Roma

Pompézně natočená nuda. Žádnou hlubší myšlenku jsem v tom neobjevil. Seber si své obligátní Oscary a příště se vrhni třeba na Gravitaci 2. :) 6/10 (29.01.2019)

Ne že by ten film nebyl dobrý, ale na to orgastické nadšení mluvící pomalu o filmu dekády nejsem vůbec napojený a ani přesně nevím, odkud se takové dojmy u tolika lidí berou. Přijde mi to jako celkem normální kvalitně odvedená práce, která mustrově odpovídá tolika jiným momentům v kariérách "velkých režisérů", kteří se rozhodli vzdát hold ženám svého dětství (respektive hold ženám, které byly tyto režiséry ochotny postavit do středu svého světa, vše jim obětovat a tím v očích oněch režisérů dojít naplnění - nakonec je to vždycky forma narcismu) - zapadá to do té škatulky místy až legračně moc se všemi klady a zápory těhle filmů. S jejich stereotypy i typickými vděčnými momenty. A že Cuarón pěkně aranžuje scény do hloubky, mě už vyloženě nevyvede z míry samo o sobě. Ale třeba jsem měl jen blbý den. 70 %. (16.12.2018)

Život je plný hoven na příjezdové cestě. (29.12.2018)

(1001) Celý film je pro mě jako scéna požáru při oslavách Nového roku. Nevím, proč tam je, ani co mám cítit. (24.01.2020)

Běžného diváka, který při sledování filmů hledá podívanou a zábavu, Roma s největší pravděpodobností nechá chladným. Pro festivalové návštěvníky a klubové publikum ale myslím bude snímek představovat ztělesnění toho, jak má vypadat umělecký film. Podobným způsobem se natáčelo v 60. a 70. letech, kdy frčela autorská a autobiografická díla a osvícení producenti do nich bez zábran investovali. Byla to doba, kdy režiséři běžně obsazovali neherce a totéž činí i Cuarón. Nebáli se improvizace a totéž nedělá problémy ani mexické režisérské hvězdě. Roma působí civilně a věrohodně. Pravda, nejsem expert, ale atmosféra Mexico City počátku 70. let mi přijde dokonalá a podobně dokonalé je i obsazení. Castingu musel Cuarón věnovat maximální pozornost a Yalitza Aparicio služku nehraje, ona jí prostě je. Obětavá, smířená se svým postavením, lehce naivní, omámená prvním sexuálním dobrodružstvím a zmatená následným nezájmem. Její přítomnost a precizní kamera jsou největší režisérovy zbraně. Černobílý obraz odkazuje na éru evropského uměleckého filmu 50. a 60. let. V řadě záběrů mi přijde, jako bych sledoval dokument z mexického hlavního města oněch časů. Díky monumentálním obrazovým kompozicím je ideální Romu zhlédnout na velkém plátně, což se mi po dlouhém hledání také podařilo. Dokonce si dovolím tvrdit, že na malé obrazovce výrazně ztrácí. Je to pomalu plynoucí intimní snímek, který sice nemá feministické zabarvení, ale zobrazuje převážně ženský svět a ženskou emocionalitu. Celkový dojem: 85 %. (30.11.2020)

Od filmu jsem dostal zhruba to, co jsem čekal, a to kvalitní drama. Stopáž sice patří k těm velkorysejším, tempo vyprávění je rozvláčnější, strhujících momentů (nemocnice, demonstrace, moře) tu bylo jen pár…síla filmu ovšem tkví právě v té zdánlivé obyčejnosti a opakování (ostatně i ta tragédie, která se hlavní hrdince stane, je pro ni nejspíš tím nejschůdnějším řešením). Cleo to nemá jednoduché a téměř okamžitě si získá divákovy sympatie. A je jedno, zda zrovna musí řešit rozmazlenost bandy fracků, zaměstnavatelčinu podrážděnost či totální idiocii svého přítele. Její každodenní rutina (od ranního uklízení psích exkrementů přes celodenní starost o děti a dům až po večerní cvičení před spaním) je svým způsobem uklidňující, podobně jako prosvětlená kamera v černobílém snímku (záběry ovšem nepůsobí nijak strojeně či rádoby umělecky), pomalé tempo či zjevně nostalgická atmosféra způsobená režisérovým „vzpomínkovým“ přístupem (ten ostatně dobře věděl, o čem točí). Mé páté filmové setkání s Cuarónem tak bude znovu za 4*. (22.09.2019)

