Americké dopisy

Historka, o kterou se film opírá, je zcela fiktivní. Ve Dvořákově životě se nic takového neodehrálo. Josefína, talentovaná diva, sestra jeho ženy, byla Dvořákovou mladickou, platonickou a nevyznanou láskou, po jeho svatbě s její sestrou Annou se stala celoživotní dobrou přítelkyní nejen jeho, ale i celé rodiny, starala se (pochopitelně v dobovém významu tohoto slova coby šlechtična) o zde ponechané děti při Dvořákově pobytu v Americe, v dopisech se vždy zabývala celou rodinou, vztahy mezi oběma rodinami i všemi jejich členy byly velmi dobré, poklidné a byly pro Antonína Dvořáka oporou, nikoli výzvou a problémem (viz např. Antonín Dvořák: Korespondence a dokumenty, kritické vydání, Praha 1997 a 1999, nebo Otakar Dvořák: Můj otec Antonín Dvořák, Příbram 2004). Výrazové prostředky, s nimiž se film snaží vykreslit Dvořákův charakter, jsou zcestné. Slova, která jsou tu hlavnímu hrdinovi vetknuta do úst, by skutečný Dvořák, hluboce věřící člověk, nevyslovil i v největším kreativním poblouznění, kterého byl jistě schopen. Filmová gesta a nátura skutečnému Dvořáku nepřísluší, a to navzdory veškeré nesporné profesní obratnosti Hynka Čermáka. Tvůrci si očividně vůbec nedali tu práci, aby se s Dvořákovou – přitom obecně dobře známou – povahou seznámili prostřednictvím korespondence, dobových záznamů pamětníků, přátel… Anebo se s ní seznámili, ale úmyslně ji přetvořili ve fiktivní charakter. Lze jen hádat, co to Petra Zikmunda a Jaroslava Brabce napadlo, postavit snímek, který prezentují jako životopisný, na nesmyslném příběhu, který se neudál, a velmi nepřesně vykreslené povaze, kterou jakoby diváckou obec seznamovali se svou lidovou představou o tom, "jak to ti skladatelé mají". Připadal jim snad Dvořákův život nedostatečně zajímavý pro filmové ztvárnění? Připadal jim jeho důvěrný a vřelý vztah s Bohem i rodinou příliš fádní pro znuděného soudobého diváka? Nebylo snad v jeho životě i tak dost emocí, nadějí i bolesti, které lze považovat za divácky atraktivní? Tento podivuhodný nápad, který se může zrodit v jakékoli hlavě, ale lze pochybovat, že zdravý rozum dospělého člověka jej také plně zrealizuje, a to dokonce v rámci široké divácké audience, jakoby až poukazoval na nějakou psychickou chorobu. V každém případě je bohužel problémem, který hodnocení filmu obrací vzhůru nohama. Filmu totiž nelze upřít zjevné kvality. Především: vynikající produkci i postprodukci se podařilo vykřesat věrnou a příjemnou dobovou atmosféru, není bezchybná, ale drobné omyly v lokacích lze shovívavě přehlédnout. O hercích ve všech zdejších titulních rolích lze mluvit jen pochvalně (zejména Sabina Rojková, Petra Špalková, Hynek Čermák, Petr Šmíd a Vladimír Jarkovský). Jsem si jista, že kdyby měli již od útlých let hollywoodské příležitosti, byli by to dnes světové špičky. Přísné vedení jim chybí, což se projevuje v drobnostech, například by si měli osvojit správné latinské názvy skladeb, je běžné, že se herci naučí alespoň základy schopnosti, kterou potřebují pro svou roli, ať už je to jízda na koni či hraní na housle, u nás poctivost k povolání v tomto rozsahu přece jen není zvykem a jistě na ni se zdejšími platy chybí i potřebný čas. Přesto je symfonie jejich talentů v mistrovských kulisách živou a příjemnou podívanou. Hudební dramaturgie by si zasloužila důslednější péči, zazní především slavné hity a nejsem si jista, zda na těch nejvhodnějších místech. S jiným přístupem autorů k dějovému základu by se však mohlo jednat o jeden z nejlepších moderních českých filmových počinů. S fiktivní a nevhodnou legendou o pomateném zamilovaném autorovi působí film jako celek jen trapně a rozpačitě. (19.04.2015) (méně) (více)