Reklama

Reklama

Film Avatar: The Way of Water nabízí filmový zážitek na zcela nové úrovni. James Cameron vrátí diváky zpět do nádherného světa Pandory ve velkolepém a strhujícím dobrodružství plném akce. Ve filmu Avatar: The Way of Water se po více jak deseti letech znovu setkáváme s Jakem Sullym, Neytiri a jejich dětmi, kteří stále bojují za to, aby se udrželi v bezpečí a naživu. (Falcon)

(více)

Videa (14)

Trailer 2

Recenze (1 324)

TeeAge 

všechny recenze uživatele

Pocit, jak byste v živote mohli vstoupit do všech lunaparků, ale ani do jediné knihovny. --- První třetina uběhne příjemně, protože připomene nádhernou přírodu z Pandory, a představí nové postavy. Ta druhá je zajímavá hlavně díky vodnímu světu, a technické dokonalosti, kdy přechody mezi záběry pod vodou a nad ní ještě nikdy nebyly tak přehledné a časté. Ta třetí hodina ovšem nabídne naprosté inferno, kdy již vizuál vzhledem k digitálním bitvám neohromí, spíš irituje, a místy máte pocit, že koukáte na nepovedenou předělávku Titanicu s naprosto nepochopitelně stupidním scénářem bez štipky nápadu a logiky. Nestává se často, že pětihvězdičková první půlka filmu se dokáže proměnit v nesnesitelnou druhou za 1 hvězdu. Je mi to líto, protože filmografii Jamese Camerona považuji za naprostou špičku kinematografie, nemluvě o tom, že první Avatar byl opravdu revolučním filmem, který nastavil novou laťku toho, co je vizuálně technologicky možné dostat na plátno. Uběhlo však 13 let, a v roce 2022 to na mě působí celkově jenom průměrně. Jsem ale rád, že jsem to viděl. --- Krátká video recenze a moje TOP 3 filmy pro rok 2022 tady. ()

3DD!3 

všechny recenze uživatele

Měl jsem trochu pocit jako bych se díval na druhý díl seriálu. Začátek působí trochu krkolomně a uspěchaně, navíc se z celé Cesty vody vytrácí lidský rozměr, jelikož všichni důležití protagonisté už mají modrou barvu (a lidem říkají Opičáku). Všichni jsou se všemi rodina a lidé jsou hrozba symbolizovaná jen technikou ničící přírodní bohatství Pandory. Cameron drží tempo a s přehledem vypráví jenže se postavy často chovají nelogicky - což jsem si vysvětloval tím, že jsou to mimozemšťani a když nejsou tak jako vyložení blbci. Odbočky do nikam natahují stopáž a i když je vidět, že v případě Kiry jde o matroš do budoucna podporující další díly, bere to pozornost tomu hlavnímu. Což je blbnutí s pandoráckým ekvivalentem Willyho a potápění, objevování vodního světa a tak. Kazdé Sullyho děcko má svůj příběh na úkor Sullyho a paní Sullyové, paradoxně je nejzajímavější plukovník, který zkoumá nové tělesné možnosti. Dílčí scény jsou úchvatné. Drcení vlastní lebky, harpunáři, i kamarádění s velrybou, ale celkově je to strašně dlouhé a v hlavních tahounech vidím spíš naivní truhlíky než mazané hrdiny. Tak doufejme že zmoudří a ve trojce už to zase bude na plný počet. P.S: Horner chybí citelně. Budiž mu země lehká. Žádné pěkné nové hudební téma, jen variace starého. ()

