Ja, Olga Hepnarova
Moi, Olga
Ja, Olga Hepnarová
I, Olga Hepnarova
Obsahy(1)
Film Já, Olga Hepnarová je příběhem mladé ženy, která v roce 1973 nasedla do nákladního auta a v centru Prahy zabila 8 lidí. Svůj čin považovala za akt pomsty společnosti, která jí podle ní celý život ubližovala, a v roce 1975 byla jako poslední žena na území Československa popravena. Snímek je existenciálním dramatem Olgy Hepnarové, je příběhem osamělého člověka vymezujícího se proti většinové společnosti, příběhem, který vyústí v tragédii a nemá vítěze ani poraženého. Film nabízí pohled na traumatický život i čin hlavní hrdinky z určitého odstupu tak, aby se emotivně na stranu Olgy Hepnarové neklonil. Film je současně i dramatem lidí z okolí Olgy Hepnarové a snaží se najít příčiny jejího strašného agresivního aktu. (Bontonfilm)
(více)Recenze (656)
Obrovské zklamání. Nuda, nezáživné záběry, jediná hudba byla ve scéně na diskotece, taky jsem úplně nadskočila, když se zničehonic ozvala hudba. Přesně, jak se někteří vyjádřili: dlouhé záběry, událost mela byt lépe popsána a ne vas uspat! ()
Možná kdyby to bylo o polovinu kratší, tak by to bylo koukatelné. Moc dlouhé, rozvleklé a nudné. ()
Hepnarová byla první evropská "džihádistka"... Blbá lesba, slza mi kvůli ní neukápla. Film ale zajimavej , ta černobílá mu dává až dokumentární šmrnc. 90% Ještě, že mám kvalitní televizi nedostal se mi kouř z obrazovky do bytu😋. Michalína byla skvělá volba! ()
"Nepočínali bychom si všichni lépe, kdybychom se nepokoušeli jeden druhému rozumět a smířili se se skutečností, že žádná lidská bytost nebude nikdy rozumět druhé?" ... PS: názor mojej pani: "Chcem na ten film zabudnúť, no nedá sa." ()
Ani masovy vrah si nezaslouzi takovou sracku ()
cesky osobity a pritom vyrazne necesky film, dekuju. michalina by zaslouzila i oscara treba. ()
První onanistickou půlku filmu si mohli tvůrci klidně odpustit. Soft porn scény nijak zvlášť nepřispívaly k posouvání děje, spíš se během nich v divákovi kumulují pocity trapnosti. Estetický ztvárnění celýho filmu bylo docela syrový, osekaný, žádná hudba, žádný emoce, jen chození, čumění a mlčení hlavní postavy. Té holce přitom stačilo tak málo k tomu, aby si víc věřila a nezbláznila - stačilo, aby si s ní někdo povídal, aby ji někdo vyslechl a chápal ji. Nekomunikování a zametání problémů pod koberec je bohužel tristní jev českých domácností doposud, no ale roztahovat o tomhle film, nevím nevím. Možná mu chybělo víc estetična, možná tam měla být hudba, možná míň lesbických scén a žádná masturbační, možná to prostě nějak nedopadlo... Ale záměr chápu a ten je jistě ocenění hodný. ()
Lámu si hlavu, proč se to točilo. Od vzniku Rain Mana se hlavními postavami filmů stávají duševně nemocní nebo postižení lidé dost běžně. Pro scénáristu to znamená pohodlí, postava může konat překvapivě, zajímavě velmi snadno, do hlavy jí nevidí pořádně ani psychiatr, natož běžný divák. A okolní, "normální" postavy mají k dispozici roztodivné situace a modely chování všeho druhu, se kterými se může divák identifikovat nebo srovnávat, jak by se zachoval on. Stačí to pro vznik filmu, který má větší ambice než si na sebe vydělat? Asi ne, proto se tvůrci často snaží o něco víc. Třeba o "výchovu", jak se k pacientovi s určitou poruchou chovat. Nebo o analýzu společnosti, jak je připravena se s těmi postiženými vyrovnat. U tohoto filmu jsem měl pocit, že je snaha o rozkrytí příčin hrůzného skutku, nebo dokonce příčin rozvoje (nebo snad dokonce vzniku) Olžiny choroby. Dle mého soudu se to nepodařilo (mj. proto, že nic bližšího o její chorobě nebylo vyjeveno), takže vznikl emocionálně vypjatý rádoby dokument s dobrými hereckými výkony, který zaujme poctivým vykreslením atmosféry bezčasí ČSSR v období normalizace, včetně detailů. Samotný příběh Hepnarové divákovi nepřinese nic, ani naději, ani dojetí, dokonce ani depresi. A dokumentární význam si netroufám hodnotit, pokud bych měl věřit závěru filmu, tak se zdá, že režim byl tím činem tak překvapen, že žádný větší výzkum nedělal a dokladů a věrohodných výpovědí moc nepořídil. Takže se kloním, že filmaři opět vsadili na kreativní přístup ve stylu "mohlo to takto být". ()
