Godzilla II Král monster

Ľudia v japonskej Godzille sú nepodstatným prvkom príbehu, ktorý sa stáva postupujúcou stopážou úplne bezvýznamným. Sú ultimatívnym MacGuffinom a v najlepších dieloch je posledná tretina čistá mlátička monštier. A má to svoj podstatný dôvod. Godzilla vznikla ako symbol Hirošimy a Nagasaki - ako ekohoror o ničivej nezastaviteľnej skaze, proti ktorej niet úniku - a tá malosť a zanedbateľnosť človeka oproti nezničiteľnej Godzille je tou základnou podstatou kaiju filmov. To všetko chápal Gareth Edwards, ktorý v jednotke sledoval príbeh z pohľadu bežných bezbranných ľudí, ktorí sa nedokážu postaviť monštrám. Jednotlivé scény sú nasnímané a zostrihané tak, aby umocňovali dojem z kolosálnych príšer, ktoré kontrastujú s biednym osudom bezmocných ľudí vo svete, ktorému vládne monštrózna Godzilla. Naopak v dvojke ľudia dokážu ovládať monštrá cez nejaký bizarný generátor zvukov a dieťa (!) zásadným spôsobom ovplyvní záver filmu. Film je tak typickým príkladom amerického prístupu, kde "Boh je mŕtvy" a ľudia (a deti!) dokážu poraziť aj to najväčšie zlo, čo je v zásadnom rozpore so všetkým tým, čo urobilo Godzillu fenoménom, ktorý fascinuje po celých 65 rokov. Godzilla II tak síce formálne obsahuje všetko, čo má mať správne kaiju, vrátane hollywoodskej premiéry kultových monštier ako Rodan, Mothra a King Giddorah, no na rozdiel od Edwardsovej jednotky vôbec nefunguje wow efekt z ich prítomnosti. Dôvodom je zásadné nepochopenie filozofie originálnej japonskej ságy, ktorú naopak Edwards tak verne vystihol. Ľudia sú nepodstatní, skutoční hrdinovia sú tí, čo majú desiatky metrov a tisícky ton (07.06.2019)

Tenhle monsterverse je zatím raritní ukázkou variabilních filmařských postupů, které jednotlivé filmy vzájemně značně diferencují. Godzilla (2014) byl možná nejosobitější blockbuster dekády, který chytře vázal dění na vizuální perspektivu postav a bezvýslednost jejich konání, Kong: Ostrov lebek zase nabídl přímočaré a formálně nadnesené dobrodružství s důrazem na lidské činy (které vše obrací k horšímu). Třetí pokračování s ohnivou ještěrkou v hlavní roli se vydává někam mezi - z jedničky si bere seriózní snahu o osudovost a zobrazení nicotnosti lidských aktérů, od Konga zase přebírá vypravěčský drajv, větší prostor pro střetnutí monster (nebo s monstry) a aktivnější lidskou účast v partii Titánů. A asi nemusím oddalovat tvrzení, že oscilace mezi dvěma takto různými přístupy vytváří dost neosobní přístup a často poněkud zjednodušuje, možná až oslabuje jednak charakter monstrózních střetnutí, jednak úděl a motivace lidských hrdinů. Katalyzátorem děje je totiž skupinka lidí, jejíž význam však postupně slábne a nakonec zcela ustupuje protlačovaným rodinným poutům a oné bezbrannosti tváří v tvář všemocným titánům. Kladné postavy se zase snaží celou dobu aktivně jednat, jenže svými činy (které ale naštěstí většinou nejsou hloupé ani naivní, naopak srozumitelně motivované) jen naplňují potřebnou funkci oddalování vyvrcholení (na rozdíl od jedničky, kde se postavy na vyvrcholení jen snažily připravit). Na druhou stranu vyprávění náramně odsýpá a rytmicky zasazuje monumentální akční sekvence do příběhu, který systematicky přešlapuje mezi subjektivním sledováním všech hrůz a škody monstry napáchaných a mezi obdivováním Godzilly, jejíž ikonický obraz film rozvíjí a stupňuje. A jednotlivé zvraty na sebe plynule navazují a v podstatě dávají smysl, byť je často zjednodušuje šíleně rychlé přesouvání prostorem a samozřejmě ona nerozhodnost, jakým dominantním směrem se vydat. Jednotlivé scény a jejich inscenace jsou sami o sobě skvělé a je velká škoda, že se kolem nich úplně nepovedlo uzavřít soudržnější dějový oblouk. Rozhodně ale pořád zajímavě řešený přístup k rozsáhlé mytologii světa, na nějž si někdy rád posvítím znovu. 70% (08.06.2019)

Na tohle mě už do kina nikdo nikdy nedostane. Nachytal jsem se u předešlého dílů, nachytal jsem se i u Konga. A při psaní komentáře u Konga v roce 2017 jsem sarkasticky napsal že v budoucnu natočí Godzilla versus Kong... Uběhli dva roky a ono to opravdu vznikne... Celá tahle série je k smíchu a i ta poslední kapka soudnosti se už také vypařila. (07.06.2019)

Fuckin’ epic. Jednička na to šla přes atmosféru a náznaky, kdežto dvojka jde rovnou tvrdě na věc a servíruje nekompromisně velkolepé scény, bitvy a výjevy. Monstra jsou parádní a ani se zápletkou a postavami jsem neměl větší problém. Je mi vlastně jedno, jak velká je to blbina, protože to celou dobu šlape na plyn a snaží se to diváky konstantně ohromovat (v mém případě úspěšně) bombastickými triky, výpravou a celkovým měřítkem. A jako bonus démonická, burácivá hudba. Aktuálně si nevzpomínám na sezonní blockbuster z poslední doby, který bych si tak užil. 70 % (v kině za 4*, všude jinde za 3*) (01.06.2019)

Příběh šel mimo mě, respektive jsem neměl moc chuť nad ním přemýšlet. Stejně jako postavy mě nechytnul. A pokud chybí poutaví lidští hrdinové (ústřední rodinka s obecně opěvovanou Millie „Stranger Things“ Bobby Brown zkoumá Godzillu a jiné giganty) a aspoň krapet zajímavý scénář, těžko můžeme skákat do stropu z burácivých obřích střetů. Protože i ty jaksi postrádají zápletku a vnitřní příběh. Ano, monstra jsou po obrazové stránce úchvatná a vypiplaná, trikaři odvedli solidní práci, ale emocionální odezvu u mě tyhle řežby jaksi nevyvolaly. Navíc těch potvor bylo zbytečně moc. Režisér Michael Dougherty, který měl dosud zkušenost spíš s průměrnými horory, nechává postavy jen ječet a utíkat, chybí vyloženě fanouškovské momenty a bohužel i humor. Prázdný blockbuster. A dietní tři hvězdy. (31.07.2019)