poster

Cesta času

  • Francie

    Voyage of Time: Au fil de la vie

  • USA

    Voyage of Time: Life's Journey

  • Slovensko

    Cesta času

  • Austrálie

    Voyage of Time

Dokumentární / Drama

Francie / Německo / USA, 2016, 90 min

Režie:

Terrence Malick

Scénář:

Terrence Malick

Kamera:

Paul Atkins

Hrají:

Cate Blanchett (vyp.)
(další profese)

Komentáře uživatelů k filmu (22)

  • Ant
    **

    Malick je pro mě téměř něco jako filmový bůh, ale tohle je hodně těžký úlet. V podstatě tu máte dinosauří scénu z Tree of Life and scénu s monolitem z 2001 natažené do 90 minut s hlasem Cate Blanchett, co se neustále ptá, proč je k nám matka příroda tak krutá. Radši si pustím Planetu Zemi od BBC. (LFF 12/10/16)(12.10.2016)

  • POMO
    ***

    Príjemná existenciálna meditácia, ktorá vám síce nezodpovie žiadne otázky, ale uvedie vás do pokojnej nálady "sme len mikrosúčasťou kolosálneho vesmírnu a naše problémy sú iba malicherným produktom našich myslí". Väčšina filmu pozostáva z pekných National Geographic záberov prírodných javov, sprevádzaných Malickovymi filozofickými, alebo skôr životnými replikami, čítanými Cate Blanchette. Do toho sú ale prestrihávané rušivé vsuvky "videokazetových" záberov civilizačnej chudoby z Indie či blízkeho východu. Ako kontrast podľa mňa nefungujú. Godfrey Reggio v jeho trilógii kontrastuje kompaktnejšie, a i bez slov je výhovornejší a obsažnejší.(8.9.2017)

  • pan Hnědý
    **

    Výpověď vizionáře Terrence Malicka pod mikroskopem. Záběry sopky fascinující, padající meteorit a jeho dopad mrazivý. Vesmír Malick zachytává dokonale, jakoby se fotky z Hubble Space Telescope začali pohybovat. Voyage of Time má svůj čas a nemá začátek, ani konec. Ale raději volím v téhle sekci kolekci BBC. [Aff, 2017](18.6.2017)

  • Dadel
    ***

    Matko? Co jsme to viděli? Matko? Málo hudby. Prázdný vesmír. Proč tak málo dobré hudby, matko? Hudba povznáší duši. Slovo. Mnoho prázdných slov. Prázdný vesmír a prázdná slova. Proč tolik prázdných slov, matko? Zrození. Krása obrazů. Málo krásných obrazů. Proč tak málo krásných obrazů, matko? Nevyrovnanost částí je zhoubou pro celek. Kam kráčíme, matko? Cesta času? Brzké zapomnění.(5.9.2017)

