Tarantule

Na rok vzniku jde opravdu o téměř dokonalé dílo. Pavoučí filmy moc rád nemám, ale tento patří k jejich klenotům. I přes několik výkyvů v ději, kdy atmosféra lehce ztrácela šmrnc zdlouhavými pasážemi, všechno vynahradili solidní herecké výkony a především hodně dobré triky. Atmosféra v určitých momentech dokáže zvednout adrenalin, podobně jako propracované masky „zdegenerovaných“ lidí. Clinta Eastwooda jsem si ve filmu opravdu nevšiml. (10.08.2011)

No jasně, Incredible Shrinking Man to není a leccos se tomu dá vytknout (hlavně uspěchaný konec a prostřední část, kdy se mnohokrát opakuje situace, že se někde v pozadí zjeví kráčející tarantule, ale nikdy nezautočí a nikdo si jí nevšimne, takže vyprávění přešlapuje namístě), ale díky dobrému řemeslnému zpracování a charakterním hercům má Tarantula vynikající padesátkovou atmosféru a daří se jí dobře bavit i po mnoha letech. (05.02.2010)

První liga mezi béčky 50. let. Jak se pozná dobrý od špatného? Když máme omezený rozpočet, podřídíme tomu scénář a nepředvádíme 50 minut trapných triků, ale 10 minut ucházejících. Odsýpání děje se pochopitelně koná hlavně konverzací, a ta zde není pitomá, herci jsou výborně vykreslení i v malých roličkách. Nikdo nepřehrává, naopak herci jsou dobří a mají dobře napsanou roli. Tarantule je mazlík, ale osobně mě nejvíc uchvátilo obří morče. (14.05.2014)

Excelentní "monster movie" z časů, které dávno zapadly prachem a jež byly s nadcházející dobou postupně z cesty nemilosrdně "vykopány" nastupujícími technickými vymoženostmi. Jenže právě tato černobílá, klasická, trikově se ještě vyvíjející, a mnohdy nedokonalá díla dokáží ve spoustě překonat celé zástupy současných megalomanských hollywoodských projektů. Disponují totiž tím, co spoustě digitálně a trikově perfektně a dokonale "vypilovaných" děl chybí. Atmosféra, nostalgie, vizuální nestabilita, galantní a rozvážní mužové a půvabné ženy, které v těchto filmech ještě nebyly nuceny se svlékat. K tomu připojím vydařený scénář a sympaticky elegantní, "dobové" dialogy mezi Johnem Agarem a Marou Corday. Jak potěší filmová mluva, která neobsahuje vulgární výrazy, nadávky či dokonce klišé. A jak potěší, když na scéně neběhají polosvlečení nagelovaní hezounci a když se v každém záběru neobjevují skoro vyslečené, vyumělkované nádhery. Tenkrát se točily pouze horory. Teď jsou to často brutální horory s cílovou skupinou mladistvých a pubertálních, kteří dokáží jejich "kvality" patřičně ocenit a kteří nejspíš netuší vůbec nic o starých, klasických hororech. A i kdyby, to jediné, co by jim nejspíš dokázali věnovat, by byl patřičně hekavý výsměch, nezájem či snad dokonce hluboká arogance. Je fajn, se prostřednictvím těchto filmů vrátit do starých časů a na chvíli se tak odpoutat od neustále se zrychlující filmové konzumní mašinérie. (06.08.2011)

Mám tenhle na první pohled otřepaný brak moc rád. Jack Arnold byl totiž vynikající režisér, který nedopustil, aby se námět kolem obrovské vraždící tarantule proměnil v úsměvnou přehlídku omezených technických možností a tvůrčí repetitivnosti (ve smyslu kopírování zajetých postupů tehdy tak populárních monster movies). Tarantula má přesvědčivé a chytré triky, děsivé masky, sympatické herce a především pevnou režisérskou ruku, která dobře udržuje tempo vyprávění a inscenuje několik lahůdkových chvil z ranku arachnofobické noční můry. Expozice sice nemá takovou sílu a Arnold se chvílemi prostě musí opakovat, aby odstavil stometrové osminohé hovado z dosahu postav na tak dlouho, než se vyřeší jejich osobní vývoj, ale přesto se jedná o jedno z nejzábavnějších a řemeslně nejjistějších béček padesátých let.. (10.07.2018)