Ready Player One: Hra začíná

Kdo jiný by měl natočit film, který čerpá z osmdesátých let, než jedna z jejích hlavních filmových ikon, Steven Spielberg. Navíc přizvat jako hudebního skladatele (i když můžeme přemýšlet, jak moc to byl záměr) Alana Silvestriho, je odkaz na druhou. Ze začátku mě snímek moc nebavil, ale postupně, jak se člověk pomalu ale jistě dostával do jeho světa, jsem byl čím dál víc pohlcen. DeLoreanem, King Kongem, Zemeckisovou kostkou, i mým nejoblíbenějším citátem ze Supermana, plakátem starosty Goldieho Wilsona, MechaGodzillou a tak. A to prosím osmdesátá léta nijak zvlášť nemusím! Co se týče obrázků, zažíval jsem po dlouhé době v kině opět tu fanouškovskou fascinaci filmem. Pokud si ale vybavím slova a situace, už to tak slavné není. Hrdina - outsider, hrdinka, která má co skrývat, génius, který je nespolečenský. Takovou tunu klišé by jiný film neunesl a v podstatě je s podivem, jak se to zde tvůrcům podařilo obstojně zvládnout. Pravda, osmdesátá léta byla hodně plytká, ale že se takto sofistikovaně bude obsah snímku odrážet v tom, o čem vypráví, se mi věřit nechce. A na mém hodnocení to musí být vidět. 90%. (05.04.2018)

"I když realita může být opravdu děsivá a bolestná, je to taky to jediné místo, kde se člověk slušně nají." Nejsem cyber-udělaný do žádné slečny, nehoním se ve virtuální realitě za žádným vejcem, nemám kombinézu X1 s mikrovláknem v rozkroku a při hodinovém výpadku Facebooku neuvažuju o sebevraždě, takže evidentně nejsem cílovou skupinou pro tento snímek. Přesto jsem se z nějakého záhadného důvodu bavil, užíval si filmové narážky i skvělou muziku a toužil zasednout do křesla pana Sorrenta. (26.10.2018)

Na READY PLAYER ONE mě zaujala spousta věcí, ačkoli tedy nejsem hráč počítačových her a kinematografické pocty shledávám inspirativnějšími v "jonesovkách" - leč nechám si je ještě projít hlavou (teď jsem se vrátil z kina... ano, konečně), takže jen pár hrubých poznámek. ___ Je to každopádně suverénně vyprávěné - přičemž jednoduchý příběh o mladých rebelech je toliko prostředek, materiál k ozvláštňujícímu uchopení. Velmi silným nástrojem je střídání dvou hlavních vertikálních subsvětů: reálně-fikčního a virtuálně-fikčního. Finále vystavěné na souběžném prolínání obou dvou je inscenačně i vypravěčsky čistší a přehlednější než v jiných filmech s tímto konceptem - NEKONEČNÝ PŘÍBĚH, MATRIX, POČÁTEK, ačkoli každý volil jinou taktiku, jak s ním naložit. Velmi účinné je v něm zejména zpomalení a zklidnění namísto sbíhavé eskalace napětí. ___ To by nemohlo fungovat, kdyby nás film velmi soustavně pomalu, leč v železném rytmu neseznamoval s postavami v jedné poloze (OASIS), v druhé poloze (realita) a v postupné syntéze těchto poloh, jež vede k bezmála novým postavám (plus je tam pěkný motiv vztahů mezi nimi, třeba pouze naznačený nerozvíjený milostný trojúhelník, vlastně dva...). Pravdou je, že na rozdíl od většiny diváků jsem si na READY PLAYER ONE užíval hlavně opojnou filmařinu, precizní vypravěčství a schopnost logicky přeuspořádávat dominantní hodnoty společně s hrdinou, aniž by to působilo jako teze, k níž se chce dospět... protože vyplývá z logiky jednání kladných postav. Více po čase na poznámkách. (11.04.2018)

Téhle mega fetišistické velikonoční omeletě nelze odolat. Nevíc se k ní vracím stejně rád a ze stejného důvodu jako k dobré hře. Spielberg v něčem prostě nestárne. Nebo neumí dospět. Což je úplně jedno, dokud pořád umí vyprávět. I u zápletky jak z 'Goonies' se dokážu přistihnout, že se na něj už 35 let pořád těším. Komu jinému ostatně patří film, který staví popkulturu na roveň náboženství. (14.10.2018)

Velký film (nejen, ačkoliv hlavně) pro velké děti. I když jsem se snažil krotit očekávání, stejně jsem se nesmírně těšil... A nakonec jsem dostal ještě více, než v co jsem vůbec mohl doufat. Nedá se snad ani říct, že by Ready Player One bylo plné odkazů a narážek, protože ono je to celé jeden velký odkaz nebo velikonoční vejce, chcete-li. Jestli patříte k těm lidem, kteří si dejme tomu při sledování Falešné hry s králíkem Rogerem pauzovali jednotlivé scény a v obraze pak hledali všechny přítomné kreslouny, tentokrát se nejspíš upauzujete. Ale není to samozřejmě jen o odkazech. Steven Spielberg především natočil ohromně zábavný film, který co chvíli vzbuzuje nefalšované nadšení, pokud je divák naladěn na té správné vlně, a já doufám, že takových diváků bude co nejvíce. Předloze je to stále věrné - navzdory velkému počtu změn tam to srdce zůstalo a vyznění filmu je, myslím, dokonce ještě lepší než vyznění knihy, protože není tak krkolomné. (28.03.2018)