Godzilla II Král monster

Navzdory délce vše slušně odsýpá, jeden jaderný výbuch vedle druhého, skutečně monstrózní souboje Titánů a zajímavé zápletky mezi hodnými a zlými. Pochopitelně nechybí klasické holywoodské family drámo. Plusem je také absence humoru, alespoň toho nuceného, jak to dnes v béčkových bum bum prásk filmech bývá a skutečně docela dramatický děj, plný dobrovolných obětí na straně lidí i Titánů, jo a je to dobrý, Godzilák je s námi, nicméně na vyšší hodnocení to u mě není. [Kino Citadela - Litvínov] (31.05.2019)

Godzilla z roku 2014 dojela na to, že měla pitomý příběh, mizerné lidské hrdiny a chyběla v ní spousta epické akce. Godzilla z roku 2019 dojíždí jen na pitomý příběh a mizerné lidské hrdiny, takže... je vlastně o trochu lepší? Asi jo, žánrovou klasiku nicméně nečekejte. Michael Dougherty totiž opakuje řadu chyb svého předchůdce a jednoduše neumí vystavět smysluplný svět a prodat hrdiny, na kterých by vám záleželo - nebo byste alespoň chápali, co proboha dělají. Jeho výhoda nicméně spočívá v tom, že má v arsenálu čtyři obrovská monstra, a kdykoliv dojde na akci, je to strašně epická podívaná, která díky bohu trikově nijak nestrádá. Warneři do Godzilly vážně nalili hrozný balík a je to vidět. Zároveň však dorazila úplně všechna blockbusterová klišé, včetně klasického obdivování monster, i když by každý člověk s půlkou mozku dávno zdrhal, nebo záporáckých plánů, jež se inspirovaly někde u druhého Thora. Zkrátka a dobře je tu kupa dialogů a "dějotvorných" scén, které byste doma zděšeně přeskakovali rychloposuvem. Pokud vás ale zajímá jen monstrózní akce, nedorazilo jí zrovna málo, takže fandové kaiju jednu projekci rozhodně přežijí. A něco mi říká, že o tohle šlo Doughertymu v první, ve druhé i ve třetí řadě. (30.05.2019)

Volalo se po akci a destrukci, ale se zpožděním pěti let se ukazuje, že správnější cestou byl rozporuplný první díl. Nic proti velkolepým protivníkům titulního titána, ale koho napadlo pojmout spektakulární klání gigantických monster jako eko-techno thriller, ve kterém se řeší téměř neviděná rodinná traumata, ten by měl položit hlavu na profesní špalek. Pokaždé, když se zdá, že se už už míří správným směrem, přijde nějaký logický protimluv, extrémně cheesy hláška nebo alespoň hluchý moment. Královská Godzilla nicméně má svoje silné chvíle, na to je Millie Bobby Brown až neuvěřitelnou hereckou jistotou a Mothra dokonalým zvířetem, které chci okamžitě domů. Scénář je ale chvílemi vážně šílený. Když si vzpomenu na Konga z hravého Ostrova lebek, je mi až líto, že se má povinně stát součástí tohoto podivně sterilního univerza. 50% (07.07.2019)

Nemůžeme filmu vyčítat, že nenabízí postupně budované napětí, protože to už nejde. Ani trikové orgie všemi "giganty" nejsou primárně nic negativního. Jenže snímek není ničím originální, postavy nejsou hloupé, jen nudné a bitev mezi zvěří je zbytečně moc. A ani myšlenka "to, co občas vypadá pro lidstvo zle může být jeho dobro" už také není moc originální. Zpětně děkuju svým kritičtěji naladěným kolegům z práce, mám tu ještěrku prostě rád a kdyby jich nebylo, možná bych se nezamyslel tak, jak je potřeba a nesnížil pár dní po zhlédnutí filmu hodnocení. 50%. (03.06.2019)

Godzilla II Král monster je vnitřně rozštěpený film, protože se snaží balancovat tak, aby propojil rozvolněné normy japonského žánrového filmu s těmi hollywoodskými, kde se hraje na racionalizování a plauzibilitu. To zároveň znamená, že se chce zavděčit dvěma typům publika: Na jedné straně jsou fanoušci, kteří začnou dojemně slzet, když Mothře k jejímu klubání začne hrát klasická píseň a objeví se identické dvojče Ziyi Zhang. Na straně druhé jsou diváci, kteří o japonských godzilláckých filmech nemají ani ánunk, takže prskají, že King Ghidorah vypadá jako Zmej Gorynič a všechny snahy přiblížit se poetice kaiju filmů odsuzují jako domnělý projev hlouposti a béčkově lajdáckého přístupu tvůrců. Tým v čele s Michaele Doughertym tak na jednu stranu háže na fanoušky intertextuální odkazy po lopatách, ale na stranu druhou film prokládá neustálým sebereflexivním vtipkováním, aby si skeptický divák náhodou nemyslel, že vše co vidí, je myšleno smrtelně vážně. Jenže jít po dvou odlišných cestách zároveň zkrátka nejde a tak je výsledek nutně polovičatý a rozpačitý. (12.02.2024)