Pěkně blbě

Na filmech, které vycházejí vstříc masovému vkusu samozřejmě není nic špatného. Tím, že se chtějí líbit (byť třeba řeší dosti bolestivá témata) a nekladou divákovi žádný odpor, pouze stavějí do nonkonformní pozice kritika uvědomujícího si, jak je s ním manipulováno. S Pěkně blbě jsem proto měl podobný problém jako s loňským hitem ze Sundance Tohle je náš svět. Ve filmu odvážně spojujícím observační komedii o střetu různých pohlaví a kultur (s humorem založeným po vzoru stand-up vystoupení na glosování každodenních situací) a melodrama je ale přeci jen méně banality a více opravdovosti. Prvním vítaným porušením romanticko komediálního schématu je nečekaně brzy přicházející rozchod, který zároveň nepředstavuje to nejhorší, co do vztahu ústředního páru zasáhne. Po náhlém žánrovém obratu sice středobodem filmu zůstává vztah, ale nikoliv chlapce a dívky, ale jednoho z partnerů k rodičům druhého partnera. Úvahy, zda jde o řešení originální, či zbabělé a vůči jedné z postav dost necitlivé, nejsou moc relevantní při vědomí, že takhle nějak to ve skutečnosti proběhlo. Film sice po změně tónu, jež může připomenout některé z komediálních dramat Jamese L. Brookse, zcela neztrácí humor, ale je vážnější, dojemnější a méně egocentrický než jiné romantické komedie od mladých tvůrců. Rodičům je věnováno skoro stejné množství pozornosti jako dětem, jejichž sebestřednost a nepřipravenost na život si uvědomujeme o to zřetelněji. Nečekaná změna perspektivy, se kterou znamenitě pracuje také Aziz Ansari v Master of None, nás tak stejně jako hrdiny vede k přehodnocení toho, na čem v životě skutečně záleží. Neschopnost nebo neochotu Emily a Kumaila vnímat nastalou situaci z pohledu toho druhého film důsledněji rozvádí v posledním, mírně repetitivním aktu lehce natahovaného snímku (což je ale nešvar většiny filmů natočených nebo produkovaných Juddem Apatowem). Tvůrci se svými postavami rádi tráví čas a nechávají je vést dialogy trvající často o pár minut déle, než je potřeba. Po většinu času se nicméně drží ústředního tématu „lásky navzdory“ a nikdy neodběhnou od hlavní dějové linie na tak dlouho, aby vyprávění ztratilo tah a začalo nudit. Většinu dějových odboček se jim nadto daří zužitkovat v emocionálně silném finále, kdy vám zásluhou střídání hledisek nebude záležet jen na osudu ústředního páru, ale také mnoha postav okolo nich. 75% (03.07.2017)

Chvíli trvalo, než jsem si na Kumaila zvyknul. Cirka asi dvacet minut jsem si byl dokonce dost nejistý s tím, jestli tahle komedie je opravdu komedií a nebo neotřelým dramatem. Jakmile se ale Zoe Kazan objevila na scéně (potažmo v kómatu) rozjela se smršť skvělého situačního humoru, který z Kumaila vycházela tak přirozeně, že byla radost na něj koukat. Třeba jeho první setkání s rodiči Emily je neuvěřitelně povedený. A podobných scének je ve filmu daleko víc. Nakonec se z neotřelého dramatu stala neotřelá dramedie, která ve mně dokázala po zbytek filmu vyvolat tak dobrou náladu, že jsem se jí nezbavil ani po shlédnutí. Přečetl jsem si totiž o filmu, že je podle pravdy a že hlavní postavou opravdového příběhu je stejný Kumail jako ten z tohoto filmu. V tu ránu film dostál úplně nové dimenze. (30.11.2017)

Citlivě a dokonale zvládnutá kombinace humoru, romantiky a vážných scén mně ohromila. Hlavní hrdina je klenot, který se třpitý napříč celou stopáží. Trefný dialogy rozesmějí i rozněžný. Je pěkně dobře, že existuje snímek Pěkně dobře, protože umí udělat báječnou společnost nejednomu fanouškovi filmu a to u filmů přece nejvíc kráčí, no ne, amigo ? (11.07.2017)

Notypyčovole, já teču jak stará lednička! Ehm, za toto nadbytečně emfatické zahájení se omlouvám, já jen, že tu sedím dojatý a naměkko a culím se, jak kdyby mě mistrovsky vykouřila bezzubá cigánka. Ne snad, že by tato tuctová pákistánská feel good lávstory byla něčím originální, naopak, právě oním předvídatelným patosem mě pohladila po mé zjizvené dušičce. Není divu, že v téhle zkurvené době lží, depresí, stresu, smutku, zklamání, bolesti, kvazicitů, předstíraných orgasmů, nedodržených termínů, předraženého másla, Tomia Okamury, nevratných Frisco láhví a zasraných vlakových zpoždění mě dokáže rozněžnit tak prostinký, bezelstný příběh o lásce, kde když se holka chová divně, tak je to proto, že potřebuje srát a neví, jak to svému chlapci říct, nikoliv proto, že je nediagnostikovaná emopsychonarkomanka a má mu zničit celý život. Ano, i takový obtloustlý nihilistický patogen jako já občas projevuje emoce a případné xmrti se nudící sexy svině, jenž by mě chtěly ochočit a citově znásilnit, nechť se hlásí do pošty, jsem teď na jedno párměsíční zneužitíčko volnej. Da vstreči! (31.10.2017)

To tu zase máme ale kamingautů! A je úplně jedno, jestli jste se svými třemi a více hvězdami přiznali k tomu, že jste nevkusný přecitlivělý bukanýr, Rytmem života stylově vytříbená, enormně tlustá stará panna nebo zkurvený sluníčkář, co viděl nepohádkového muslimáka leda tak na propagačních letácích Sorošovy nadace, neúnavně jej nutící brojit za světlé asimilační zítřky plné burek, mešit a halalem týraného masa. Tohle je naprosto trapná, nudná a tupě užvaněná pičovina, romantická asi jako srací porno a vtipná jako vyhřezlá pupeční kýla o tom, jaxi odporná bezbradá kráva ze zoufalství narazila slizkého pakistánského cigoše, protože jinak by na ni nikdo nevlez ani v neoprénu a ve svářečské kukle. Všichni se tam chovají jako naprostí kokoti v nejlepších intencích zdegenerované americké kosmopolitní multikulti dekadence a ten Mižigar je tak strašně kůl, že ani trochu nepřipomíná onen vžitý a z devadesáti procent zcela odpovídající archetyp vyrachtané výbušné hadrové hlavy s kulturním nadhledem na úrovní 16. století, permanentně potěžkávající šutr ke kamenování a apriori považující jakoukoliv kikinu jen za ovci, která umí vařit a nedá se při šukání držet za srst. Ve skutečné skutečnosti je to ale samozřejmě úplně jinak, jsou úžasní, při jejich sledování cítíte žužu lomatické pnutí, vůni kávy, římského kmínu a arabské gumy, přičemž máte neodolatelnou chuť si jednoho hned adoptovat a koupit si s ním společné kupé v Orient expresu. (01.11.2017)