Reklama

Lavran 

všechny recenze uživatele

Když jsem v minulém roce reflektoval Villeneuveovu Dunu, psal jsem o tom, že není jen příběhem Paula Atreida, ale také planety Arrakis, která zde navíc vystupuje v překvapivě aktivní roli (vstupuje do snů, ovlivňuje lidskou imaginaci, k lidem promlouvá skrze své formy života) – a to i ve srovnání s trochu odtažitou předlohou. Zájem ukázat Arrakis nejen jako kulisu/pozadí dějů dobře demonstruje už jednání hlavního hrdiny, jehož osobní perspektiva je ve filmu tak zásadní. Než se Paul na Arrakis vydá, studuje domorodé zvyky a místní faunu a flóru. Když to řeknu jednoduše, Arrakis ho zajímá jako domov. To samozřejmě dává smysl, protože se má stát novým domovem jemu samému (moře písku namísto oceánu), ale je v tom víc, mnohem víc. Pro zlovolné Harkonneny, s nimiž je rod Atreidů v letitém sváru (a které na Arrakis střídá ze lstivého nařízení Imperátora), je Arrakis pouze zdrojem astronomických zisků z těžby psychoaktivního koření. K naplnění svého cíle se přitom neváhají uchylovat k vyvražďování (umlčování) domorodců stojících v cestě a všeobecnému pustošení (umlčování) planety, čímž dávají jasně najevo, že planeta jako taková je pro ně z metafyzického hlediska mrtvá. Příznačné je ostatně i to, že si Harkonneni nijak neváží lidského života, ba dokonce se v bolesti druhých sadisticky vyžívají. Připadá vám to povědomé? // Cameronův Avatar jde v tomhle směru ještě dál, což jsem obdivoval už na prvním dílu. Eywa, Velká Matka, mateřské božstvo měsíce Pandora, jeho „širokoprsá” božská perzonifikace, pandorská Gaia, která chová všechny tvory „ve svém srdci”, možná není uvedená v závěrečných titulcích, ale je stejně tak ústřední postavou avatarovské ságy jako Neytiri nebo Jake Sully. Aktivně zasahuje do dění, ve chvílích nouze podává pomocnou ruku hrdinům, svými činy, jak se ukazuje ve druhém dílu, dokonce sleduje jakési vzdálené cíle, které jsou pro většinu postav záhadné. Děje se tak ovšem zprostředkovaně. Eywa vždy promlouvá skrze svůj bující život, ne nutně lidskými slovy. // Proč mi přijde podstatné to zdůrazňovat? Protože se tady v případě Duny i Avatara bavíme o ultramainstreamových velkofilmech za stovky milionů dolarů (opírající se navíc o peníze a vliv velkých mediálních korporací), ne o nějakém zapadlém nebo undergroundovém festivalovém dílku. Jde o ten typ filmů, kde se dá očekávat spíše pravý opak –⁠ že mimolidské bude jen němou kulisou, pokud vůbec dostane nějaký prostor, hlas (zdravím, mezi jinými, Top Gun: Maverick). Protože takový je příběh, který v západní mentalitě stále převládá, který vyznává a žije velká část lidské populace, i když je sotva několik stovek let starý a většině kultur vnucený poměrně malou skupinou lidí. A přesto tady máme blockbuster, kde je jedna z nových ústředních postav, Cameron promine, pandorský keporkak, s nímž je možné se spřátelit (což, jen tak mimochodem, není přitažené za vlasy, případy přátelství mezi lidmi a kytovci opravdu známe), dělit se o písně a příběhy, kde je činorodost přiznána celé planetě! Něco se tu zjevně odehrává, nějaký skrytě neskrytý pohyb, jemuž možná porozumíme až s odstupem času. A přijde mi důležité o tom mluvit, upozorňovat na to. // Ale zpátky k filmu. Schopnost nebo neschopnost Eywinu hlasu (srdci) naslouchat je součástí základního konfliktu, na kterém oba dosavadní Avataři stojí: střetu mezi perspektivou cizorodých Nebešťanů (Pozemšťanů), pro které (většinu z nich) je Pandora mrtvá, a perspektivou domorodých (zakořeněných) obyvatel Na’vi, pro které je vědoucí a živá, široká srdcem i domovem (potažmo i jejich prolínání, ovlivňování, viz Sullyho hrdinská cesta z první části). Cílem Nebešťanů byla v prvním díle těžba vzácné horniny (unobtania, doslova fyzicky nemožné, nedosažitelné látky). Dvojka ale ukazuje, že tohle byl pouhý začátek, že lidé chystají z umírající a zbídačené Země přesun na mlékem a strdím oplývající Pandoru en masse. Nejdříve je ale třeba –⁠ mrazivými slovy jedné z nových postav, generálky Ardmore –⁠ „zkrotit tuhle hranici“ (to tame this frontier)⁠, jinými slovy, zlomit domorodý odpor a připravit půdu velkému kolonizačnímu projektu po vzoru krvavého pokoření Severní nebo Jižní Ameriky (jiný svět, ale stejný slovník, stejné, i když podstatně vražednější prostředky). // Ve většině sci-fi knih a filmů je to vesměs tak, že v roli oběti, která se musí vnějšímu útoku bránit, je planeta