického marasmu vraceli. ¶ Abych své zamyšlení nějak vypointoval, nedávno jsem v TV zachytil v souvislosti s cestováním v době koronaviru jakýsi průzkum o tom, kam se chystají Češi na dovolenou. Z něj mj. vyplynulo, že 30 % lidí nikam na dovolenou dlouhodobě ani krátkodobě nejezdí. Tak mě napadlo, jestli jsme se do toho koncentráku nedostali až teď po třiceti letech triumfu demokracie a lidských práv, jenže teď není pozice těchto osob způsobena nějakými byrokratickými restrikcemi, ale sociálním apartheidem kapitalismu. () (méně) (více)