Lili Marleen

Příběh jedné písně a mnoha lidských osudů. Film, podle mého názoru, není tím nejlepším co Fassbinder natočil, přesto je v něm hodně výborných scém. (14.12.2011)

Fassbinderovu Lili Marleen vnímám jako velkou poctu Josefu von Sternbergovi a jeho filmům. Prostě krása. (20.02.2012)

Znova jsem si potvrdila, že Fassbinderovy filmy z osmdesátých let na mě zdaleka tak nepůsobí jako ty, co jsem doposud viděla z jeho tvorby let sedmdesátých. Obecně jsou možná "diváčtější" a zábavnější, ale ta přímočarost a důraz na melodramatičnost mi moc nesedí. (13.06.2018)

Kýčovitost, úděsný herecký výkon v hlavní roli, ten osmdesátkový make-up - tak to je fakt moc, ale přesto, určité kouzlo to má... Ale znovu vidět to nechci! (11.05.2019)

Na Lili Marleen jsem nic zajímavého neshledal. Ústřední píseň se stane po x-tém opakování tak otravnou, že ji už nikdy v životě nebudete chtít slyšet. Herci také nepředvádějí žádné extra výkony. Nic Vás za osrdí nechytí a spíše čekáte, že ta štrapáce spíše skončí. I když jisté kvality tady jsou (např. nádherně nasvícená scéna s kulemetem na kopečku). (02.03.2009)

Hrůza a děs a jako by to nestačilo, písnička Lili Marlen (velmi otravná) vám bude znít dlouho v uších. (11.03.2012)

Ale je to přece jen... Je to jen píseň! Hanna Schygulla dělá čest svému jménu, když ukazuje kozy prakticky v první minutě. Jak moc jde Lili Marleen ke cti RW Fassbinderovi, filmaři s pověstí bořiče konvencí a avantgardního filmaře, je otázka, kterou tak snadno zodpovědět nelze. Fassbinder vypráví celkem tradiční příběh písně, pohnutý posud její interpretky a osudový vztah s židovským hudebním skladatelem, působícím ve Švýcarsku a podnikajícím na zapřenou sexuální výpady do Říše. Temně kolorované kulisy válečné střední Evropy nejsou úplně nepodobné filmům jako Hannusen či Mefisto Istvána Szabó a jsou neméně působivé. Peripetie zapadávání obyčejných lidí do soukolí nacistické mašinérie je nezřídka zpracovávané téma ve filmech pro sváteční diváky, kteří se mohou utěšovat, že na prospěchářství není nic špatného. Nebylo by překvapením, kdyby právě ústup z avantgardních pozic byl způsob, jak pobouřit - pro změnu snobského diváka. Jestliže se jednalo o úskok, nezdařil se zcela. Melodrama občas nabývá podoby jakési křeče, jímž se 'enfant terrible nové vlny německé kinematografie' (citace ČSFD) divákovi, který je ochoten brát tu frašku vážně, vysmívá. V jistém smyslu demaskující je též ambivalentní vztah Fassbindera k ústřednímu tématu, titulnímu šlágru. Fasbbinder respektuje užitou hodnotu písně, která dokázala v žebříčcích poslechovosti sjednotit ztýrané vojáky na všech stranách, na obou frontách. Na druhou stranu lze věřit, že se v zásadě naprosto ztotožňuje s tím, jak o cajdáku smýšlel Joseph Goebbels (doják s příchutí smrti). Hitlerovi, jehož špatný vkus byl říšské veřejné tajemství a nacházelo výraz v linii státem podporovaného umění, se to líbilo. Vůbec nevím jak ho oslovit. Přece mu neřeknu Heil Hitler! (10.12.2021)

Pochybuji, že by zde bylo tolik pětihvězdičkových hodnocení, kdyby zde nefigurovalo jméno Fassbinder... (14.05.2009)

Moc ma tento film nezobral, skor som ho musel pretrpiet, aby som ho dopozeral do konca a to nadvakrat. Jednoducho som to nezvladol dopozerat na jedenkrat, to by bolo prilis moc pre mna. Nechcem tym povedat, ze je to slaby film, ale mne nejako nesadol do taktu. (04.10.2013)

Skvělý příběh, skvělá (jako vždy) Hana Schygulla. Snad nejvíce mezinárodní film R. W. Fassbindera, zdařile navozující dobu nacismu a stísněnost života v Německu. (25.02.2023)

Kritika ve své době odsoudila tento film coby povrchní melodramatické dílo. Z dnešního pohledu je snímek třpytivou, elegantní retropodívanou, v níž oslňuje krásná Hanny Schygulla a jež bezproblémově snese srovnání s nejlepšími tematicky obdobnými snímky režisérových kolegů. (Alena Prokopová, Ci 10/2008) (09.01.2021)

Válečné Německo a jedna slavná píseň v podání kabaretní umělkyně Lale Andersenové (Hanna Schygulla) Fassbinder popsal v jednoduchém příběhu apolitické zpěvačky, kterou píseň proslavila, dřeň německé fašistické každodennosti - její atmosféru, strach, náznak rezistence i stálou přítomnost gestapa . S civilním příběhem je konfrontováno i několik krutých válečných scén, jako upozornění, že konflikt probíhá vlastně všude. Válka je většinou ve filmech zpodobňována heroicky a (dle vkusu a množství peněz) i krvavě. Fassbider jde na věc jinou cestou – popisuje vzestup Lale od běžného kabaretního života po salóny vládnoucí elity , zároveň osobitým způsobem stále pozoruje každodennost nacistického světa se všemi ústupky, soupeřením různých frakcí i skepsi a nevíru většiny pohlavárů. (09.12.2008)

V pražských kinech se promítal od 14.3.1991 (Paříž) (24.10.2012)

Zajímavý námět, příjemné koukání na výpravné "scénické kulisy", a nádherná ikonická píseň .... tolik spojená jak s krásou, láskou, ale i smrtí na frontách WWII. Kus skutečné historie. Jen mi vadilo to lehce "retro-ironické" pojetí celého filmu. Především pak, (zřejmě režisérem vynucená), poněkud křečovitě naivní herecká poloha hlavní představitelky. Škoda. Přesto mne to vše docela chytlo u srdce. (11.05.2018)

Exkvizitor ***, jednoduché, ale přesto jsem se trochu ztrácel, ta exploze na mostě nebyla moc chytrá, mám rád filmy s hákáčema, ale tady byla režie tak podivná, výprava nebyla špatná, bojové vsuvky celkem fajn, né, nebylo to špatné, ale ani bůhví jak skvělé... (14.02.2013)