Café society

Woody Allen mi v tomhle snímku přijde trochu vyčpělý. Jasně, je to velmi dobře natočené, dialogy sem tam mají smysl a jsou i zajímavé, pokud ne zábavné, ale celkově jsem měl tak nějak pocit, že to je vlastně o ničem. K postavám jsem se nedovedl dostat a například druhá Veronika mi přišla zbytečná a samoúčelná, i když samozřejmě určitý smysl má. (23.10.2016)

Často jsem kroutil hlavou, protože se scénář hluboce topí v nostalgii a neustále nahazuje dobová hollywoodská jména, čistě proto, aby ukázal, jak je Phil velké zvíře. Když se ale uráčí vyprávět příběh, pro který jsme si přišli, stává se z Café society hladké i nervózní retro se sladkobolně znějící strunou stesku. 70% a zaokrouhlení nahoru právě za onen neomylný poslední tón. (21.05.2018)

V podstatě standardní "allenovka", chce se napsat, jaké mistr točí v posledních letech jak na běžícím pásu - jeden rok je to trochu lepší, druhý trochu slabší, ale pořád si to drží svou relativně vysokou laťku filmařské kvality. Diváka obeznámeného s Allenovou produkcí posledních let ten film v podstatě nemá šanci nějak překvapit - objevují se tam stále ty samé motivy a myšlenky, vždy jen v trochu jiných kulisách - a s jiným obsazením. To letošní mi zrovna dvakrát nesedlo, ale to je výtka čistě subjektivní - herectví Kristen Stewart jsem nikdy na chuť moc nepřišel, Jesse Eisenberg to samé v bleděmodrém, a naopak Blake Lively, kterou mám velmi rád, tam bohužel nemá tolik hereckého prostoru, kolik bych si přál. Ačkoli bych si zde klidně mohl povzdychnout, že už se Allen vážně opakuje, až to nudí, nakonec mi ten film stejně tak nějak sednul - snad je to tím, že jsem na něj už v květnu - kdy běžel v Cannes - četl v Lidovkách pochvalnou recenzi, která mě asi příjemně navnadila, že to letos bude stát za to, a pak možná proto, že jsem to viděl v kině naplněném Allenovými věrnými diváky, kteří mají jeho filmy prostě rádi a stále je baví. Navíc je tam několik opravdu hezkých momentů (rande na jazzovém koncertě apod.), nádherné nasvícení většiny scén (hollywoodské světlo) a výborný konec, který mě vyloženě potěšil. Marná sláva, ale za sebe vím, že za rok na dalšího nového Allena zase vyrazím - a už teď se na to těším. (12.07.2016)

Začalo to hezky, ale druhá část mám pocit vedla do ztracena (kde navíc postavy opticky nezestárnou). I tak je to pěkný retrovýlet do Hollywoodu/ New Yorku let třicátých a čtyřicátých, opředených desiluzí, snobskou smetánkou, navíc s humornou vsuvkou do židovský rodinky včetně tvrdých praktik gangsterů (viva Corey Stoll). Eisenberg ve svý roztomile neohrabaný a drzý poloze baví a zároveň je na facku. Jak říkám, ve výsledku nevím, co si z děje a osudu postav vlastně vzít, zda stálo za to příběh tady téhle vadné romance vůbec vyprávět - což může být záměrný, stejně jako nedotažený. Neboli tady @Cervenak a odnikud nikam :) "When the sun starts to dip on the Hollywood hills, the light often takes on the saturated loveliness of color by Technicolor..." (23.08.2019)

Naposledy jsem se vcelku nadchla pro Kouzlo měsíčního svitu, ale Café society je ještě lepší. Tolik autentického štěstí z meziválečného Hollywoodu jsem už dlouho nezažila. Spousta vynikajících detailů, pomrkávání, hrátky se jmény a projekty a do toho klasická analýza vztahů. Není nutné se kochat romancí, která není úplně tip top, ale pokud oceníte art deco a ziliardu odkazů na všechny ty Glorie Swanson, Barbary Stanwyck, Ginger Rogers nebo Jean Harlow, jste tu správně. Kostýmy, výprava, atmosféra na jedničku, jen až po tom všem jsem si uvědomila, že líčení dobové není, ale naštěstí to celku nijak zvlášť nevadí (což je zajímavý paradox). (26.09.2016)