Zázrak

Proč se současné české a slovenské filmy stále nemohou vyhrabat s absolutní průměrnosti až podprůměrnosti? Tato otázka mě napadá u každého současného filmu, ze kterého stříkají ambice (ať už přiznané či ne) a kritická obec je v očekávání toho, že se konečně objeví dílo, které by bylo schopno konkurovat alespoň lehce nadprůměrné vrstvě evropského uměleckého filmu. To, co se děje vždy poté, mi připadá jako podle kopíráku - ambice mohutně splasknou jakmile se zhrzení tvůrci doví, že je žádné prestižnější festivaly nepřijaly a diváci potom většinou jenom musí pokrčit rameny a uznat, že vznikl další pokus, který se nesnaží být svébytným, sebevědomým filmem, schopným obstát i ve větší konkurenci, ale je pouze jakousi velmi opatrnou a zpátečnickou zkouškou, která se křečovitě snaží vypadat alespoň trochu jako to, co se točí v celé Evropě na mnohem vyšší úrovni. Festivaly nechtějí pokusy, chtějí hotové a dospělé filmy. To, že je Lehotského Zázrak opět jenom zkouškou a ne dospělým filmem, čiší doslova z každého záběru a to je na tom nejsmutnější. Kameraman se snaží napodobovat snímání evropských filmů sociálního realismu - občas mu to jde, občas ne. Hudba je naprosto zbytečná - nemá ve filmu naprosto žádnou funkci, objeví se párkrát na začátku, potom až na konci, ale "musíme tam nějaké to brnkání na klavír dát, diváci by přece film bez hudby nepřijali". Scénář je asi vůbec nejhorší složkou, což je opět tristní skutečnost - působí, jakoby scenárista nakoukal všechny filmy o mládeži, označované za alespoň trochu kontroverzní a potom brousil všechny hrany tak dlouho, až vzniklo beztvaré nevýrazné nic, ve kterém paradoxně zůstalo mnoho klišé, odboček a mezer, které v údajně realistickém filmu nemají co dělat (aneb tváříme se realisticky, ale - hrdinka musí být alespoň jednou znásilněna, alespoň jednou zmlácena, alespoň jednou přežít automobilovou havárii atd. - věčný rozpor, vždyť "musí se tam přeci něco dít, je to fikční film!". A samozřejmě nesmí chybět klasická zkostnatělá a přežitá scenáristická berlička v podobě učení angličtiny a snu, tentokrát o odjezdu do Británie. Režisér sám po projekci řekl, že sama představitelka hrdinky je ve skutečnosti velmi bezcílná, bloumá, hledá se. Proč to tak není i ve filmu? Právě neschopnost scénář očesat, vyčistit a upravit ho tak, aby byl sevřený, je nejpalčivějším problémem Zázraku, který je tak opět tím, k čemu byl díky výše zmíněným faktorům od začátku odsouzen - dalším pokusem o zázrak, který za této konstelace nikdy nemůže přijít. (03.08.2013)

Fish Tank na slovenský způsob a s kratší stopáží, ale kvalitativně klidně srovnatelný s nedávným britským snímkem Andrey Arnold. Lehotský patří k nadějným jménům slovenského filmu, své dokumentaristické kořeny umně přetavuje do zdařilého hraného debutu. Vyvaroval se nebezpečných klišé typických pro sociální dramata - citového vydírání i kýčovitého dojímání se nad osudy postav ve filmu. Pokud se Lehotský bude dále zlepšovat, má určitě šanci prorazit i na světové scéně a bojovat o místo na výsluní třeba i s hvězdami současného realistického uměleckého filmu, bratry Dardennovými. Čas ukáže, jestli jsem nepřestřelil:) (01.07.2013)

