Vertige
High Lane
High Lane
High Lane
Režie:
Abel FerryKamera:
Nicolas MassartHudba:
Jean-Pierre TaïebHrají:
Fanny Valette, Johan Libéreau, Nicolas Giraud, Raphaël Lenglet, Maud Wyler, Justin Blanckaert, Thérèse Perreault, Maude LaurendeauObsahy(2)
Skupina přátel se rozhodne navštívit terén, který byl pro veřejnost uzavřen. Stezky se nacházejí vysoko v horách. Je tu však ještě něco nebezpečnějšího než samotný výstup. Skupinka zjistí, že v horách nejsou sami. Dobrodružství se promění v noční můru. (oficiální text distributora)
Videa (1)
Recenze (249)
Tvorcovia od nás vôbec nežiadajú málo. Skúsení zálesáci idú na niekoľko dní do vyľudnenej divočiny bez stanov, na horolezeckú túru vyráža postava s panickým strachom z výšok, dievča spadne do 10-metrovej jamy a v nasledujúcej scéne je na povrchu s drobným zranením, postava beží hlbokou nocou a zrazu je deň, človek s preseknutou krčnou tepnou žije ďalej (!), postavy vedia, že sa blízko pohybuje kanibal a prvé, čo im napadne, je rozsvietiť baterky. Našťastie, ZÁVRAT nie je taký zlý, ako by sa mohlo napriek spomínaným veciam zdať. Okej, logika filmárom nič nehovorí. Ale herci sú sympatickí, príroda krásna, niektoré scény adrenalínové (ale je zvláštne, že viac napätia obsahujú horolezecké scény, než slasherové) a akčné scény sú až nesympaticky realistické (ku koncu sa kladné a záporné postavy doslova tlčú päsťami a takmer si holými rukami odtŕhajú pohlavné orgány, také nakladačky nemal vo filmoch ani Schwarzenegger) a potešilo ma, že keď sa odhalila identita zla, nebolo to také trápne, ako v spriaznených HUMAINS. Možno by som dokonca rád (radšej?) videl prequel. ()
Chvíli jsem měl pocit, že by mohl být snímek „Závrať“ výjimečný film, ale on není výjimečný, on je celkem průměrný, protože nedovedl hlavně ve své druhé části nějak zásadně překvapit a ukázat, že ten začátek nebyl vlastně jen velmi dobrý úvod k tomu, aby se zabíjelo. Ti vidláci mi tu přijdou skoro jako pěst na oko a podle mě to nefunguje tak dobře, jak by mohlo, kdyby se tvůrci pokusili o trochu jiného nepřítele. ()
Abel Ferry byl pro mne až do dnešního dne velkou neznámou, ale po shlédnutí tohoto filmu musím říct, že už teď se těším na další jeho kousek. Společně s hlavním kameramanem Nicolasem Massartem se mu podařilo diváky doslova vtáhnout do děje a především scéna s provazovým mostem udělala na většinu diváků opravdový dojem. Po chvilce napětí a nervy drásajícím boji se zrádnou přírodou nám byl představen další pomatenec, který rád vraždí a jí lidské maso. Je jím postava horala Antona, který byl v dětství unesen a zanechán napospas smrti hluboko v lesích a horách. Bohužel tento chlapík na mě moc velký dojem neudělal a přestože se mu celkem dobře dařilo eliminovat jednotlivé horolezce, tak druhá polovina ve které figuroval on byla o třídu horší, než ta předchozí. První dvě úmrtí se tvůrcům podařilo natočit opravdu bravurně a diváci do té chvíle vlastně nemají ani potuchy, kdo že je tím tajemným vrahem. Jenže poté se vytratí veškerá originalita a my už máme jen šanci sledovat další průměrný slasher z hor v něm jde vlastně jen o to, kdo bude další na řadě. V poslední dvacetiminutovce jsem se už docela nudil a čekal kdy bude konečně konec. ()
Trapná tuctovka, která u zkušeného hororového diváka nemůže obstát. Francouzi neumí točit horory, tohle přesvědčení jsem měl před zhlédnutím, zůstalo mi i po. Film přitom ze začátku nepůsobí vůbec špatně, pár zajímavých scén se najít dalo. Dostání prvních dvou horolezců bylo provedeno celkem poutavě, ale ten zbytek byl tradiční výsměch logice, fyzickým zákonům i anatomie těla. Stupidita lidí, kteří utíkali před vrahem byla do očí bijící, konec naprosto nudný. spoiler Kdo zůstal poslední ze skupinky? Ano, žena. Nechápu perverzní myšlenky scénáristů, kteří v každé hororové vyvražďovačce nechají přežít ženu, která pak se zlomenou nohou, rukou, páteří i vazem dokáže nakopat prdel útočníkovi, který hravě zmlátil všechny muže na hromadu, senzačně uchylné a stereotypní. Včera jsem uchcával nadšením z The Collector, dneska se směju francouzské hororové tvorbě, která mě vždy pobaví svojí amatérštinou a nudností. 40% 25.04. 2010 ()
