poster

Grandhotel Budapešť

  • USA

    The Grand Budapest Hotel

  • Německo

    Grand Budapest Hotel

  • Velká Británie

    The Grand Budapest Hotel

  • Slovensko

    Grandhotel Budapešť

  • Austrálie

    The Grand Budapest Hotel

  • Nový Zéland

    The Grand Budapest Hotel

Komedie / Drama / Dobrodružný

USA / Německo / Velká Británie, 2014, 100 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Radek99
    *****

    Další unikátní skvost Wese Andersona, který svou manýru a poetiku soustředil tentokráte na středoevropský prostor propojený atmosférou a duchem bývalé rakousko-uherské monarchie. Díky geografické blízkosti tak jeho americký snímek připomíná celou řadu tuzemských filmů (Lipského Tajemný hrad v Karpatech bezesporu, tím nostalgickým ohlížením se po zlatých časech zase Menzelův Konec starých časů) a myslím, že tak to budou mít i diváci v okolních zemích s odkazy k své národní kinematografii. Je až s podivem, jak americký tvůrce může reflektovat specifický kontext středoevropského prostoru a vytvořit navíc takhle sofistikovaný středoevropský nálev (naposledy jsem něco takového zaregistroval u Woody Allena v jeho reflexi ruské literatury Láska a smrt). Navíc skrze osudy fiktivního státečku Zubrowka Anderson vpisuje pomyslnou filmovou alternativní verzi skutečných historických událostí středoevropského prostoru, které však tvořily gró světové historie 20. století. Někde na konci Evropy na pomezí Německa a Polska se malé dějiny převracejí ve velké, což ovšem Anderson pojímá jako hru s divákem. Použije svou re-konstrukční metodu, tedy důkladně nastuduje kontext, pak ho rozebere a pečlivě ho, teď už ale po svém a k obrazu svému, opět složí. Vznikne tak alternativní filmová realita, odzbrojující svou hravostí a zřejmým fiktivním základem, pod povrchem ale mající hlubší a závažnější spodní podtón (Onen příslovečný konec starých časů a pořádků přináší nejen střední Evropě, ale i celému světu naprostý chaos a destrukci, jako odpověď se vynořuje úvaha, zda největší chybou nebyla evropská vlna obrození národních států a s tím související rozpad dosavadních stabilních územních celků, konkrétně Rakouska-Uherska, kdyby se monarchie nerozpadla, ale naopak federalizovala, jak to bylo v programu majoritních politických sil oné doby i v Českém království, mohla tak stát jako pozdější nárazníková bariéra Hitlerovým snahám o expanzi...nabízí se též alternativa s dneškem, kdy opět stojíme na civilizačním zlomu a duch naší doby je opět gravidní v očekávání transformační změny, navíc urychlený zrychlujícím se vnímáním času a současnou posedlostí novinkami a neschopností plánovat a uvažovat v delších časových horizontech, stavět vše na zelené louce, přetínat kořeny a bořit základy...ničit tradiční a staré je nerozum...). Wes Anderson je naprostý svéráz - už jen ten nápad oddělit časové roviny rozdílným ořezem obrazu je originál sám. Coby autor buduje svůj film značně postmoderně - tak třeba koncept několikanásobného vypravěče, který předává pomyslnou štafetu vyprávění hlouběji a hlouběji do minulosti (přičemž si nelze nepovšimnout, že čím hlubší minulost, tím barvitější vyprávění a pastelovější mizanscéna, což jasně odráží narativní chápání světa a zároveň i způsob fungování lidské paměti), z které se zase postupně vynořuje zpět (kterýžto koncept tuzemský divák dobře zná třeba z cimrmanovské hry Němý Bobeš). Vnější rámec opět rozechvívá hlubší podtón, byť je zatlačen záměrným synkretismem dalších vnitřních dějových linií - mladá dívka, čtoucí si v memoárech Autora - Spisovatele (s odkazem k Stefanu Zweigovi, velkému středoevropskému intelektuálovi, který byl nucen v roce 1938 emigrovat a zanedlouho spáchal v exilu sebevraždu poté, co se dozvěděl o ničení kulturních hodnot nacisty), čehož jediným ohlasem je osamocená čtenářka, ztracena v době, v níž už téměř nikdo nečte, a oprýskaný spisovatelův pomník v éře, kdy pomníky v bývalém sovětském bloku naprosto devalvovaly... Ke slovu přijde samozřejmě i pověstná Andersonovská dekonstrukční mánie realizující se nahlížením do útrob věcí (v Životě pod vodou to byla loď, v Darjeelingu s.r.o. kamera zase horizontálně putovala kolem průřezu osobního vlaku, v Až vyjde měsíc se hned v úvodu kamera proplétá řezem obytného domu, tentokráte nás Wes obdařil průřezem věznicí Check-point 19), vertikální i horizontální kamerové jízdy okolo věcí i herců, svérázně statické scény, záliba ve staromódním vidění světa, tentokrát s dokonalým filmovým lookem 40. let...změnil se ale rytmus filmu, pod Wesovou taktovkou jakoby zrychlila hra celého orchestru a Grandhotel Budapešť má tak ráz grotesknosti, kadence replik herců je nebývalá a někdy dělá problém postřehnout všechny ty drobné nuance. Wes diváka až zahlcuje detaily, což byl rys i jeho předešlých filmů, nyní však zřetelně postoupil na vyšší level. Možná to má co dělat s informačním zahlcením dnešní doby. Je čím dál zřejmější, že s každým dalším filmem se zvětšuje a zrychluje jízda přes oceán představivosti jednoho z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších tvůrců současné světové kinematografie...(12.6.2014)