Co se naopak povedlo velmi je nejnovější režijní počin Alfonsa Cuaróna Roma. Humanistický příběh o mladé uklízečce, která zápolí se svým chudým životem, těhotenstvím a starostí o děti středostavovské rodiny, u níž bydlí, vás sice nechytne za srdce od první minuty, s přibývajícím časem si vás ale Cuarón omotá kolem prstu. Začne totiž jednotlivé dílky pomalých a dlouhých záběrů skládat do smysluplného celku, vytáhne z rukávu řadu dramatických situací, u nichž vám dojde, že vám na zdánlivě neexponovaných postavách opravdu záleží. A samozřejmě uhrane i tradičně perfektním zpracováním, které oživuje Cuarónovy dětské vzpomínka na Mexiko s životností, již známe z Potomků lidí, třetího Harryho Pottera či Gravitace. (13.09.2018)

Film roku. Čistá esence filmového řemesla. Příběh je možná na první pohled jednoduchý, ale v detailech skrývá bohatší mozaiku než mnohé jiné filmy. A je to strašně krásně poskládaná mozaika, emotivní, osobní i celospolečenská. Založená na duchu místa i času. Pocta i odsouzení, milostný dopis i odvržení. První pomalejší část filmu diváka postupně vsaje aby ho druhá nemilosrdně sežvýkala. Nádherná oslava lidství v jeho nejlepším i nejhorším. Práce se symbolikou, několika vrstvami vyprávění a jednotlivou katarzí každé z nich je prostě fenomenální. A zmínil jsem, jakým neuvěřitelným způsobem je zde využívaná kamera a zvuk? A hovořil jsem o jejich dokonalém a neoddělitelném propojení se způsobem, jakým je zde vyprávěn příběh? Cuarón věnoval svému mládí opravdu vskutku cenný dar. Děkuji. 10/10 (31.12.2018)

Po Potomcích lidí a Gravitaci jsem byla přesvědčená, že Cuarón má velký problém se scénáři, vyprávěcí logikou, přirozeností. Šustilo všechno či bylo konstruované na tezích. Ale protože jsem věděla, že jiné kvality má, cit pro emoce, atmosféru, kameru, vizualitu, a že s kvalitním příběhem (Dickensovy Nadějné vyhlídky) si poradit umí, zadoufala jsem, jestli se v tomhle filmu třeba potká se svým formátem, nenuceně, a byla zvědavá, co z toho vyjde. A ráda uznávám, že mě na celé čáře překvapil, i když mi dlouho - půlku filmu - trvalo, než mi začalo být jasné, že v dobrém. *** Řada věcí ve způsobu vyprávění mě především první půli rozčilovala, drhlo to, neplynulo... výjevy a situace se řadily schematicky, toporně, nevytvářely spojitý proud vyprávění, symboly byly doslovné a otřepané (ptáci v kleci, klecovitý dvorek, dům), nedalo se pochopit, že by jeden pes s věčně prázdnou miskou denně nadělal tolik hoven, černobílost mi připadala umělá, bezdůvodná, zdálo se, že v nativních barvách by všechno bylo přirozenější, žádoucnější... kostrbatost, přitaženost za vlasy, násilnost... a pak na to člověk, ani neví jak a kdy, přistoupí jako na psí hovna, nerozporuje realitu, magickou i v nepochopitelných komplikacích a těžkostech, přijme bez zbytečných tázání úděl, vršení, a celá druhá půlka plyne už sama, byla jsem vtažená... momenty smíchu i ustrnutí fungovaly bez odtažení, přijala jsem ten příběh za svůj jako obě jeho hlavní hrdinky přijaly svoje postavení. A začalo mě to těšit, prožívat s nimi úděl nás, žen, které vždycky na všechno zůstanou samy, prostě proto, že ženy zůstanou, zvládnou to a budou pracovat (=milovat), dokud se budou moci hnout. "Být mrtvá se mi líbí," vzdychne si slastně a vstane k další práci. *** A na konci mi zbyl pocit silného filmu, blízkého, intimního prožitku, a všechna ta vyprávěcí drhnutí a komplikovanosti k němu patřily jako jeho nedílná součást (Jak můj známý případně poznamenal: Drží to pohromadě jako chatrč ve slumu.), jako by odrážely fakt, že v reálném životě také nic nejde snadno, hladce, ideálně a leckdo to až údivně zbytečně a nejapně komplikuje a ani to vždycky nedopadne dobře, ale že pokud to je životní proces zkušenosti, pak člověk zůstane obohacený, silnější, prožitější, vděčnější a víc milující, víc usilující o dobro, umanutě a pokorně dál jako tráva trpělivě prorážející betonem... Nakonec jsem to tedy všechno trpělivě přijala a nechala se obohatit, věčná a chápající a smířená a posílená ženská. *** Prožitek cesty, kterou jsem během snímku urazila díváním se, od počátečního nepohodlí a rozmrzelosti k závěrečnému naprosto ryzímu pocitu obdarování a vděku, že jsem viděla silné, dobré nekompromisní dílo odrážející krutou laskavost a milost neustále drhnoucího žití, je zcela jedinečný. Spjatý právě s tímto filmem a žádným jiným. Nezaměnitelný. A víc ani nejde žádat. *~ (11.02.2019)