Další pokus o festivalový snímek, bohužel, slováci tohle asi fakt neumí (jediná výjimka je snad Eva Nová a ani to není bůhví jak dobrý film...). Celý film sledujeme příběh dívky, co skončí někde v polepšovně... Proč to vypisuji, je to všechno v obsahu. Problém je v tom, že celou dobu nedokáže film člověka nějak navnadit, aby to bylo zajímavé a divák pozorně čekal, jak se vše bude vyvíjet. Jenže tady se nevyvíjí nic, prostě holka je v polepšovně, zjistí se, že je těhotná (to je ten "zázrak"?) utíká a pak přijde konec, který, stejně jako film, je o ničem. Někteří herci se snaží, někteří jsou špatní. A vlastně jediné, co se mi na filmu líbilo, bylo pár scén, jenže, pár částí film nezachrání. 1* (01.06.2018)

Trend veristických festivalových snímkov začína byť práve vďaka pokusom ako je Zázrak doslova otravným a súčasne s ním narastá pocit ich zbytočnosti. Domnievam sa však, že sa to nedeje v dôsledku vyčerpanosti formy, ale skôr kvôli narastajúcemu počtu tohoto typu filmov a s ním spojeným úpadkom kvality vyplývajúcej z neoriginality. Lehotského napodobenina Dardenovcov sa so svojím vzorom nemôže rovnať. Aby divák mohol veriť "ilúzii reality" filmy tohto typu nemôžu obsahovať žiadne chyby a zaváhania. Scenár si nesmie dovoliť tézovitosť, viditeľné nepravdepodobné konštrukty ani žiadne herecké zaváhanie. Pretože sú oveľa viditeľnejšie ako v "bežnom" filme Voľba neherečky Moniky Bendulovej sa zdá byť geniálnou voľbou(herecký výkon je v zásade dobrý, naturalistickosť posilňuje jej rečová vada), to by ale nemohla mať hereckého partnera z profesionálnych kruhov (a to doslova z tých najlepších). Ich spojenie sa potom stáva absolútne nefunkčné, strháva na seba pozornosť a ruší dojem "reality". Vyčítať filmu plgiátorstvo (resp. silnú inšpiráciu) a žiadnu inovatívnosť, ktorá by ho posunula ďalej do sveta a nerobila ho len priemerným európskym artom(rozumej na piedestál veľkých festivalov), tj. ambíciu ktorú určite má, dokazuje aj samotný námet. Ten je prakticky aplikovateľný na každú inú národnú kinematografiu. K divákovi svetového publika sa tak nedostáva žiadna "unikátnosť" charakteristická pre slovenskú krajinu - slovenské obyvateľstvo. Zázrak je potom len ďalší kúsok vo vašom festivalovom programe, ktorý po sa po pár dňoch vytratí z pamäte s ostatnými priemernými filmami. Viac nájdete na: http://www.kinema.sk/recenzia/36536/zazrak-zazrak.htm (03.08.2013)

Zo slovenských sociálnych filmov sa najlepšie k prítomnosti vyjadril zrejme Dom Zuzany Liovej. Pretože ostatné brali zobrazenie slovenskej reality cez trochu extrémnejšie zážitky. Tie pripomínajú skôr časopisecké reportáže ako plnohodnotnú sondu do reálneho života. Tématizovalo sa vysťahovalectvo mladých do otrockých tovární českého pohraničia (Až do mesta Aš), hysterizujúco nenávistné správanie slovenských au-pariek v Anglicku (Líštičky) aj rasizmus podmienený sociálnym strádaním a rozpadom rodiny (Môj pes Killer). V Zázraku ide o ťažký život v ústavoch aj mimo nich. Ladenie do chladných farieb tmavých odtieňov modrej a sivej príznačne dokresľuje neútulnú realitu panelákovej šedi sídliska, sociálno-nápravných zariadení i chlad vo vzťahoch. Hodnoverní herci, no scenár poskytuje len prevarenú schému. Neúplná rodina - nezhody s matkou- násilné odvlečenie do ústavu- rebélia - útek z ústavu - neschopný frajer - snaha pomôcť mu - nedobrovoľný sex - zisk z poníženia nevyvážuje veľká láska - pokorný návrat a napokon slabá nádej na zlepšenie prostredníctvom odovzdania génov. (20.12.2013)