  • Marigold
    ***

    Wes a jeho oživlá dřeva, tentokrát v kabaretní verzi Světa včerejška. Film nejlíp vystihuje citát věnovaný hlavní postavě: "Jeho svět zanikl dávno před tím, než do něj vstoupil." Na rozdíl od Zera ale vážně pochybuji, že Anderson tenhle paradox zvládá s grácií. Bohužel jsem už dopředu schopný odhadovat pointy a pohyby kamery i camea hvězd. Story je méně vynalézavé než Vražda v salónním kupé a těžko říct, jestli obstojí alibi se šestákovými romány (ty jsou přece plné zvratů, což Grandhotel ve své lineární karikaturnosti není). Jakmile opadlo nadšení z výtvarně krásně uchopeného retra (pokud za retro můžeme označit styl, který něco starého volně připomíná, ale ani náhodou s tím nekoresponduje), ocitl jsem se ve sledu dynamických a volně propojených gagů, které plavou v přibližném intelektuálním guláši odkazů, parafrází a pomrkávání. Anderson je natolik fascinovaný pozlátkem svého hračkářství, že když se probojuje k melancholickému finále, je člověka skoro líto, že věnoval tolik času figurkám a kulisám, které jsou krásné, ale totálně ploché. Grandhotel Budapešť zachycuje umělce na vrcholu narcismu, kterému uniká to skutečně zajímavé pod přívalem barevných rekvizit a pitvorných gagů. Zábavnější než zoufale přeceněný Moonrise Kingdom nepochybně, ale jinak podobně bezobsažné.(28.2.2014)