Země, respektive lidstvo (protože Země=lidé, jak jinak). Nositeli dobyvačné kolonizační mentality se stávají vetřelci z hvězd. Cameron se ale nepokouší přenášet zločiny kolonialismu na mimozemskou entitu, aby nás jejich dějinné tíhy zbavil. Naopak nás jako diváky staví do dost nepříjemné situace, protože lačnými vetřelci, kteří si chtějí uzmout cizí domov pro sebe, přetvořit si ho k obrazu svému (i za cenu naprostého zničení všeho původního), jsme tady my sami. A je samozřejmě nemožné nevidět v událostech na Pandoře, kde je vše jaksi krásnější a nebezpečnější (ergo naléhavější) zároveň, předobrazy v reálných událostech z našeho světa. Událostech nejen historických (omnicida Amerik), ale také těch, které –⁠ a to je dobré zdůraznit –⁠ nejsou toliko věcí odváté minulosti, ale ve velkém se dějící dnes a denně (viz např. Bolsonarův čelní útok na Amazonský prales či hlukové znečištění oceánů), přičemž všechny shodně vycházejí z přesvědčení, že Země nabývá významu až ve chvíli, kdy je opatřena (dostatečně vysokou) cenovkou, kdy je vtažena do ekonomické abstrakce, která nemá žádné místní (a tedy fyzicky omezující) ukotvení. // Avatar: The Way of Water, kromě toho, že je osudově nádherný a technicky přelomový (o čemž záměrně nepíšu víc, protože se o tom dočtete všude jinde), je velkou kritikou umrtvující (a umlčující) koloniální mentality, která je bohužel stále živá dodnes, i když na sebe namísto conquistadorů vzala převlek korporací a neoliberálních tržních mechanismů. Přesvědčivě ukazuje, co se stane, pokud obraz živoucího světa nahradíme obrazem bezživotným, pokud je pro nás Země a vše, co ji tvoří, pouze materiálem ke zpeněžení (nebo přestupní stanicí k dalším vzrušujícím světům, pokud se jmenujete Elon Musk). A co hůř, co se děje, když takovýto obraz násilím promítá do světa spolupracující vojenský, vědecký a komerční komplex (odlišit jedno od druhého jde v novém Avatarovi jen stěží, i v tomhle uhodil Cameron hřebík na hlavičku). // Abych se ale přesunul také do více osobní roviny. Cesta vody není pozoruhodná jen výše řečeným, ale také svým zaměřením na rodinu jako úběžník všeho dění, lůno vztahů. Tam tepe její srdce nejhlasitěji, vskutku „mocně". Přičemž se opět poněkud vymyká tím, že rodinou se zde míní nejen blízké příbuzenství mezi dětmi a rodiči/předky, ale také (a hlavně) mezi různými formami života – tedy mišpoche v tom nejširším významu slova, velká rodina života. Je to prožitek pokrevního a duchovního příbuzenství a blízkosti, který hrdiny (lidi, na’vi či tulkun, pandorské velryby) vede k tomu, že jsou ochotní nasazovat za druhé své životy, který dodává jednotlivým aktérům sílu a odhodlání, provází je tmou zpátky k rozednění. Tato rodina je naše největší slabina, ale současně pevnost, říká v závěru Jake Sully. Pevnost, kterou protistrana postrádá, a kterou umanutě usiluje zničit, pozřít. Nevím, do jaké míry je to dané tím, že teď obecně silněji reaguji na cokoliv, co se nějak týká rodičovství, ale přišlo mi to v tomhle směru ohromně silné, i když současně dost bolestivé. Ale to už bych prozrazoval příliš... P. S. Nechci, aby to vypadalo, že si nejsem na Avatarech vědom problematických vrstev. Dobře rozumím tomu, že řada lidí (zvláště těch domorodého původu: myslitelé, básníci, aktivisté...) vnímá Avatary jako rasově urážlivé a zpátečnické (pandorské domorodce, například, hrají v obou filmech převážně bílí herci, kteří záměrně hovoří s pseudo-domorodým přízvukem), čemuž nepomáhá ani sám Cameron svými historicky pomýlenými výroky, které severoamerické původní obyvatele, naše současníky, situují do minulého času (viz často citovaný výrok o kultuře Lakotů odsouzené k zániku a neschopné tento osud předvídat a odvrátit, třebaže jde o kulturu, která je navzdory všem systémovým snahám o její zničení vitální a stále přítomná, dosud bojující o své právoplatné místo na světě i místa, která ji utvářejí, ze kterých vyrostla). Je zjevné, že Cameron se rozmanitým domorodým kulturám (a jejich pohledu na svět, prožitku světa jako společného domova, který oplácí pohled) snaží skrze Avatary vzdávat hold, což koneckonců dokládá i svými mimofilmovými aktivitami, pravda je ale taková, že tak často činí, aniž si je toho třeba sám dobře vědom, zjednodušujícím a poněkud stereotypním způsobem. I kulturní apropriace je nakonec forma kolonialismu, zákeřnější o to víc, že se navenek jeví neškodně a nenásilně. () (méně) (více)