Po zhlédnutí ukázky jsem se cítila jakýsi pocit úžasu a na film se musela podívat. Tenhle názor jsem ale hodně rychle změnila. Film mi přišel dosti nudný, za obrazovkou jsem téměř usínala s pocitem, že v celém 105minutovém filmu zazněli jen tři věty. Občas mezi těmito nudnými scénkami zaznělo i pár slov, které byli citované z wikipedie. Nebo tak aspoň působila. ()
Na tenhle film jsem byl hodně zvědavý, protože skutečnou událost si z dětství pamatuju, tedy aspoň do té míry, do jaké o ní tehdy byly uvolněny nějaké informace. Ale vím, že se o ní hodně mluvilo. Nemůžu říct, že by tenhle film moje očekávání stoprocentně naplnil. Ale postupně. Nejprve klady filmu: 1. Autoři se nenechali zlákat vidinou komerčního úspěchu a natočili film černobíle, což autentičnosti příběhu bezesporu prospělo. 2. Do filmu vložili i odvážné lesbické scény, které nejsou samoúčelné, ale nastiňují možný vliv problémů se sexuální orientací na psychiku Olgy Hepnarové. 3. Michalina Olszańska se s rolí téhle komplikované postavy vypořádala velmi dobře, působila skutečně velice uzavřeně a odtažitě od okolního světa. A teď zápory: 1. Autoři se dopustili některých odchylek od skutečnosti, ale to bych jim až tolik nevyčítal. Není to primárně životopisný film, ale psychologický, šlo tedy spíše o psychiku Olgy Hepnarové než o historická data. Přesto bych ale na jednu odlišnost poukázal: Před soudem nezazněl výrok, který Hepnarová podle dostupných materiálů u soudu skutečně řekla, a sice že lituje, že se jí nepodařilo zabít víc lidí. Tenhle výrok měl podle všeho zásadní vliv na rozhodnutí soudu a později i na zamítnutí žádosti o milost, o které se ve filmu také nemluví. 2. Ani stěžejní scéna filmu se příliš nepovedla. Nechci, aby to vypadalo senzacechtivě, ale jestliže vjetí do lidí bylo hlavní scénou filmu, ke které všechno předtím nějakým způsobem směřovalo a všechno po ní řešilo její důsledky, pak prostě z pohledu elementárních pravidel filmové stavby bylo třeba tuto scénu daleko více propracovat a rozvinout. Autoři se zjevně potýkali s nedostatkem financí a tak se pokusili natočit ji co nejúsporněji, což ovšem filmu uškodilo. V tomto případě šetřili na nesprávném místě. 3. To, že se autoři shlédli ve Františku Vláčilovi, jsem poznal ještě dříve, než jsem si na konci přečetl, že je mu film věnován. Dlouhé pasáže s minimem mluveného slova a zcela bez hudby, tak známé z klasických děl Františka Vláčila, se objevovaly i zde. Jenže, jak už to tak bývá, když dva (v tomto případě tři) dělají totéž, není to totéž. Vláčilovy pasáže se totiž vyskytovaly převážně v historických filmech a dávaly jim tímto způsobem nádech vzdálenosti od dneška. Jenže v tomhle případě se události odehrály v roce 1973 a to zase tak vzdálená historie není. Bezeslovné sekvence filmu by se daly pochopit u Hepnarová, aby dokumentovaly její uzavřenost. Ovšem bohužel se vyskytovaly permanentně a prakticky u všech postav a divák tak marně hledal vně Olgy Hepnarové nějaký aspoň trochu srozumitelný svět. ()
Úbohý a zbytočný film !!!! Dôkaz úpadku českej kinematografie....Niečo horšie sa len ťažko hľadá asi len Jan Palach a Občan Havel tomu môžu konkurovať!!! ()
Trailer super, ,herci super, černobílé super, plakát super, ale ty střihy byly strašné. Někdy byly naprosto nepodstatné scény. Vlastně byl ten trailer asi nejlepší z celého filmu ()
Činy jsou více než slova. 70% ()