  • Sarkastic
    *****

    „Požadavky byly vždy stejné. Musely být bohaté, staré, nejisté, marnivé, povrchní, blond a chtivé.“ – „Proč blond?“ – „Protože všechny byly.“ Konečně! Před projekcí jsem si říkal, že pokud to nevyjde ani tentokrát, Wes u mě asi zůstane navždy nedoceněn. Jenže ono to vyšlo a i já alespoň jednou spatřil záblesk geniality mnohými obdivovaného režiséra. Proč? Nebudu pořád dokola vypisovat všechny ty silné stránky Andersonových filmů, nicméně zde byly všechny tak nějak „vymazlenější“. Pravda, dlouho mě snímek nedokázal zcela pohltit, tak jak to obvykle s Wesovými filmy mívám, jenže nakonec se právě tenhle stal výjimkou, sice si mě získával pomalu, ale jistě. Definitivně mě pak dostal směrem k závěru. Nevím, jestli tomu ve výsledku nejvíc pomohl pro mě osobně zajímavější (a napínavější) příběh, životnější postavy (skvělý Fiennes, styloví záporáci Dafoe a Brody) nebo více zapamatovatelných pasáží (typu honičky na sněhu, přestřelky v hotelu či veškerého dění ve věznici), nicméně celkově mám z filmu (i přes to zdlouhavější „ladění“ se na něj) takřka plnohodnotný zážitek a s radostí mu sice slabší, ale plný počet dám. „Tento zločinec sužuje naši rodinu již skoro 20 let. Je to bezohledný dobrodruh a podvodník. Přiživuje se na bezbranných, nemocných, starých dámách. A pravděpodobně je i šuká!“ – „Spím se všemi svými přáteli.“(8.8.2015)

  • Ampi
    ****

    Nevím kolik měl Grandhotel Budapest hvězdiček v bedekrech mezi dvěma světovými válkami, ale u mne má pěkný počet hvězd. Romantika fiktivního kusu Evropy, kde židé, pravoslavní, katolíci a protestanti máji jeden hřbitov a kde je potřeba mít v pořádku osobní doklady, je půvabná. Stejně jako je monsieur Gustave je, no on je zkrátka svůj i se svým stylem.(17.4.2014)

  • freddy
    ****

    Tohle bylo tak zvláštní a jiné, až to bylo zajímavé a milé. Od filmu jsem nečekal nic a sledoval jsem ho s velkou zvědavostí, přičemž přiznávám, že nebýt tolika nominací na Oscary, tak bych si ho i možná nechal ujít. Nicméně svým pojetím, příběhem i odlišností mě dokázal zaujmout natolik, že mi s ním čas utekl hodně rychle. Připadlo mi, jak kdybych sledoval příběh z nějakého jiného světa, kde jsou postavy oproštěny od běžných lidských povahových rysů, kde mohou budovy vyrůstat na těch nejvíce netypických místech, kde je prostě téměř vše jiné, než jak to znám nebo si představuji. Ani jsem během filmu nepobíral všechna ta slavná herecká jména, teprve při závěrečných titulcích jsem zíral, kolik známých herců tam účinkovalo, a já byl přitom během filmu schopen poznat asi jen tři z nich. Prostě film je pro mě hodně netypickým zážitkem a zase jsem si díky němu jednou o něco rozšířil filmové obzory. Po všech směrech to prostě stálo za to a jsem rád, že jsem si nakonec k tomuto zvláštně barevnému dílku tu cestu našel. Je to za čtyři hvězdy.(16.2.2015)

  • - Na konci filmu, kdy se odehrává svatba mezi Agathou (Saoirse Ronan) a Zerem (Tony Revolori), tak ta se koná na skalním mostě Bastei nedaleko českých hranic. (Wladi.mir)

  • - Během natáčení jezdil štáb jíst do Polska, kvůli levnějším potravinám. (morgos)

  • - „Najvýraznejšou postavou filmu je Pán Gustave (Ralph Fiennes). Jeho povahové črty a vlastnosti som si požičal od svojho starého priateľa, ktorý je veľmi inteligentným a rozhľadeným človekom. Vždy ma fascinovalo, akým spôsobom sa správa a rozpráva, čo som sa snažil uplatniť aj v Grandhoteli Budapešť. Okrem toho som čerpal aj od Charlesa Dickensa," vyjadril sa Wes Anderson. (kacer4)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace