Gauguin

Slibný námět i počáteční vtažení do děje a částečně i mysli posmrtně velebeného umělce velmi rychle ztratí tempo a vůči divákovi se nekompromisně mění v zoufale natahovanou, monotónní, milostně dramatickou epizodku z jeho života. Společně s barvami a štětci si Gauguin do brašny z Francie přibírá také existenční marnost a životní lopocení, což v tehdejší francouzské kolonii, kde padají veškeré jazykové bariéry, dostává jen jiný, tentokrát exotický nádech. Očekávaný obraz umělcovi svobodomyslnosti, rozhodnosti nechat vše na přírodě a okamžiku, který právě prožívám, vyčistit svou mysl, načerpat inspiraci, energii a pochopit, proč má vlastně zítra cenu opět vstát a žít, se nekoná. Ano, předloha, v tomto případě sám život, je jasná, ale proč věnovat celý film tomu krátkému životnímu období, přičemž velmi povedený začátek byl odbyt v několika málo minutách a zbytek jeho života ledabyle zařadit do titulkového dovětku? Velmi dobrá hudba a režie, jinak pro mě dost slabé. [Filmový klub Citadela - Litvínov]. (29.05.2018)

Paráda.. Zatím nepřekonatelnou Gauguinovskou variací byl pro mě Sutherlandovský Wolf at the door, ale tohle se tomu s přehledem vyrovná (a v některých motivech i překonává). Tenhle první Gauguinův tahitský pobyt je citlivá studie o hledání divokosti, ztrátě nevinnosti, vášni, zkamání, nekonečném boji.. Člověka až bodne u srdce když Cassel, jen tak očima, prožívá chvilky bolestivé žárlivosti.. Žádná bezbřehá idyla se nekoná. I v krásách tahitské krajiny je romantika velmi pomíjivé zboží. Gauguin hladoví. Zdravotně to s ním jde od desíti k pěti. Z tuby vymačkává poslední mikrogramy barvy. A to filmaři nezmínili jeho nekonečné boje s místními úřady za práva domorodců.... Ideál asi bude pustit si tohle a hned na to navazující Wolf at the door.. Ještě aby někdo stejně kvalitně natočil Gauguinův druhý tahitský pobyt (ne, ta sračka s mladým Sutherlandem se fakt nepočítá) a budeme tu mít luxusní trilogii. (08.05.2018)

Exteriéry a Cassel super (jak jinak). Kdyby ale hlavní postavou nebyl dnes slavný malíř, jeho příběh z Tahit by neměl jediný důvod být zfilmovanej (ani napsanej, ani cokoliv). Pokud se ovšem o Gauguina zajímáte, uvidíte, při jakých příležitostech (asi) namaloval některé ze svých slavných kousků. A že byl, stejně jako van Gogh, do společnosti nezařaditelným chudákem. Do jeho vnitra ale snímek nepronikne. Pro vynikající filmové zobrazení utrápené duše a mysle, múzy a motivace výjimečného malíře si dejte spíše Schnabelův kousek At Eternity’s Gate. Sice je o van Goghovi, ale nemalou roli v něm sehraje i Gauguin coby jeho blízký kamarád. (16.10.2020)

Zasnené, smutné a náladové. O Gauguinovi som vedel len to, že existoval a že nejako súvisel s mojimi milovanými Tahiti. Čiže mi nepripadalo ako blbý nápad pozrieť si o jeho tahitskom období celovečerák. A drasticky som do tohto aktu zatiahol aj nič netušiacu pani manželku. Nakoniec sme sa dočkali solídnej, hoci nie nejako extra geniálnej pocitovky, kde nejde príliš o scenár. Je totiž dosť nudný a nezaujímavý. A výprava je prekvapivo tuctová; ak máte Tahiti resp. Francúzsku Polynéziu napozeranú len z čarokrásnych pohľadníc, budete týmto filmom nepríjemne zaskočení. Najviac tomu dáva Vincent Cassel, ktorý do toho išiel naplno. Je to skvele charizmatický Francúz, všímam si jeho prácu od roku 2000 (parádne Purpurové rieky) a je to zrejme jediný herec na svete, ktorý môže mľaskať pri jedle a nemáte chuť niečím ho udrieť po hlave, ale zamľaskať si spolu s ním. (04.06.2018)

Potemnělá náladovka ovlivněná filmy Terence Malicka, která překvapivě poeticky pracuje s tahitskými kulisami - vypadají velmi ošuntěle a melancholicky - a s tváří i tělem Vincenta Cassela, který od prvního záběru vypadá, že v tom dalším umře. Scénář pracuje s vynechávkami a nedořečenostmi, ale občas voiceoverem čerpá z Gauginových dopisů ženě, což funguje spíš rozpačitě. Na poměry biopiců příjemně nedidaktické, byť jasně odvozené. (27.05.2017)