Dva pohledy a dvě strany mince. Roma je bezkonkurenčně vypiplané a zrežírované dílo, které nemá, nejen na Netflixu, obdoby. Ať už se komukoliv nelíbily Cuarónovy starší filmy, tuto objektivní jistotu popřít nelze. Tenhle Mexičan je mistr režisér a pokud se takovým nebudou přiklepávat autorské projekty, je s filmovým světem něco špatně. Já osobně jsem velký fanoušek Alfonso Cuaróna, ale nyní přijde ta druhá strana mince. Vězeň z Azkabanu je můj nejoblíbenější HP a Potomky lidí s Gravitací jsem si hrozně moc užil, jenomže z jeho předchozí mexické tvorby jsem neviděl vůbec nic a ani příliš nechci, rád bych aby zase natočil něco divácky stravitelnějšího, alespoň trošku. A nyní se po pětileté odmlce opět vracíme k jeho, možná spíše artovějším, počátkům. Roma není zábavný film, což je předem identifikovatelné a proto si ho spousta lidí ani nepustí. Jinak by tu ani náhodou nemohlo viset hodnocení přesahující 80%. Roma je tíživé komorní černobílé drama, na které se člověk musí správně naladit a jedině proto to může fungovat. Neříkám, že jsem nikdy nic podobného neviděl, ostatně taková pár let stará Nebraska je tomu velice podobná, ale zkrátka moje filmové vnímání není zatím až tak rozvinuté, abych si dokázal užít Romu. A u toho bych skončil. Pokud se film probojuje do hlavní kategorie Oscarů, jistě ji vyhraje stejně tak, jako nepochybně tu cizojazyčnou. PS : Kdybyste někdo ani po zhlédnutí filmu jako já netušili, proč se film jmenuje Roma, tak se jedná o čtvrť v Mexico City. (17.01.2019)

Unikát vyjadřující emoce primárně kamerou, namísto dialogů a hudby. Jedinečný režijní počin v nekompromisním černobílém provedení, nemainstreamový, s předlouhými kamerovými expozicemi i některými brilantně inscenovanými sekvencemi (porod). Óda na artovou filmařinu a nezpočet technických fines, avšak plnokrevné srdce tady tlouct až na výjimky neuslyšíte. (20.04.2019)

Cuarónův hluboce osobní film začíná dlouhým pohledem na omšelou dlažbu. V jednu chvíli hlavní hrdinka Cleo (kterou zatím jen slyšíme mimo záběr) polije dlažbu vodou, aby ji mohla umýt od nečistot. Voda jako mořská vlna doputuje až do záběru a v zrcadlovém odrazu odhalí našemu zraku zcela nový prostor: otevřenou oblohu nad dvorkem, po které prolétá dopravní letadlo. Od prvních vteřin filmu tak Cuarón vytváří symbolické pouto mezi Cleo a vodou (voda symbolizuje její čistotu a dobrotivost; Cleo de facto je vodou), současně ale poukazuje na magickou moc vody proměňovat, zmekčovat vše tvrdé – a odhalovat skryté nebe v okolních věcech. Moc, kterou voda – a o to v Cuarónově čarokrásném filmu-záři běží především – sdílí s jinou přírodní silou: láskou. Šánti, šánti, šánti... (14.12.2018)

