Titanic

Dílo na pomezí hraného filmu a hrané aktuality, tj. docela zavedeného žánru raného filmu, kdy se nezachycené aktuality prostě sehrály. V tomto případě je pochopitelně inscenovanost událostí zcela přiznaná, ovšem film vlastně od samého počátku předpokládá znalost schématu: mezititulky odkazují k pozdějšímu osudu postav, každodennost na lodi má vytvářet dojem ticha před bouří atp. Jakkoli poslední třetina filmu variuje prostředí zobrazené v předchozích částech, je vlastně prvních ca. osmnáct minut (v dostupné verzi) především sledem samostatných ilustrativních obrazů: nástup na loď, zobrazení každodenních aktivit a pak reprezentací několika prostor na lodi (kajuty, kavárny), přičemž smysl převážně ve statických velkých celcích snímaným scénám dodávají úvodní mezititulky. Teprve s blížícími se ledovci se začíná film stylově dynamizovat: hlediskové záběry skrze dalekohledy (na ledovce), příčné střihy mezi prostředími v závislosti na dějové akci, interakce herců v několika prostorových plánech (hojné využívání dvou vrstev prostoru ateliérových staveb: dveře, okno) a použití modelů, leč role mezititulků pro zachování kontinuity zůstává dominantní. Ty stylové proměny v závislosti na eskalujícím vyprávění, funkční výpustky a prostorové paralely mezi různými částmi jsou zajímavé, zejména když film vznikal velmi rychle po katastrofě a opravdu měl v tomto ohledu blíže k inscenované aktualitě než k soustavněji připravovanému drahému filmu, který by šlo stylově srovnávat s francouzskými, italskými či americkými vícecívkovými filmy s mezinárodními ambicemi. Je proto trochu škoda, pokud IN NACHT UND EIS budí pro současné filmové fanoušky dojem reprezentativního filmu soudobé evropské produkce; německá kinematografie totiž tehdy nebyla mezinárodně tolik vlivná. ___ PS: Soudě podle měnící se povahy stínů a vlnění textilních rekvizit nejsou ty "houpavé scény" uskutečněné pouhým pohybem kamery, ale přinejmenším kombinací pohybu kamery s kývavým pohybem kulis. (30.04.2017)

První filmové převyprávění katastrofální události Titaniku, na kterém se prý začalo pracovat pouhé dva měsíce poté, tedy v době, kdy se případ stále ještě vyšetřoval. A tak se i stalo, že scéna s dalekohledy používající na spatřené ledovce byla později vyvrácena. Dnes to samozřejmě už zní divně, ale ve své době, se se svou neobvyklou délkou jednalo o velkofilm. Byl však považovaný za ztracený, ale když se o Titaniku opět ve velkém začalo mluvit vlivem velkofilmu Jamese Camerona, čirou náhodou byl nalezen. A tak byl remasterován a doplněn novou hudbou. Na scénáři spolupracovala jedna z přeživších, takže lze tímto považovat celé vyobrazení z jejího pohledu. O nějaký smysluplný příběh přirozeně nejde. Na to by daná stopáž ani nevystačila. A tak lze spatřit jen základní událostí, a to spíše dokumentárním dojmem. Na hrdinství a obětavost však samozřejmě důraz vyvinut byl. Trikové scény jsou na svou dobu takové, jaké jsou. Je to viditelné, ale v tomto případě to s pochopitelných důvodů lze prominout. Při dnešní pohledu je možné snímku vyčíst milion věcí, ale v rámci daných technických možností a potřebné rychlosti příprav a zpracování, je prostě úžasný. Měl mít především informativní charakter, co a jak se vlastně stalo a to se podařilo. V rámci klasiky z němé éry si zaslouží zařadit do zlatého fondu světové kinematografie. (22.10.2022)

Dobovka, majúca za úlohu nalákať vtedajších divákov na spektákel ´´titánskych´´ rozmerov. Triková úroveň nieje o nič horšia, ako ostatné projekty tej doby ( hovoríme ale o efektoch z ríše reálnej, nie tie Meliésové fantastické ) a v niektorých scénach potápania, sa dokonca režisérovi podarilo navodiť napätie, čo je naozaj veľký kompliment ak vezmeme v úvahu, že réžia ako taká, bola vtedy v plienkach. (15.04.2017)

Člověk to musí brat s jistým odstupem a rezervou. Je to přece jen 100 let starý snímek. Zdá se mi, že záměrem režie byl "kasovní trhák", ale ničeho význačného se nedočkáte. A už vůbec ne potopení samotného. Jestli chcete opravdový zážitek, radím shlédnout o deset let starší snímek Le Voyage dans la lune. (20.08.2012)

Jeden z těch horších němých filmů, připomínající málo zjevnou pravdu, že ne všechno z té doby je kinematografický skvost. Události zde zachycené byly ještě v živé paměti a režisér tak rezignoval na jakékoliv zvraty a vedlejší příběhy a natočil snímek téměř dokumentárním stylem. Dokonce dopředu prozradil osudy zobrazovaných postav. Nedá se ubránit dojmu, že jeho jediné ambice byly přijít s trhákem využívajícím tehdejší posedlosti námořní katastrofou a zaplnit jím kina. To se nepochybně povedlo, ale nebýt slávy Titanicu, tak by In Nacht und Eis zetlel zapomenutý někde ve archivu. (24.12.2012)