Záhada Silver Lake

Halucinační neo-noir, který si střílí z diváků vyžívajících se v řešení neřešitelných filmových hlavolamů, z konspiračních teorií a z internetové generace, nezdravě posedlé popkulturou. Nakolik si ho budete užívat, nebo se u něj nudit, to záleží na tom, jak moc přistoupíte na jeho absurdní logiku. Ta připomíná logiku starých videoherních adventur z 80. a 90. let, ve kterých jste coby hráči prozkoumávali různé lokace, v nichž jste sbírali nejrůznější předměty a museli jste přijít na to, jakým způsobem je zkombinovat, abyste pokročili dál. Způsob, jakým jste je kombinovali, byl často nelogický, což vás dohánělo k šílenství a k obsedantnímu nutkání neustále kombinovat všechno se vším („je tenhle starý časopis obyčejný časopis, nebo se dá použít k něčemu důležitému?“). Ale nedali jste si pokoj, dokud jste nepřišli např. na to, že když podrbete sochu Jamese Deana, tak se vám zjeví král bezdomovců, který vás zavede do tajemného podzemí. Stejně tak je na tom hlavní hrdina Záhady Silver Lake, kterého pátrání po zmizelé sousedce přivede k rozkrývání popkulturní superkonspirace za oponou malebného Los Angeles. Poté, co začne objevovat kódované stopy všude kolem sebe (v reklamách, písničkách a filmech), nedokáže se ubránit pocitu, že všechno je se vším propojené. Režisér Mitchell výše zmíněnou absurdní logikou záměrně frustruje své diváky, ale dokáže je za to odměnit pohlcující atmosféru a zábavnou hrou s diváckým očekáváním a žánrovými konvencemi. (16.09.2019)

Režisér osobitého hororu Neutečeš přichází s mysteriózním thrillerem, který jakoby se pokoušel o Davida Lynche. Film má svou specifickou atmosféru, která je ze začátku působivá, ale ve výsledku toho nemá moc co nabídnout a s každou přibývající minutou více a více nudí. A atypický Andrew Garfield výsledný dojem opravdu nezachrání. (16.07.2019)

Veverka spadlá s nebe, tedy ze stromu, skunk, spratkové ničící auta, záhadné jezero a všudypřítomné štěkání. Více než Lynche mi to připomíná Jodorowského. Uvítal bych více surreálna a nespoutané fantazie, i tak jsem byl ale vcelku spokojen. Některé scény jsou fajnové - bizarní sen o pojídání mrtvého, večírek s tančící balonovou dívkou, koupání v jezeře. Výborný byl podzemní klub, snad jen místo R.E.M. bych tam dal nějaký gothický rock nebo dark wave. Na druhou stranu R.E.M. už jsou skoro vykopávka, takže....no ale třeba Bauhaus nebo Sisters of Mercy... Pěkný vizuál, solidní hudba a fiktivní kapela Jesus And The Brides Of Dracula. Místy příjemně snové, jinde bláboly o zašifrovaných zprávách, podzemí, nebe, voda, sex a Sova. A nakonec je to celé o životě, smrti a nájemném.... 3,5* (11.07.2022)

Vzhledem k tomu, že kdysi jsem matlal scénář k něčemu podobnému, tak lze říct, že by ten film měl mluvit mojí řečí, leč přesně v tomto aspektu se s Mitchellem strašně míjím. Hlavně tím, jak se film neustále snaží vytvořit onu surreálnou atmosféru metačasu, kterou ale permanentně nabourává neustálýma konkrétníma pastišema a citacema, které jdou až do takových extrémů, že se využívají jako pozadí malovaná plátna. Přesto si nedokázal vyřvat natáčení na film, takže sledujeme sebevědomé odkazy na noirové postupy v nehezkému a neodpouštějícím digitálu, kde pramalý rozpočet (8 a půl mega) vynikne několikanásobně hůř. Ve světě, kde existuje Inherent Vice, Brick nebo David Lynch nemá cenu Under the Silver Lake brát vůbec v potaz. (13.03.2019)

Zdlouhavé bloudění po LA, potkávání lidí a zažívání bizarních věcí, které ale spolu ne a ne zajímavě zasouviset a něco někam posunout. Atmošku má film fajnou, noirovou, s odkazy na Hitchcocka i Lynche. Nemluvě o sexy holčinách, především hlavní femme fatale, která Garfieldovi zamotá hlavu. Scénáristicky je ale film nefunkční, rádoby intelektuální prolínačkou neo-noiru s popkulturními ornamenty a hlavně slabým rozulením, ve které divák marně věřil jako v záchranu. Fajn (popkulturní) soundtrack. [Cannes] (17.05.2018)