Život Olgy Hepnarové je zachycen černobíle, depresivně a bezvýchodně. Je to těžká nálož na psychiku. Říkáte si, že by potřebovala pobyt v nějakém sanatoriu, ale chyba lávky je v tom, že se vlastně pořádně nikomu nesvěřuje a její problémy bobtnají skrytě. Herečka ztvárňující Olgu odvedla perfektní práci, člověk jí chvílemi až v dokumentaristickém zpracování věřil úplně všechno včetně odvážné lesbické scény. ()
Film jsem zahlédl náhodou v ČT už pár minut po začátku a dlouho jsem nevěděl jestli je to nově natočené dílo, nebo film původní, ze 70. let. Všechny detaily, kamera a dlouhé úseky mezi střihy, to vše bylo mistrně zpracováno tak, aby nic nerušilo dobovou atmosféru. Samozřejmě příběh OH známe všichni, ale je přece jasné, že nešlo o to vytvořit dokument, spíš o náhled do duše Hepnarové a snahu donutit diváka k zamyšlení, třeba i nad motivy jejího činu... ()
Krásnej film. ()
Pokud by byl pohled na Olgu nestranný, ano film se snažil takový být. Mě přijde, že celé to bylo o tom aby tu dívku někdo vyslyšel. Další oběť té doby a možná i trochy toho zla v lidech. Ano, sama se v podstatě izolovala, kvůli její sexualitě jí nechtělo porozumět ani okolí, ani rodina a protože nikdo nic nechtěl vysvětlovat, nerozuměla ani ona sama sobě. To jak chodila po doktorech a chtěla do Bohnic nebyl její výmysl, to že taková léčebna byla pro ni jako prázdniny už o něčem svědčilo. Velký pokrok vlastně udělala tím, že chtěla chodit na terapii, ale srazilo ji to, že ji nevyslyšeli s léčbou. Olga trpěla přinejmenším hlubokou depresí a pocity méněcennosti. Teď samozřejmě nechci omlouvat její činy. To jak si vymyslela báchorku o tom, že ona bude pomsta za zlo světa... Ona nebyla pomsta za zlo světa, ale za křivdy a neporozumění. Vlastně ji nikdo nepochopil. A možná trpěla i formou schizofrenie. Na kolik byla otloukánek a člověk trpící, je těžko říct, každopádně i ona sama si vlivem depresí a postoji k životu trochu v tom pekle přikládala. Jak zabila ty lidi, už ji nikdo chápat nechtěl. Lhostejnost lidí vlastně vyústila v katastrofu. Pomoci jí měli doktoři, rodina především a ti jenž se k ní dostávali. Ten její kamarád u piva jí moc nepomohl, protože s ním pila od večera dlouho, což jí zas tolik možná nepomohlo. Zoufalá, zrazená, unavená životem a tak trochu chudinka otloukánek, snovala pomstu životu. Nebráním se ani toho dojmu, že jsi říkala, konečně budu něco znamenat, budou si mě všímat, a popřemýšlí, o tom, co dělají. To se jí nechci zastávat, čin je to pořád hrůzný. A bezcitný. Zpátky k filmu, černobílé provedení, dost dobré připodobnění té doby. Snímek byl na tuto dobu velmi dobrý. Závěr je šílený, ten řev a strach se jen tak nezapomene. ()
Určitě to někdo v nějakém komentáři zmínil, ale mě očarovalo především retro počátku 70. let.V době děje filmu mi bylo kolem 11 - 14 let. To , co se stalo v Praze letmo proběhlo tiskem, spíš si o tom lidi povídali na pavlači. Atmosféra filmu je přesná a vyvolalo to ve mě spoustu vzpomínek na léta dospívání.Je celkem jedno, jestli byl ten Trabant přesně z roku 1973, nebo jaká mohla být tehdy SPZ. Jinak ovšem super výkon polské herečky Michalina Olszańska. ()
kvalitne zpracovanej film ale po zhlednuti traileru (kterej je sice pecka) neni nutny koukat na film ()
Související novinky
Kino na hranici: hvězdy na těšínském nebi
Letos se v obou Těšínech budou slavit prázdniny s filmem. Na přelomu července a srpna se po pandemické přestávce diváci setkají naživo v rámci filmové přehlídky „Kino na hranici”. Co je čeká? „Loňský… (více)
24. Český lev - výsledky
Filmovým králem Českých lvů za rok 2016 se stal film Masaryk, který si odnesl rekordních 12 lvů. Tento film ovládl naprosto dominantně předávání Českých lvů za rok 2016. Ambiciozní film Anthropoid… (více)
Nominace pro 24. ročník cen Český lev