Xmilden 

všechny recenze uživatele

I když i já jsem celou dobu po prvním díle nadával, že se nám pan režisér zahrabává u nějakých omalovánek z Pandory. Nakonec stejně tak jako většina musím konstatovat, že buďme rádi, že někdo jako James Cameron vůbec něco točí. Netočí toho už sice hodně, ale to co dělá, dělá pořádně. Schválně si spočítejte kolik podobně kvalitních mega blockbusterů, které by se daly označit za událost vzniklo za posledních dejme tomu 20 let. Podle mě je Cameron prostě King of the World. 100% ()

Tom Hardy 

všechny recenze uživatele

Spy Kids: Pandora's Box. Technicky ohromující ukázka toho, že lze vytvořit triky, které působí ve všech polohách naprosto uvěřitelně a realisticky. V rámci jednotlivých scén jde pak o roztomilou retrospektivu Cameronovy filmografie (ozvěny Propasti, Vetřelců a Titanicu jsou nepřehlédnutelné). Příběhově je tu bohužel úplné prázdno. Užil bych si to být mladší, nepolíbený letitou filmovou zkušeností. Pak by šlo lépe přijmout postavy, které se do jednoho chovají jako žánrové šablony a vždy udělají přesně to, co se od nich v daný moment očekává. Podobná míra pohodlných klišé je aplikovaná i na děj, který v základu opakuje dějový oblouk z jedničky, a když už ho doplňuje, činí tak značně nešikovně (sice se řeší kolonizace a jednou větou látka proti stárnutí, ale jinak se zdá, že celému vojenskému aparátu jde hlavně o zabití Jacka Sullyho a je jedno, kolik životů to bude stát). Únavné příběhové zkratky typu "záporáci mají plán a naštěstí označí jediné zvíře, které je relevantní pro hrdiny a ti ještě k většímu štěstí zrovna v tu chvíli to zvíře najdou" už z toho pro mě činily téměř nesnesitelnou podívanou. Již u jedničky jsem své nadšení měl v menším stínu proto, že Cameron jen za velké prachy převyprávěl Pocahontas. Ale tehdy představoval krásný nový svět a ohromoval nevídaným vizuálem. Dvojka už jen navazuje, sice rozvíjí, ale současně ve velkém recykluje a hlavně je na můj vkus příběhově až příliš tendenční, což platí i pro postavy. Přes všechny barvy jsou extrémně černobílé. Mrzí mě to, protože mám Camerona rád a ocením každý poctivý blockbuster, který svůj úspěch nestaví na chlápcích v elastických trikotech. Ale tohle vypadá jako něco, co pro Disneyho režíroval Robert Rodriguez v rámci své vlny filmů s dětskými hrdiny. Což je prostě škoda. 50 % ()

Galerie (83)

Zajímavosti (41)

  • Natáčelo se od 25. září 2017, a to nejen tento film, ale zároveň i díl třetí. Až 14. listopadu 2018 pak James Cameron prohlásil, že "performance capture" část je dokončena. Následovalo ještě natáčení "živých" scén, které trvalo až do září 2020. (Varan)
  • Na premiéře v Londýně James Cameron řekl: „Vzpomínáte na pár let starého Avatara? Tohle je to samé, akorát lepší.“ (orionn12)
  • „Avatar“ je pojem v hinduismu a doslova znamená „sestup“. Představuje hmotný vzhled nebo inkarnaci mocného božstva, bohyně nebo ducha na Zemi. Jiný výklad hovoří o tom, že se jedná o bytost, která sestoupila na zem z lásky k lidem, aby jim byla pomocná ukončit inkarnační řetězec. (sator)

Související novinky

Cameron má plány i pro šestý a sedmý díl Avatara

Cameron má plány i pro šestý a sedmý díl Avatara

07.02.2024

Nedají si říct a nedají. Jamese Camerona můžeme označit za nejúspěšnějšího filmového režiséra všech dob, minimálně co se týče tržeb. V pětici nejvýdělečnějších snímků historie má totiž hned trojici… (více)

Krásné svátky a PF 2024

Krásné svátky a PF 2024

24.12.2023

Nebýt přesunu druhé Duny na jaro 2024, byl by uplynulý filmový rok výjimečný. I přesto ale byl skvělý, plný filmových překvapení. Tím největším byl “selfmade fenomén” sociálních sítí Barbenheimer,… (více)

Kazmův film zboural návštěvnost českých kin

Kazmův film zboural návštěvnost českých kin

21.08.2023

Snímek českého moderátora, baviče a influencera Kamila Bartošky alias Kazmy ONEMANSHOW: The Movie se stal nejúspěšnějším českým filmem v divácké návštěvnosti během premiérového víkendu při uvedení do… (více)

Seriály HBO možná zamíří na Netflix

Seriály HBO možná zamíří na Netflix

26.06.2023

Trh streamovacích služeb je v současnosti postavený na exkluzivitě - Disney+ diváky přitahuje Mandalorianem a Avatarem, Netflix Stranger Things nebo Wednesday, HBO Max Bojem o moc a The Last of Us.… (více)

Reklama

Reklama