Ráno jsem vstal, nasnídal se, spláchnul ranní hygienu, poseděl si na záchodě, kouknul, jak čilí osmáci zase prokousali kus svého obydlí, a vrcholem dopoledne pak bylo vyvrtání dvou děr na pověšení obrazu. Nechce o tom někdo natočit celovečerní film? Název nechám na něm, ulici klidně prozradím. Opravdu nechci být zlý, chápu, že se mexický tvůrce Alfonso Cuarón vrací ke svému dětství, k rodnému jazyku, k meritu věci. Ovšem mě ta jeho cesta minula. Dokážu pochopit, že nosným tématem je úděl ženy a její síla, když se zrovna nedaří, jenže ke mně ty emoce nedoputovaly. A to jsem se na nejnovějšího Cuaróna díval s ženou, které rozhodně není dvacet, má děti a rozhodně neulítává na Avengerech. Jsme v Mexico City, Cuarón stejně jako jeho souputník Alejandro González Iñárritu v Amores Perros zachycuje jeho náladu a atmosféru, ač zdaleka není tak zemitý a drsný. Nikam nespěchá (asi jako služebná s úklidem), vše si pečlivě předchystává. Jenže počáteční nevlídnost pokračuje a pro mě osobně děj nijak nerozpohyboval. Sledovat denní úkony a rituály velké rodiny mi nevadí, pokud NĚCO. A to NĚCO rozhodně nepřišlo ani s partnerskými otřesy pánů domu, ani s nečekaným těhotenstvím hlavní hrdinky-služky. To, jak režisér (a zároveň kameraman) pracuje s obrazem a jeho hloubkou, je obdivuhodné. Stejně jako zvuková stopa. Zbytek je prázdný. A nestydím se za to, že si opravdu kromě několika silnějších momentů pamatuju jen dvůr posetý psími exkrementy. Filmy o obyčejných věcech mám rád, jenže tímhle si Netflix jen posiluje artovou prestiž a tvůrci volají po umělé pozornosti. A rozplývání se diváků úplně nerozumím. Asi jsem barbar. (02.01.2019)

Neskutečná síla tohoto filmu podle mě pramení ze tří věcí. Tou první je vlastně zcela obyčejný příběh zcela tuctové hlavní hrdinky, který je ale díky té obyčejnosti a tuctovosti takřka dokumentárně autentický, osobní a stoprocentně působivý. Druhou věcí je bez přehánění mistrovská režie Alfonsa Cuaróna. To se opravdu musí vidět. Snad z každého záběru byste vytvořili dokonalou uměleckou fotografii, všechno je to do nejmenšího detailu promyšlené a černobílá kamera s vydatnou pomocí zvuku (leccos vůbec nevidíme, jen slyšíme) z toho dělá pastvu pro oči (třeba z monumentální scény lesního požáru). Třetí věc je, jak příběh a podání "spolupracují" - všechno je přirozené, dlouhé kamerové jízdy či statické záběry neodvádějí pozornost od toho, co se právě děje, krásně se to doplňuje, tvoří jeden celek atd. Od Roma jsem původně čekal něco dejme tomu ve stylu Tornatoreho Maleny. Je to ale úplně jiný film, úplně jinak skvělý. A třeba scény v porodnici nebo na pláži... Na takové se prostě nezapomíná. (29.12.2018)

Já jsem tomu filmu nevěřil. Všechna ta "varování" o nejosobnějším filmu Alfonse Cuaróna, srovnáváním s neorealismem, novou vlnou, Fellinim. A skutečně, první hodinu se mi to víceméně potvrdilo. Dlouhé záběry, málo děje, žádná hudba, trochu nuda. Jenže pak jsem se v tom našel. I v takovém filmu Cuarón dokázal nacpat spoustu silných momentů. A Alfonso umí snad nejlépe vzbudit iluzi, že jsem přímo na místě, a to k tomu ani nepotřebuje Lubezkiho. Překvapivě silný zážitek a nečekané překonání prvotní skepse. (25.02.2019)

Stále měním to hodnocení mezi 4* a 3* a stále si nejsem úplně jistá, které je to správné. Pro mě bohužel jasné vítězství formy nad obsahem. Ten film je neobyčejně natočen, působivá kamera a Cuarón působí spíše v roli jakéhosi pozorovatele a celé je to opravdu působivé. Některé scény vyloženě majstříkové (scénu porodu i nesmírně emotivní závěr jen tak z hlavy nedostanu), ale jako celek se mi film jednoduše ne a ne zarýt pod kůži. Co oceňuji nejvíce a důvod, proč mi možná ruka přece jen vyskočí k té 4*, je, že film je i silně feministický, ale naprosto přirozeným a nevtíravým způsobem. (01.01.2019)

Pečlivost. Hravost. Elegance. (17.12.2018)

"Mile deti, Rad by som vas vsetky vyskolil ako ma vyzerat ar*ova picovina, aby bola aj skutocne umelecky hodnotnym filmom. S uctou Alfonso" 10/10 (pozn.pepo) (27.12.2018)

Cuarónovi nelze upřít, že se jedná o Pána filmaře. Bohužel nebudu mít potřebu si tuto jeho intimní záležitost pouštět znovu. S Romou to bude u mě podobně jako s Biutiful. Technicky dokonalé drama na jedno podívání. Vždy raději sáhnu po filmech, kde se toho zdánlivě děje trošku více, než o krátké životní etapě jedné mexické služky. 65% (23.02.2020)

Lhostejnost ze všech stran, i z mé. (02.01.2019)