České lvy letos budou velkým česko-britským duelem. Masaryka se 14 nominacemi totiž vyzve na souboj Anthropoid s 12 nominacemi, jimž v hlavní kategorii sekunduje Rodinný film, Hřebejkova Učitelka a… (více)
TOP filmy 2016 dle TOP uživatelů ČSFD.cz
Výběr tří nejlepších filmů roku dle jednotlivých TOP uživatelů ČSFD.cz je každoročně oblíbeným čtením. Adepti měli za úkol vybrat tři pro ně nejlepší filmy, uvedené v roce 2016 do českých nebo… (více)
Film Já, Olga Hepnarová je výrazný tým, ako dôsledne vyjadruje osamelosť hlavnej hrdinky všetkými výrazovými prostriedkami, no práve tie sú zároveň dôvodom, prečo nie je úplne presvedčivý. Dlhé statické zábery v neosobne pôsobiacich interiéroch, na ktorých je len Olga Hepnarová, podčiarkujú jej izolovanosť. Ešte aj v scénach, kde sa vyskytujú aj iní ľudia, Hepnarovú od nich symbolicky oddeľuje spôsob snímania, kompozícia záberu alebo usporiadanie mizanscény – často neuvidíme človeka, s ktorým sa rozpráva, ľudia sú k nej otočení chrbtom, je medzi nimi nejaká prekážka či obrazu dominuje Hepnarová v prvom pláne. Keď si ide prvýkrát po výplatu, jej drobná postava sa vyníma v rade medzi samými mužmi. Keď ide navštíviť svoju milenku, musí sa načiahnuť po zvonček, žena sa vykloní z okna a díva sa na ňu zvrchu a kým Olga neisto čaká, než jej otvorí, je na ulici sama. Absolútna odovzdanosť formálnemu minimalizmu (filmu úplne chýba hudba) by bola obdivuhodná, keby občas neskĺzavala k manierizmu. Niektoré scény sú vo filme len preto, aby bol dostatočne „artový“. Poľská herečka Michalina Olszańska v hlavnej úlohe má takmer neustále zvesenú hlavu a sklopené oči, dokonca sa celá hrbí a celým svojim prejavom dáva najavo, aká až fyzicky nepríjemná je Hepnarovej spoločnosť iných ľudí. Istú výnimku tvoria len lesbické scény, no tie sú v inak programovo nediváckom filme zbytočne voyeurské a dej i postavy nikam neposúvajú. Pocit odcudzenosti hlavnej postavy prehlbuje aj skokový spôsob rozprávania. Scény (alebo skôr výjavy) končia náhle, strih vynecháva dlhšie časové i dejové úseky a s nimi aj podstatné naratívne informácie a divákovi nič neuľahčuje. Je to pôsobivé, no na úkor psychologickej drobnokresby Olgy Hepnarovej. Tvorcovia sa o ňu zrejme ani nesnažili a chceli filmom sprostredkovať skôr jej vnímanie sveta. Nejasná motivácia hlavnej postavy možno verne odráža realitu, no z hľadiska filmu je dramaturgickou slabinou. Kontrast medzi utiahnutosťou hlavnej hrdinky, ktorá sa navonok živí nekvalifikovanou prácou, no číta Grahama Greena a vo svojich listoch a úvahách používa biblické symboly a latinské citáty, má akiste oporu v skutočnosti a mal by byť jedným z nosných motívov filmu, no nie je dostatočne vysvetlený a pôsobí nedôveryhodne. Tieto dve polohy mohli byť zdrojom napätia, no takto sú len zdrojom pochybností. Autori by boli možno urobili lepšie, keby sa zbavili barličky v podobe listov a hrdinkiných voiceoverov. Je zvláštne, že film, ktorý rozpráva predovšetkým obrazom, divákovi túto stránku Olginej osobnosti neukazuje, iba o nej hovorí. Po spáchaní vraždy sa film začína spoliehať namiesto mlčanlivých záberov na dialógy a monológy a stráca svoju silu. Akoby tvorcovia mali ambíciu čosi ešte dopovedať, no nemajú na to dosť priestoru. Hlavné pojednávanie je len načrtnuté v pár skratkách, pôsobí preto mimoriadne umelo. Hepnarovej filozofické zdôvodnenia jej činu vďaka minimalistickému rozprávaniu nemajú diváci s čím konfrontovať. Jej záverečný prepad schizofrénií (hoci zrejme verný realite) tak v kontexte filmu pôsobí skôr ako výraz autorskej bezradnosti. Samotný film je tak rozpoltený medzi filozofickou metaforou a obyčajnou realitou ako jeho hlavná hrdinka. Táto autorská schizofrénia však zrejme nebola umeleckým zámerom jeho tvorcov. () (méně) (více)