  • Lavran
    *****

    „Matko. / Beru tvou ruku do své. / Nemusím již snít. / Jsme spojeni. / Jako list s větví. / Větev se stromem. / Láska nás poutá k sobě." Ticho, poklid a nespěchavost, to vše jsou kvality, které máme s přírodním světem již od nepaměti nerozlučně spjaty a kvůli nimž se také – respektive za jejich léčivou, blahodárnou mocí a prožitky s nimi spojenými – „do přírody” zpravidla uchylujeme. Ty jsou ale paradoxně něčím, s čím se v přírodopisných filmech – a na mysli zde mám zvláště ty televizní – obyčejně nesetkáme. Namísto toho je nám příroda (především v zájmu sledovanosti: vždyť koho by bavilo dívat se hodinu či dvě na lenošící lvy nebo poklidně se pasoucí stádo antilop?) prezentována jako akcí napěchovaný spektákl ve stylu hollywoodských blockbusterů, kde většinu pozemské existence zobrazovaných živáčků vyplňují nervy drásající střety a klání či neméně napínavé honičky na život a na smrt. To ale rozhodně není případ Malickovy Cesty času, oné novodobé katedrály mezi umělecky laděnými přírodopisnými filmy. <> <> Ačkoli ani zde jisté dramatické okamžiky pochopitelně nechybí (ve filmu kupříkladu spatřujeme majestátní výbuch sopky, dopad meteoritu, několik bouří, sluneční erupce či divoký tanec kolidujících galaxií), tvoří velkou část snímku pokojně působící krajinné výjevy, u nichž si navíc můžeme v mimořádně detailním zvukovém mixu vychutnat i náležité přírodní ruchy a hlasy: tiché šplouchání vlnek na březích řeky, kapky vody odkapávající z tajících ledových ker, vítr s šelestem ženoucí zrnka písku po písečné duně, ševelení travin a listí v lehkém vánku nebo rozmanité hlasové projevy ptáků, obojživelníků a hmyzu. Tak i živáčky samotné Malick ukazuje namnoze ve chvílích odpočinku nebo při zcela nevzrušivých všednodenních aktivitách (vidíme nerušeně se popásající slony a zebry, sépii kladoucí vajíčka mezi korály, šimpanze vydlabávající ze starého kmene termity pomocí utržených větví, bahníka nadechujícího se nad hladinou nebo žraloka velikého líně požírajícího mořský plankton). A když už náhodou Malick některé z živáčků zpodobuje ve vzájemných konfrontacích (s křikem a v oblaku vzedmutého prachu se vzájemně prohánějící paviáni, dva soupeřící štíři, lovící terejové, delfíni, mořští rackové, tuleni a marlíni), jsou záměrně nasnímáni v dlouhých statických – nebo přinejmenším staticky vyhlížejících – celcích a portrétováni bez užití prvoplánovitě dramatizujícího hudebního doprovodu, tedy (a tu bych si dovolil dát pomyslný vykřičník) podstatně blíže tomu, jak by se nám takové scény jevily ve skutečnosti. Jaksi příznačný je pro celý snímek zejména způsob, jakým Malick zachycuje gepardy štíhlé, jedny z nejrychlejších zvířat na Zemi: ty v jedné z vrcholných pasáží filmu nejprve vidíme, jak polehávají ve vysoké trávě kdesi v africké buši a posléze jak na docela jiném místě společně pořádají již dříve ulovenou kořist. Namísto chvatu a dravosti nabízí tedy Malickův snímek pomalost a prodlévavost, namísto akce a rozhodnosti pasivitu a mírnost. <> <> Jak napovídá již oficiální plakát k filmu, na němž je planeta Země vyobrazena jako modrobílá skleněnka kýmsi nedbale upuštěná do písku na pláži a tam něžně omílaná pěnivým mořským příbojem, je Cesta času především filmem s výrazně ženskou, měkce vodní energií – a to dokonce natolik, že bychom v žánru přírodopisných filmů, jakkoli širokém a mnohotvárném, druhý takový jen těžko pohledali. To ostatně potvrzuje nejen výše řečené, ale také mateřsky jemný, zahloubaný, básnivý komentář v podání australské herečky Cate Blanchett, jehož klíčovým motivem je vztah Matky a Dítěte, Přírody a Člověka, zdůrazňování zásadní role lásky a spolupráce v evoluci veškerého vyššího života (a z toho také plynoucí důraz na propojenost, spjatost, jednotu veškerého Stvoření) a konečně nápadně časté obrazy tekoucí i stojaté vody (mořských vln, jezer, vodopádů, zurčících potoků a bystřin, bublajících horkých pramenů), oné, jak praví Tao te ťing, nejpoddajnější ze všech látek. Obecně je pak Malickova přírodopisná opera spíše než na uchopování světa skrze rozum (touze jej do posledního atomu, posledního smítka prachu popsat a vysvětlit) založena na emocích a dojmech; zobrazované, ať už je to formování první generace hvězd, měňavka (améba) přijímající potravu pomocí fagocytózy, zakřivení prostoročasu kolem rotující černé díry nebo dokonce někteří z dávno vyhynulých tvorů, rostlin a hub (dunkleosteus, pikaia, rhynia, taktaalik, prototaxites), není nijak a nikým vysvětleno a jednotlivé obrazy nás tak (samozřejmě v těsné součinnosti s hudbou a zvukovým doprovodem) v prvé řadě oslovují svým emocionálním nábojem, svou náladou, svým tajemstvím. <> <> Svým povýtce orfickým, kontemplativním, hrouživým a skrznaskrz romantickým filmem (v jednu chvíli se koneckonců dočkáme i parafráze verše z Shelleyho Adonise) totiž Malick na rozdíl od mnoha jiných přírodopisných podívaných netouží nikterak poučovat (je-li divák zvědavý, dohledá si dodatečné informace, podobně jako autor těchto řádků, sám), ale naopak jím v srdcích a myslích diváků probouzet a živit čirý, dětsky nezkalený úžas: úžas nad krásou a bohatstvím živých i neživých tvarů a podob, nad způsobem, jakým se živé i neživé věci pohybují, jakým se klikatí, smršťují, rozpínají, kroutí, vinou, nadouvají, vlní a plynou a konečně nad samotným tajemstvím zázraku světa a onou čímsi povědomou jiskrou, která se skrývá za pohledem jednoho každého z nás i všech našich mimolidských bližních: vorvaně, sépie, lemura, pštrosa, měsíčníka, pyskouna a mnohých dalších, kteří se ve filmu postupně objevují. Zároveň je to ale snímek – a osobně si troufám říct, že v tom je vůbec jeho největší a skutečně nadčasová hodnota –, který nám kromě možnosti tajit dech nad nádherou a velikostí všeho, co bylo, co jest a dokonce i toho, co bude, umožňuje také (nebo snad právě proto!) jaksi volněji dýchat; cítit se s tímto světem – s touto rozkvetlou zahradou, kolébkou a lůnem – o něco více spřízněni, ba dokonce pociťovat za jeho nekonečně dobré dary a krásy vděčnost, více jej milovat. A jak už dobře víme z předešlých Malickových filmů, láska člověka osvobozuje ze zajetí a iluzí vlastního ega a umožňuje mu pozdvihnout se k tomu, co je věčné a nepomíjející: k samotným nebesům, jejichž obrazem Cesta času symbolicky začíná a končí. Podobné filmy: The Animal World, L'arche et les déluges, Genesis(14.9.2016)

