The Loved Ones

Jeeej, pre mňa obrovské prekvapenie. Krvavé, brutálne a miestami som sa dokonca zasmial. Vadili mi len scénky spolužiakov hlavného hrdinu, lebo tí napokon nijako do deja nezasiahli, takže tam boli vlastne zbytočne. Nevadí, v každom prípade ma potešili mutanti v šachte. Mne to vlastne trochu pripomína anglický exploitation Mum and Dad, toto sa mi zdalo dokonca o niečo lepšie. (09.10.2010)

Sympatický mladík Brent (Xavier Samuel) řídí auto, když mu náhle do cesty vstoupí jiný zkrvavený mladík, strhne volant na stranu a při nehodě zemře jeho otec. Zvláštní, že se v průběhu děje existence záhadného mladíka vůbec neřeší a děj se jen posune o půl roku dopředu. Brent má delší vlasy, chodí s dívkou Holly, ale je do něj tajně zamilovaná spolužačka Lola, s kterou odmítl jít na školní ples. Zhrzená Lola se rozhodne se svým otcem ho unést k sobě domů a tam si na něm "ujetá" dvojka vybije svoje komplexy. Následuje mučení a názorné předvedení širokého spektra využití nástrojů pro kutily, které rozhodně neuvidíte ani v pořadu Přemka Podlahy. Lole bych se pod kladívko nebo vrtačku dostat rozhodně nechtěl a ona si pojem "stát se královnou plesu " vykládá hodně po svém. Překvapilo mě však, že ji nehrála opravdu ošklivá herečka, protože Lola vypadala normálně, ale byla to pěkně vyšinutá blbka, a jak se později ukázalo, Brent nebyl jediný mladík, kterého se svým tatínkem unesla. Slovo "extrém" tady dosáhne nového rozměru v okamžiku, kdy se divák dozví, jak povedená dvojka naložila s mladíky před Brentem. The Loved ones je překvapení z Austrálie, které se zrodilo (asi v pološílené) hlavě scenáristy a režiséra v jedné osobě Seana Byrna, a je docela možné, že něco podobného zažil on sám, pak o tom natočil tento horor. Viděl jsem sice lepší a možná nápaditější horory, ale dobrý výběr herců, několik scén vyvedených do extrému (někdy byly směšné, někdy tolik ne), dobrý výběr hudby a hlavně ústřední písně s působivým textem, plus hodně nevyužitá Jessica McNamee ve vedlejší roli, a nepříliš povedené finále, dávají dohromady celkem působivý horor, z kterého je ale cítit, že se jedná o debut. V rukou zkušenějšího režiséra by možná film vypadal mnohem vyzráleji. (17.11.2010)

Asi můj nejoblíbenější druh hororů, v tomtopřípadě s detailně vykreslenou brutalitou (kterou však obvykle příliš nevyhledávám). Jedná se o celkem prostý příběh, kdy se mladý král maturitních plesů ocitne ve zvláštní, zvrácené rodině a musí se buď urycheně dostat pryč nebo je znetvoření a pravděpodobně i smrt nevyhnutelná. Čas běží.... PS: Robin McLeavy a její šílené pohledy filmu dosti vypomohly, aneb šílenství může být celkem sexy. 73% (08.05.2021)

Prvních 15 minut filmu bylo o ničem. Pak se to rozjelo a já se chvílemi dokonce nestačil divit. Předností snímku, ale i zároveň i jeho velkou slabinou je žánrová nevyrovnanost. Je fajn, že to není klasická teen vyvražďovačka nebo něco podobného, protože vážným divák u tohoto filmu asi těžko zůstane, přesto ta nadsázka mi přišla místy až moc přehnaná. Myslím tím hlavně od scény s vrtačkou, která sice byla v mnoha ohledech vrcholem snímku, ale to co následovalo po ní se mi už nelíbilo a jenom jsem to apaticky dokoukával. Taky nevím, proč tam byla zařazena dějová linka se spolužákem a jeho „problémy“. Překvapivě mě i sem tam vcelku pobavila, ale vlastně pro příběh nebyla vůbec podstatná, nijak do něj nezasáhla a tvůrce trochu podezřívám z toho, že neměli dostatek nápadů pro hlavní dění, a tak jim tohle pomohlo vyplnit prázdná místa. Na film určitě nezapomenu, na to bylo to co se dělo na „večírku“ přece jenom moc podnětné a úsměvně zvrhlé, ale více než na lepší průměr tenhle australský počin bohužel (alespoň u mě) nemá. (25.05.2013)

Robin McLeavy se dle režisérových instrukcí na svou roli připravovala vyhledáváním informací o sériovém vrahovi Jeffreym Dahmerovi, dále také musela zhlédnout filmy Misery nechce zemřít (1990), Takoví normální zabijáci (1994) a díla Quentina Tarantina.Takže solidní příprava a taky podle toho vypadal výkon.Ale podle mě ještě lepší výkon předvedl John Brumpton v roli psycho otce.Výkon hodný oscara. (04.04.2015)