Místnost sebevrahů

Jakub Gierszal je pro mě prostě borec světového formátu. Zničehonic se v polské kinematografii vyloupl a teď, kde se objeví, tam září. Vrcholem jeho hereckých aktivit je pak role nemocného Dominika v tomto filmu. Jeho role je geniálně vykonstruovanou psychologickou zpovědí všech těch, kteří žijí v rodině z vyšší společnost (ale nemusí nutně být podmínkou), kde na děti nemají čas, a tak utíkají do počítačového světa. Hrají onlajnovky, žijí více v počítačovém světě. Prostě utíkají od reality tam, kde jim je dobře. Kolik takových jsem ve svém okolí v období puberty měl. Nedokázal bych to spočítat ani na prstech dvou rukou. Přitom pokud je někdo labilní, respektive není natolik silný, aby dokázal potlačit depresi, tak ten pád je pak hodně rychlý. Dominik tu ze začátku působí jako absolutně rozmazlený fracek, který neví, co se životem. Ve druhé polovině filmu se ale před obrazovkou naprosto dokonale proměňuje v nemocného kluka, kterému nikdo neví, jak by pomohl. Škoda, že film je natočen lehce nepřístupnou formou divákovi. Není to úplně klasicky odvyprávěné drama. Navíc hodně dobré jsou momenty, kdy je Dominik u počítače, ale zase jsou v kontrastu se scénami z počítačové hry, které spíš rušily. Ale jsou nezbytné. Jako celek nicméně musím říct, že se opět jedná o skvělé polské drama, navíc věcné a s myšlenkovým přesahem, aktuálním především v dnešní době. (16.10.2019)

čakal som emo bulshit, filmársky nevyvážený, formálne rozpačitý, tematicky a výpoveďou nepresvedčivý a zmätený, povrchný a pozérsky... aké veľké bolo moje prekvapenie, keď som dostal skoro presný opak; trochu tej pózy vzhľadom na vek autora a prostredie, v ktorom sa to odohráva, môžeme odpustiť - keď odpúšťame oveľa väčšie pózy napríklad lynchovi a tarantinovi, lebo nás bavia, všakáno?! (25.01.2013)

Anti-emo pamflet přetažený do tradicionalistického (polského) hávu vyhrocené moralitky o špatných rodičích a ještě horším synovi, která vlastně říká, že homosexualita je psychická porucha dostavující se v pubertě a lze jí léčit dobrým rodinným zázemím, Naopak když idylka u domácího krbu chybí, vede to k sebevražedným sklonům. Exploatačně pojaté postavy (rodiče jsou charakterizováni zálety, rochněním se v penězích, snobskostí a zaměstnáním nelegální pracovní síly), nerealisticky schematické chování (závěr s holkou s růžovými vlasy) a fantaskně přepjatá imaginace internetových diskusních fór jako něco na pomezí Second Life a Final Fantasy jsou jen některé z řady prvoplánově efektních prostředků, které se zde používají ve službě apelativní funkce. "Místnost sebevrahů" ve výsledku nejvíce zaujme tím, že podvratně využívá prostředky a estetiku emo subkultury pro vyprávění, které emo démonizuje jako zpovykané, sexuálně nejisté spratky. (27.06.2011)

Když chceš moc, nemáš nic. Místnost sebevrahů se snaží obsáhnout vše: vyprázdněné rodinné vztahy, přistěhovalectví, sebepoškozování, přemíru financí, závislost na počítačových hrách, citovou vyprahlost, přezíravost, špatnou výchovu, snobismus, neohleduplnost, bla bla bla, blablabla,... Snaží se to zobrazit moderně, šokantně, zároveň umírněně (aby na to mohly koukat děti), didaktivně, artově, bla bla bla, blablabla,... Pak se divte, že výsledek stojí za starou bačkoru. Jediné, co bych filmu přiznal jako plus, ač nechtěné, že skrz tento galimatyáš ukazuje, v jakém zmatku žijeme. (11.08.2011)

Téměř famozní technofobní laskomina, jedinečná zejména v tom, jak prvotřídní formou zpracovává rozličné aspekty emo subkultury, kterou mají tvůrci velmi dobře nastudovanou, přičemž si sama vesele podřezává větev důrazem na absenci rodinného zázemí, která vysvětluje veškeré dění. A ještě se u toho tváří jak smrtka z Bergmana. Takhle strukturovaně, náročně a profesionálně zpracované téma, které si pak sami tvůrci zruší DOSLOVA odpojením kabelu se prostě nevidí. Radost skrze slzy odstrkovaných dětí zde na databázi je neskutečně srandovní u filmu, který jim celou dobu řiká, že zdání jejich vlastní vyloučené individuality stojí a leží na tom, jestli s nimi maminka s tatínkem chodí o víkendu na výlety. Bravurní příklad toho, jak vynikající tvůrčí schopnosti jsou schopny podržet prakticky jakékoli téma. Ten film totiž, přes veškerý výsměch, funguje na dramatické úrovni až překvapivě dobře. A jak je poslední dobou v Polsku zvykem, má výborné herce._______________Anebo je fakt všechno jinak? (zdroj imdb) "I don't know how to start. I was.... crying all the time. I know those situations. This world is ill, and we are sick. I saw world as Dominik did. I had luck. I wasn't an adult, I was 17 years old. I've suffered from depresions, anxiety and distress, and selfharming. That's my illness. And virtual reality was helping me a lot. There were people, who could understand me. When my parents send me to hospital, I hated them for that, but now I know, they saved my live. You cannot be fully healed from this. But I won one fight when I came back from hospital. War is still there. My panics in crowds, my fear. But now I know, I won most of my fights, and I feel stronger when I win another one. Now... In my 21 years, I'm still doing highschool. Still waiting to pass 2 years and then graduation/school-leaving exam. I can't say I feel happy. But I'm alive. That's the meaning. Stay alive to see and try more. " (25.06.2013)