  • Rimsy
    ***

    Hvězdičkové hodnocení v tomhle případě nedává žádný smysl. Nejedná se o dramatický film ani informativní dokument. Malickova báseň je požitkem pro smysly a ztělesněným peklem pro netrpělivého (či ospalého) diváka. Pokud si však chcete vyčlenit chvilku pro své dumavé nitro, vhodnější prostor v kině k tomu momentálně nedostanete.(16.8.2017)

  • WillBlake
    ****

    Víc ryb, míň lidí. Nemůžu si pomoct, ale s příchodem (pra)člověka dokument znaivněl a tak nějak nalezl pojem o čase (který tak rád ztrácím), což mu trochu ubralo na kouzlu. Do kina se každopádně vrátím rád, už jen kvůli meditativním vizuálům, voiceoveru Cate Blanchett a celkovému uchopení času/bytí. Řekl bych, že se Malick může po třiceti letech konečně v klidu vyspat. Přeju mu to.(3.8.2017)

  • Bachy
    ****

    Přesně - víc ryb, míň lidí. Platí pro film i planetu.(3.8.2017)

  • hanakonochi
    **

    "Všichni, kdo dosáhli opravdové znamenitosti v nějakém umění, mají jednu věc společnou; totiž mysl ochotnou naslouchat přírodě, být s přírodou zajedno po všechna roční období."~Terrence Malick, Správce Sanšo. Ja sa ale pýtam, kde je režisérove empatické cítenie k prírode, o ktorom hovorí? Veď rukopis človeka na jej zdraví a vitalite sa za posledných niekoľko dekád zmenil natoľko, že môže mať pre životaschopnosť našej planéty priam fatálne následky! Za predpokladu, že Malick je naozaj "ochotný naslouchat přírodě", prečo nás teda nevaruje pred dôsledkami ľudského konania, minimálne v takej forme, ako povedzme Ron Fricke v Barake, Odysei Zeme? Práve Frickeho Baraka má vierohodnú a presvedčivú výpovednú hodnotu o stave života na Zemi a od roku 1992 si ju Malick mohol pozrieť snáď tisíc krát. Sám za seba musím povedať, že som skutočne unavený z krásnych filmov a krásnych záberov a to nehovorím o tom, že scenár Voyage of Time: Life's Journey je na úrovni šikovnejšieho gymnazistu. Človek totižto rád klame seba samého a Malick dosiahol, citujem: "opravdové znamenitosti" vo filmovom umení - a to tým, že klame všetkých svojich divákov. Rozhodne medzi nich viac nepatrím.(20.6.2017)

  • ScarPoul
    ***

    Množstvo pekných obrázkov a podobenstiev. Malick ale pláva po hladine. Do hĺbky sa mu buď nechce, alebo to v tomto smere nedokáže.Takéto filmy by mali mať pridanú hodnotu. Nejaké finále, ktoré by ale umocnilo ekologický charakter sa tu nenachádza a vsuvky z nejakej doku kamery celý koncept zbytočne narúšajú. Blanchettová má dobrý hlas, ale predostiera nám úvahy, ktoré si podľa môjho názoru spirituálne založený človek v 21. storočí nepotrebuje klásť.(13.9.2017)