Galerie (33)
Photo © Gaumont
Zajímavosti (2)
- Ve části, kdy skupina v dešti vymýšlí, co dál, se střídají scény, kdy Karine (Maud Wyler) čelovku má a nemá čelovku na hlavě. (Timy68)
- Ačkoliv se děj odehrává v Chorvatsku, tak se celý film natáčel ve Francii. Natáčelo se od září do 28. října 2008 v Alpách v Aussois a Avrieux na několika via ferratách (La Montée au Ciel, Les Rois Mages a Le Parc du Diable) za pomoci průvodců z regionu. A pak v Pyrenejích ve Font-Romeu a Lac des Bouillouses. (bianci)
Čím se liší práce kameramana, hudebního skladatele a scénáristy? Která z těchto profesí je nejnáročnější? Vertige na tuhle otázku velmi zajímavým způsobem odpovídá, neboť kamera tu je velmi dobrá (velkorysé záběry přírody, subjektivní prožitky jednoho z bojácných hrdinů), hudba je spíše průměrná (respektive žánrová, nabízející jednu polohu pro scény napětí, druhou polohu pro scény akce, a někde mezitím střední tempo pro ony velkorysé záběry přírody na začátku, ačkoliv je třeba přiznat, že toto střední tempo v sobě obě předchozí polohy, napětí i akci, celkem důmyslně obsahuje a předvídá tak budoucí dění; s Goldsmithovým Omen se to nicméně a pochopitelně srovnávat nedá) a scénář je velmi slabý (problémem není ani tak schématičnost, jako spíš nemotivovanost řady událostí, které se dějí dosti náhodně, navíc je ten scénář notně bulvární, neboť si vymýšlí jakési nesmysly o mizejících lidech na Balkáně). Klíčové je ovšem to, že tenhle kvalitativní sešup po ose dobrá kamera-průměrná hudba-slabý scénář není podle mě vůbec náhodný, protože kameraman se může vždycky opřít o realitu, kterou snímá, zvlášť v horách jako tady. Hudebník má oproti kameramanovi roli sice stíženou, nicméně i on může vyjít z dopředu vytvořených pravidel, například ze stupnic, v nichž je řada tónů uspořádaných podle určitých pravidel (durové jsou radostné, mollové vážnější), stejně tak ví, že po napjaté dominantě by měla přijít klidnější tónika (existuje prostě nějaký logický sled akordů), navíc je filmová hudba značně eklektická a umožňuje lehce opisovat. Jenže co takový scénárista, který sedí před devadesáti prázdnýma stránkama a musí je od první do poslední zaplnit (1 stránka odpovídá ve filmu zhruba 1 minutě), ale nemůže se opřít ani o realitu, kterou by jednoduše nasnímal, ani o pravidla hudební nauky/teorie? Scénárista prostě nemá tu možnost podobně jako hudebník zavelet k zvýšení dynamiky (hlasitosti), rychlejšímu tempu, k přenášení přízvuku (synkopy), protože scénáristika se na rozdíl od hudby neřídí přesnými zákony akustiky a matematiky (hudba se svými zlomky-takty, frekvencemi-výškou či kruhy-kvintkvartovými je velmi matematickou disciplínou) – když takový hudebník posune celou stupnici C dur o jeden půltón výš, dostane Cis dur, ovšem pokud by chtěl scénárista posunout třeba písmenka ve svém textu, dostane tak maximálně nějakou šifru, ale rozhodně nic smysluplného. Je zkrátka velký rozdíl mezi člověkem-hudebníkem, který má v ruce nástroj, třeba klarinet A, a člověkem-scénáristou, který má v ruce tužku, která ale nikterak vyladěná není, je to prostě jen tužka. Závěr z toho je ten, že zatímco kamera představuje jeden extrém, čistou realitu, z níž lze velmi dobře čerpat, a hudba druhý extrém, naprosto abstraktní umění, z něhož se sice nečerpá tak snadno jako z reality, ale pořád nabízí člověku spousty užitečných výše zmíněných zákonitostí, třeba ty stupnice, a nějak ho vede, tak scénáristka se nachází někde mezi tím, není ani ryze reálná ani ryze abstraktní, a to ji nepochybně dosti limituje. Nechci samozřejmě jakkoliv bagatelizovat práci kameramanů, natož skladatelů, říkám akorát tolik, že skutečnost, že je v tomhle filmu kamera dobrá, hudba průměrná a scénář slabý, není tak úplně náhoda, ale spíš důkaz toho, že existují nějaký obecný zákonitosti a podmínky těchto profesí. () (méně) (více)