Fantomas se zlobí

Asi tak stejná věc jako u prvního dílu. Asi stejná premisa, která se příběhově nijak extra nehýbe nikam. Ale jde trochu o pokrok oproti jedničce. V tom, že to má nějaký spád a nějak víte, co se bizarního nebo vtipného může stát. Asi humor je to, co zachraňuje druhý díl. I tak ne vždy jde o velice humornou věc. Fantomas je tedy obecně něco, co mě lehce obchází. Bohužel. (24.04.2021)

Postava komisaře Juvea je geniální a nezapomenutelná. Velkou zásluhu na tom má samozřejmě Funes, i když si ho většina lidí zaškatulkovala jako četníka. Tam byl nezapomenutelný a nepřehlédnutelný. Jako malá holčička jsem chtěla mít taky takový létající Citroen, kterým jezdil Fantomas. Pořád jsem nechápala, proč mi ho rodiče nechtějí koupit. Hodil by se i v dnešní době. (20.09.2011)

Protože tomu jsou už dva dny, kdy jsem se naposledy vysmíval Maraisovi, tak teď to musím napravit: chudák, on za svou varhánkovou tvář doopravdy nemohl. Však si zkuste mít na sobě nejdřív masku Fantomase, pak na ní masku doktora... za prvé, pleť se dusí, odumírá, a za druhé, když si strháváte jednu pečlivě přilepenou masku za druhou, tak i při té nejopatrnější manipulaci se zkrátka tvář vytahá a nikdo se pak nemůže divit, že postižený vypadá jako šarpej. Možná mohli Maraise kapku přiškrtit, jako že by sám zmodral, čímž pádem by jednu masku ušetřili. Funésovi patří uznání za jeho ránu, pouhým doutníkem se trefí líp než kdokoli jiný revolvérem. Ani se tomu jednomu padouchovi v černém nedivím, že v následujícím dílu vstal z mrtvých, ono být zastřelen doutníkem je pěkná ostuda, na náhrobku se to špatně vyjímá. No a film taky krásně objasňuje, proč se Citroen DS nejmenuje kachna - sice umí lítat, ale tuhle přezdívku si pro sebe okupoval již předchozí typ. (29.11.2015)

Scénář: Jean Halain, Pierre Foucaud .. Rok po seznámení s Fantomasem, komisařem Juveam, novinářem Cancorem, přišlo vydařenější a temnější pokračování. Mistr komiky Louis De Funes má zde větší prostor a po většinu doby děj určitě nenudí. 96%. (05.07.2005)

Štvorruký Funes je nezabudnuteľný, také štyri ruky by sa hodili aj našim politikom, dvomi umelými by mohli stláčať tie parlamentné tlačítka, čo im aj tak nejde dobre, a reálnymi skrytými rukami hrabať tie svoje zlodejiny. Mylene Demongeot zároveň dokazuje, že v šesťdesiatych rokoch sa ženy obliekali krásne a príťažlivo a aj tak vyzerali. Dnešné opuchnuté kačeny tam nevidno. (24.12.2022)