  • pepo
    ***

    Hodinu a štvrť som na to čumel s otvorenou hubou a bol totálne nadšený. Úžasná kamera, strih, zvuk, hudba, myšlienka aj atmosféra. Proste všetko, čo na Malickovi zbožňujem. Poslednú desaťminútovku ma to však stratilo a na konci filmu som akurát pokrčil ramenami a cestou cestou z kina som smutne zistil, že to vo mne nič nezanechalo a vôbec to vo mne nedoznieva. Pocitovo 6/10, no veľmi dlho som mal pred očami čistú stovku.(20.6.2017)

  • Anderton
    ****

    Pokiaľ má podľa vás spojenie vzniku našej planéty, života na nej, našej súčasnosti a vzťahu k matke Zemi s ťažkotonážnym pátosom logiku, môže byť toto váš film roka. Úžasné zábery, myslím, že celkom logicky prepojené, sprevádza patetický, ale premyslený galadrielovský komentár Cate. Možno ak sa nielen zapozeráte, ale aj započúvate do slov scenára, Cesta času vo vás zanechá viac, ako iba opulentý vizuálny zážitok. Ale asi som nepochopil, či zábery mrakodrapov majú dokazovať ľudské úsilie a myseľ, alebo sú rovnako našou kritikou ku vzťahu k samým sebe a prírode ako zábery zbedačených ľudí. KIno je absolútna nutnosť, škoda, že asi nikoho nenapadne to premietať v Imaxe a najlepšie v 3D.(30.7.2017)

  • hygienik
    ***

    Veril som, že toto bude režisérov návrat ku koreňom, teda akýsi druhý Strom života. Čiastočne to tak je, ale toto doku veľdielo mi ukázalo, že vlastne ani neviem, kým Malick je, v čo verí. Zdá sa byť všetkým pre všetkých a ničím zároveň. A je dosť možné, že pán režisér točí tie filmy tak, aby si do nich ľubovoľný divák projektoval výhradne svoje vlastné pocity a nadobudol tak mylný dojem, že mu Malick dokonale rozumie.(30.8.2017)

  • JohnMiller
    ***

    Čo sa týka samostatných záberov, tie sú geniálne, ako klipy by som hodnotil za 5*. No lenže ide o samostaný dokument a problém nastáva pri tom, že to vôbec nedrží pokope. Na roztrieštenosť v poetickej mysli Terrenca Malicka som si zvykol a pri spirituálnych pochodoch mi úplne sedí, no nesedí mi to pri dokumente o zrode sveta ako ho poznáme. Prakticky som sa nič nového nedozvedel iba som sledoval geniálne zábery ktoré boli prerušované amatérskym videom z nejakých osláv zo sveta. A to som si najprv myslel, že to tam naschvál nasekal človek ktorý film hodil na net. Bohužiaľ som troška viac sklamaní ako som očakával.(21.8.2017)

  • laepus
    ****

    Jsem rád, že jsem to viděl, i když mnoho věcí ve filmu je na můj vkus až příliš metaforicky řečeno, že to chvílemi zní jako nesmyslné bláboly, ale což, není to tak často a pokud se člověk do filmu opravdu ponoří a nechá se unášet fantastickou vizuální stránkou, stejně ten text moc nevnímá ;) a spíš jen nevěřícně zírá, co všechno na naší planetě existuje a jak ku.va tohle dokázal natočit! :)(18.9.2017)

