Muž, který věděl příliš mnoho

Námet a zápletka Muža nie je v rámci tvorby Hitcha príliš originálna, ale na druhú stranu vás hneď na začiatku chytí a nepustí až do napínavého, dvojitého finále. Ako je u Hitcha zvykom, trilerová zápletka je kulisou pre polemiku o partnerských vzťahoch, tentokrát o pomaly starnúcich manželoch na dovolenke, ktorí by si vzťah oživili možno aj nejakým tým ďalším dieťaťom. O to oživenie sa postarajú únoscovia ich syna, o ktorého budú musieť zabojovať a dostanú sa pri tom symbolicky aj do kaplnky, čiže miesta, kde sa manželstvá začínajú. Bývalá speváčka Jo predvedie svoje najdôležitejšie "vystúpenie" kariéry v Royal Albert Hall, keď vyrieši situáciu typicky žensky, výkrikom. Potešia detaily ako vypchaté zvieratá, ktoré symbolizujú, že sa hlavný hrdina ocitol na nesprávnom mieste a šelmy ako nebezpečenstvo od únoscov, alebo štokholmský syndróm staršej únoskyne, ktorá nikdy nemala deti. (23.10.2012)

Když to zjednoduším, tak nejradši mám asi Hitchovy filmy s Jamesem Stewartem. Na tomhle miluju obzvlášť scénu v Albert Hall, která podle mě patří mezi to vůbec nejlepší, co Mistr kdy natočil - geniální střih, skvělé využití hudby (není slyšet, co si postavy říkají), úžasně gradující napětí (kdy čekáme na úder činelů) - zkrátka Hitchcock ve vrcholné formě. (15.07.2006)

Chování postav je (u Hitche jako obvykle) zcela podřízeno napínavosti děje a (ne)logice scénáře. Na začátku naznačená manželská krize nikam nevede a vývoj charakterů je minimální. Proč by nebyl, vždyť tohle je Hitchcock, žádný Bergman. Nelze přehlédnout mnoho pěkných režisérských nápadů, nelze přeslechnout množství jízlivého humoru (když si například Ben a Jo sdělují, za jaké vyšetření si mohli dopřát jaký luxus). K nejvelkolepějším patří bezesporu scéna z Royal Albert Hall, dirigována ani ne tak samotným Hitchem, jako Bernardem Herrmanem (a to doslova) – geniální gradace, škoda, že není zároveň scénou finální. Jak prohlásil samotný Hitchcock, tento Muž, který věděl příliš mnoho, byl na rozdíl od anglické verze z roku 1934 natočen profesionálem, nikoliv amatérem. Pod to bych se klidně podepsal. Profesionální je po všech stránkách. (Hitchcocka můžete zahlédnou na marockém tržišti jak sleduje akrobaty) 80% Zajímavé komentáře: ripo, Madadajo (06.07.2007)

Z mého osobního hlediska považuji za vrchol tvorby A. Hitchcocka sérii jeho filmů, jež započala v polovině 50 let "Oknem do dvora" a pokračovala až do počátku 60 let, kdy končila "Ptáky". Do tohohle mistrovského období spadá i zpracování stejnojmenného remake režisérova klasického thrilleru "Muž, který věděl příliš mnoho". Hitchcock v něm spojil své síly s J. Stewartem, jenž (po slavných spolupracích s F. Caprou) dosáhl pod mistrovým vedením - zvláště při vzpomínce na nezapomenutelné role v "Oknu do dvora" a "Vertigu" - svého druhého nejvýraznějšího tvůrčího období. Do role Jimmyho manželky obsadil Hitchcock herečku D. Day, která hraje starostlivou a posléze vyděšenou maminku. Možná tedy nepůsobí tak svůdně jako ostatní Alfrédove božské blondýnky, ale za to umí krásně zpívat a její píseň "Que sera sera", jež hraje ve filmu zásadní roli, se stala celosvětovým evergreenem. Nejnapínavější pasáží celého snímku je scéna atentátu na premiéra jedné nejmenované země, odehrávající se v londýnské Royal Albert Hall. Atentátník je rozhodnut vystřelit přesně v tom nejhlasitějším okamžiku koncertu, v synchronizaci s jediným úderem činelů. Bez jediného rušivého slova sledujeme několikaminutové vystoupení orchestru, který svou postupnou gradací vystoupení určuje také tempo a napětí finální scény, jež je prokládána záběry na atentátníka... zděšenou D.Day... nicnetušícího premiéra... orchestr... katastrofě se marně snažit zabránícího J.Stewarta... a notovou partituru spějící k osudové notě! Výkřiku! Výstřelu! (05.11.2004)

Thriller, plný minimalistických scén, kde nic neexploduje, čepele nožů nečeří dusný vzduch temných domů, nebo koupelen s igelitovým závěsem - přesto je Muž, který věděl příliš mnoho velice napínavým filmem a to díky příběhu samotnému, skvělým hercům a samozřejmě kvůli nezaměnitelnému mistrovu rukopisu. (16.09.2008)