Gauguin

Krásně poetický snímek o jednom malířském géniovi, jemuž navýsost svědčí rozvláčné vypravěčské tempo. Vizuálně působivé zpracování báječně dotváří podmanivý hudební doprovod. Připadám si jako bych skutečně strávila pár let na Tahiti s kontroverzním Paulem Gauguinem, kterého naprosto odzbrojujícím způsobem ztvárnil Vincent Cassel. Přiznávám, že jsem se dívala hlavně kvůli němu, protože jsem byla zvědavá, jak se s tou rolí popasuje. Snad od první minuty jsem z něj nemohla spustit oči, úplně fascinovaná jeho fyzickou i hereckou proměnou. Kdyby mi před časem někdo řekl, že mě Vincent Cassel v nějakém filmu dokáže dojmout, tak bych se mu vysmála, ale světe div se, ono se mu to vážně povedlo. (80%) (18.06.2020)

Potemnělá náladovka ovlivněná filmy Terence Malicka, která překvapivě poeticky pracuje s tahitskými kulisami - vypadají velmi ošuntěle a melancholicky - a s tváří i tělem Vincenta Cassela, který od prvního záběru vypadá, že v tom dalším umře. Scénář pracuje s vynechávkami a nedořečenostmi, ale občas voiceoverem čerpá z Gauginových dopisů ženě, což funguje spíš rozpačitě. Na poměry biopiců příjemně nedidaktické, byť jasně odvozené. (27.05.2017)

Vzhledem k tomu, že sám studuji malbu, na tenhle počin jsem se obzvlášť těšil. Čekal jsem výpravný film s podmanivou hudbou a působivými záběry na scenérii exotického Tahiti. Místo toho jsem dostal zoufale nudnou (výpravou spíše televizní) sondu s mdle unylou hudbou do bídou zmrzačené mysli bohéma, kterému se nechce makat a myslí si, že na Tahiti mu budou padat do huby pečený holubi, ale nakonec tam nedokázal najít ani kokos; hlavně, že kvůli tomu opustil ženu, děti a přátele. Vincent Cassel vypadal, jako že natáhne bačkory dřív, než ta vleklá nuda skončí. Byl jsem na tom bohužel v kině, kde se to nedalo přetočit, takže jsem trpěl úplně stejně, jako Gauguin. Ten si tam našel hnusnou domorodku, kterou namaloval 40x jinak, a když to od něj nikdo nechtěl kupovat, protože v té době se nejednalo o nic převratného, tak si zase sbalil svejch 5 švestek a vrátil se do Paříže, kde ho živilo ministerstvo pro asociály. To ale všichni víme, takže se nejedná o žádný spoiler. Vzhledem k tomu, že to zas až takový "génius" nebyl a jeho tvorba začala být cenná hlavně tím, že se dochovala a získala historickou hodnotu, žádnou zvláštní euforii jsem bohužel při těch několika málo nepovedených záběrech, kdy tvořil, neprožíval. Cassel totiž držel štětec jako stará pana pinďoura, čehož si režisér Edouard Deluc buď nevšiml anebo mu to naopak poručil pro efekt. Navíc se vůbec nedozvíte, proč maloval, jak maloval, čím maloval, jak si míchal bary, kde na ně bral, jaká plátna používal, zkrátka nic, proč jsem na film šel. Zdejší vysoké hodnocení opravdu nechápu. Jednu hvězdičku dávám za výdrž Vincenta Cassela, kterej to natáčení nakonec přežil až do konce. (26.05.2018)

Paráda.. Zatím nepřekonatelnou Gauguinovskou variací byl pro mě Sutherlandovský Wolf at the door, ale tohle se tomu s přehledem vyrovná (a v některých motivech i překonává). Tenhle první Gauguinův tahitský pobyt je citlivá studie o hledání divokosti, ztrátě nevinnosti, vášni, zkamání, nekonečném boji.. Člověka až bodne u srdce když Cassel, jen tak očima, prožívá chvilky bolestivé žárlivosti.. Žádná bezbřehá idyla se nekoná. I v krásách tahitské krajiny je romantika velmi pomíjivé zboží. Gauguin hladoví. Zdravotně to s ním jde od desíti k pěti. Z tuby vymačkává poslední mikrogramy barvy. A to filmaři nezmínili jeho nekonečné boje s místními úřady za práva domorodců.... Ideál asi bude pustit si tohle a hned na to navazující Wolf at the door.. Ještě aby někdo stejně kvalitně natočil Gauguinův druhý tahitský pobyt (ne, ta sračka s mladým Sutherlandem se fakt nepočítá) a budeme tu mít luxusní trilogii. (08.05.2018)

Slibný námět i počáteční vtažení do děje a částečně i mysli posmrtně velebeného umělce velmi rychle ztratí tempo a vůči divákovi se nekompromisně mění v zoufale natahovanou, monotónní, milostně dramatickou epizodku z jeho života. Společně s barvami a štětci si Gauguin do brašny z Francie přibírá také existenční marnost a životní lopocení, což v tehdejší francouzské kolonii, kde padají veškeré jazykové bariéry, dostává jen jiný, tentokrát exotický nádech. Očekávaný obraz umělcovi svobodomyslnosti, rozhodnosti nechat vše na přírodě a okamžiku, který právě prožívám, vyčistit svou mysl, načerpat inspiraci, energii a pochopit, proč má vlastně zítra cenu opět vstát a žít, se nekoná. Ano, předloha, v tomto případě sám život, je jasná, ale proč věnovat celý film tomu krátkému životnímu období, přičemž velmi povedený začátek byl odbyt v několika málo minutách a zbytek jeho života ledabyle zařadit do titulkového dovětku? Velmi dobrá hudba a režie, jinak pro mě dost slabé. [Filmový klub Citadela - Litvínov]. (29.05.2018)