  • JohnBruk
    ***

    Dlouhodobě uvažuji nad tím, zda má smysl filmy vůbec bodovat. Zvláště nějakými 5-ti hvězdičkami, které neříkají, v takovýchto případech, zhola nic. Naštěstí je tu komentář, kde můžeme vysvětlit jak, proč a kde jsme to tak mysleli a nebo cítili. První věc, kterou musím poznamenat a také se k ní přiznat - Ano, měl jsem velká očekávání a byl jsem natěšený s čím Terrence Malick přijde. Po shlédnutí Stromu života v roce 2011 jsem byl v kině dojat, oslněn a zároveň mě film opravdu mnohé dal na zamyšlení a k prožití. Čekal jsem gradaci tvorby ANO, šíři na úrovni Rona Fricka ANO, transcendentní finále jako u Fontány ANO, kanonádu rozdílných emocí slévající se do ohniska metafyzické jednoty ANO...Čekal jsem příliš. Jak to tedy v kině bylo tentokrát ? Zpočátku mne film převapil kontrastní stylizací, kde se střetává vymazlený obraz Imaxové kvality s dokumentráními snímky vypálené sítnice lidské malosti rozpadající se v zapomnění minulosti. Překvapivé, syrové, zajímavé, ale byl jsem to schopen pochopit. Naproti tomu pompéznost a velikost záběrů od velkého třesku, inteligentní saomoorganizace přes pestrost života mne pohlcovala, dokud jsem nezjistil, že film má v sobě implementovanou techniku kalkulovaných střihů navozující pocit přerušovaného postupování hlouběji. Střídání lidských strastí, žabomyších válek, tupého utrpení s monotónním projevem přednesu egyptské kněžky Cate Blanchett, mne začala nejdříve vytrhávat z potřeby jít hlouběji, později otravovat a nakonci obtěžovat tak, že jsem z kina odcházel hluboce zklamán. Uvědomil jsem si že došlo k zajímavé věci. Terrence Malick invertoval situaci, která podobně, ale né tak tragicky nastala u Stromu Života. Ve Stromu života docházelo k hlubinnému proniknutí do psychologie vztahů malého mikro-kosmu jedné rodiny. Matka - Otec-Syn-bratr. Z nějakého důvodu se nás Mallick snažil dostat i do makrokosmu planety, dinosaurů a dávné minulosti, která zde byla našroubovaná tak, že byla až zbytečná. To samé nastalo v "dokumentu" Cesta času, ale obráceně . Dokument je možná špatné slovo. Spíše v poetické básni, modlidbě k Matce - Zdroji všeho. Makroponoření do Lůna Všehomíra a samotný transcendentní finiš prostě nemohl nastat, protože zde bylo píliš řečí a do toho ostré řezy záběrů lidí, (!spoiler ) kteří například mučí nějaké býky vykrvacením (!spoiler ), v kontextu toho makrovesmíru mě nezajímali. Meditační běh přes překážky...(2.9.2017)

  • franzkfk
    odpad!

    Salieri, nikoliv Mozart. https://www.youtube.com/watch?v=KrSIV1jyyN4(3.9.2017)

  • Johny M.
    ***

    Nádherný záběry a skvělej, leč neuvěřitelně pomalej audio-vizuální zážitek, kterej tenhle přeceňovanej režisér, co si myslí, že mu projde všechno, dokurvil nějakejma stoletejma záběrama z výletu někde v Bangladéži. Za pravé - nikoho nezajímaj, za druhý - ta nesoudržnost se zbytkem je o to horší, že jsou natočený v úplně jinym rozlišení a poměru stran. Vystříhat!(3.9.2017)

  • Hamaradža
    ***

    Mallick chce toho povedať tak strašne moc, až zabúda riešiť akými prostriedkami to chce docieliť. Čo tie lacné CGI dinosaury? :)(17.9.2017)

  • MORION
    **

    Videne v IMAX (45 minutova verzia). Velmi pekna vizualna stranka, lenze tam to aj konci.. nehovoriac o tom, ze je vo filme recyklovanych mnoho (ak nie vacsina) zaberov dokumentarneho filmu Oceans (https://www.csfd.cz/film/257649-oceany), ktory je mimochodom omnoho leps a vsetkym ho vrelo odporucam zhiladnut. Obsahovo velmi plytke az nepochopene, vyrazne skoky medzi jednotlivymi etapami vyvoja zivota na zemi. Pomerne nezmyselne sprievodne slovo, ktore obcas akoby ani nemalo hlavu a patu a iba sa chce tvarit nadcasovo a zaujimavo. Vlastne z celeho filmu som mal dojem, ze sa velmi chce tvarit ako nieco vynimocne uchvatne, ale v konecnom dosledku, opak je pravdou. Takze ked si to zhrnieme, nadherne zabery a vizual recyklovany z ineho dokumentu, obsah a sprievodne slovo v podstate 0 bodov, ak nie menej, kedze sa este snazi tvarit ako nieco vynimocne. Co sa snazi tvarit ako nieco, cim to nie je, mozme nazvat s kludnym svedomim Gýčom.(16.9.2017)

  • aquiver
    *****

    Nádherný a vizuálně dokonalý dokumentární film, nikoli naučný, ale umělecký, meditativní a lyrický, esej na nejhlubší možné téma - úžas nad přírodou, vesmírem a životem na Zemi. Minimum slov, vypráví se převážně obrazem, který je však strhující. Malickova poetika je mi hodně blízká a v celé kinematografii se najde jen málo tvůrců, kteří dokáží stvořit podobně uchvacující vizuální stránku jako právě tento génius. Nadčasové dílo, jen silnější emoce mi chybí. 90 %(2.9.2017)

<< předchozí 1 2
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace