Deváté srdce

Vcelku svěží a neomšelá mixáž pohádky a hororu, ve které se najde nejden zajímavý a překvapivý moment. Nápaditá a přitom poměrně morbidní show ovšem podle mého dojíždí na dvou věcech: 1)akční a vypjaté scény nemají grády a 2) nicmoc obsazení. Ústřední role potulného studenta připadla poměrně nešťastně Ondřeji Pavelkovi, a ten tak nějak nedokázal ztvárnit autoritami pohrdajícího, veselého čtveráka, který si získá divácké sympatie. Hlavní hrdina je naopak postava mdlá a nevýrazná, ba co víc - skoro až nesympatická a fandit se mu prostě nedá. A to už vůbec nezmiňuju, že pořád o něco zakopával, trhal si šaty o větve, škobrtal na rovný zemi a na co šáhnul, to zvoral... čímž se zhruba v polovině filmu stal jasným kandidátem na "ránu z milosti". Naštěstí našel soupeře sobě rovného - šilhajícího nekromantického pablba Kukuru s mastnou přehazovačkou přilepenou na pleši. Hlavní arcilotr v jeho podání působil sice dost bizarně, ale spíše tedy jako podivný směšný pako, kterýmu dáte facana a veme druhou vo zeď jak hadrovej panák. Tím ovšem neříkám, že by se na film nedalo dívat. Jenom popisuju příčiny, proč se pro mě "Deváté srdce" přes všechny nepopiratelné kvality nestalo kultem. (04.09.2010)

Horor, který svou hrůznost zakládá na přirozeném procesu stárnutí. Bohužel se Herz, jak se zdá, příliš spolehl na (vlastní) jakž takž solidní scénař a působivé obrazy ze zásvětního prostoru - jinak bída, ačkoli pro děti to opravdu mohl být zážitek na celý život. Jestli mě kromě Kukurovy věru hororové přehazovačky něco silněji zaujalo, tak (k mému podivu) především klasik Filipovský v clasicissime pojaté roli dvorního šaška. Spolu s rovněž dobrým Kemrem - principálem tvoří zajímavou tématickou dvojici, ač se v příběhu nikdy nesetkají. Mimo to je Devaté srdce nepostradatelné pro fanoušky Tóny Hluchoněmce. /// P.s. po dvou dnech, znovu a lépe (se spoilery): Při pozornějším pozastavení se nad dílem nelze nevidět tématickou koncepci: Zmíněné postavy (Filipovský, Kemr) jsou v jakémsi vztahu k "princezně" - principál kočovné herecké společnosti má mladou vnučku, dvorní šašek má starost o dceru arcivévodovu ("když byla malá, měla mě ráda"). Martin pálí za oběma slečnami (za každou svým způsobem) a na to konto se spřátelí postupně s principálem i šaškem. Adrianin případ je týž, o němž Kemrova společnost hraje klasické pimprlové divadlo. Posléze tedy vyjde na jevo, že problémem toho, v jehož moci Adriana je, je problém věčného zachování života, což ovšem lze realizovat jen jaksi záhrobně a finální hrůza není ničím jiným než zhuštěným procesem stárnutí (v různých polohách: hrozba v síni času, astrologův konec), na druhé straně šašek a principál jsou především - starci. Z jejich princezen nakonec jedna zůstává dobrovolně v realitě zahrnující obluzenost a virtuálnost (vrací se pod moc manipulativní mocnosti), kdežto druhá, milující trpělivě čeká a dočká se. Tento protiklad však nemá paralelu ve dvojici šašek - principál (a to je dobře), oba představují cosi, co nejsem s to verbalizovat, co bývá však s "herci" klasicky spojováno - jakási komentátorská pozice na pomezí lidského života a toho, co je za ním, nad ním či pod ním, a co normálně nevidíme - jsouť tedy náležitým antipodem temné moci astrologovy i profánní moci světské (to v pohádce rovněž traktováno). Rozjímat lze i skutečnost, že hrdinou je zde "potulný student". Sevřenost této koncepce (mnou jen hrubě rozepsaná ve své prvky) je dosti nenápadná, nejde však o nenápadnost toho druhu, z níž se (u dobrých filmů) radujeme. Celkový výraz lze označit za typicky herzovský, zajímavá je podobnost v dílčích, ale důležitých motivech se Strakou v hrsti, jejíhož natočení se Herz ujal několik let poté. (02.02.2014)

Temná, ponurá, téměř hororová pohádka, kterou bych rozhodně nepromítala dětem před spaním, abych jim nepřivodila děsivé sny. Zřejmě je určena spíše dospělým divákům. Je natočena v zajímavém prostředí se slušnou kostýmní výpravou za působivého doprovodu Hapkovy hudby. Pro mne osobně je dosti depresivní, příliš umělecká a nelíbivá. Ani herecké obsazení mne neoslovilo. (07.07.2013)

Další Hertzova - no, vlastně ne moc pohádka, spíše horor. V tomto filmu je znát úžasný cit pro atmosféru a výpravu, scény šlechtických slavností působí jako z Bary Lyndona, ples mrtvol se skvělou hudbou a Síň času je opravdu temné místo. Scénář má sice místy logické díry, ale atmosféra přebíjí vše ostatní. (12.04.2006)

Další z ryze temných - pohádkových záležitostí, které budou ideálně sloužit k tomu, pokud chcete, aby vaše dítě mělo těžké spaní. Temné, mystické, až hypnotické scény ze zámku přitom filmu dozajista kralují, a je škoda, že film i přes krátkou stopáž se v první půlce dost pozvolna rozjíždí a děj začně cca. až ve 40. minutě. Každopádně se jasně ukazuje, že pokud máte u těchto projektů pod hudbou podepsaného Petra Hapku, tak víte, že i-když bude zbytek jakýkoliv, tak minimálně hudba bude špičková a až děsivě vystihující atmosféru scény. (29.02.2024)