Mechanický pomeranč

Tak sugestivní film, až je to chvílemi fyzicky nepříjemné. Singing in the Rain, léčení, Alexovy oči a šok z toho, že nemám slov, chci skrývat pohoršení a zároveň nedokážu odtrhnout zrak. Jsem šťastný, že Kubrickova snaha ukázat světu něco, na co nemohl být ani trochu připraven, vyšla do posledního puntíku. Tím spíš, že takhle komplexní zážitek už i přes svůj vklad do historie filmu nikdy nezopakoval. (15.03.2006)

Za agresivní kritiku společnosti, pichlavou kontroverzi a celkovou odvážnost příběhu bych nejprve chválil autora knižní předlohy, ovšem Kubrickova realizace je neméně geniální. Řadu scén, které nelze ani dost dobře popsat v textu (Singin' in the Rain), dotáhl Kubrick ke skutečné dokonalosti, dokázal dílo nejen zfilmovat, ale ještě vylepšit, pozvednout jeho přednosti, udělat ho mocnější, více šokujicí a přesto ne přímočaré, ani úplně doslovné, aby zůstalo předmětem dlouhého morálního rozjímání. V podstatě mu rozuměl více, než samotný autor, což spolu s jeho zapálením, perfekcionismem a nezměrným talentem pro režii dokazuje, že on je zde tím pravým umělcem. 9/10 (03.01.2010)

Hodně ulítlá záležitost, která nepřipraveného diváka může ze začátku šokovat, případně odradit od dalšího sledování. Ale sotva se děj přesune do nápravního zařízení, začne to být velice zajímavé. Zdánlivě bezúčelné násilí na začátku přechází v příběh, který nutí diváka přemýšlet. Jo, jo. Kubrick prostě věděl, jak na to. (04.01.2003)

Divný a zvrácený film, myšleno ovšem převážně v kladném slova smyslu. Výborný McDowell, nanejvýš zajímavá myšlenka snímku, nenudící děj, některé nezapomenutelné scény, ale po opakovaném zhlédnutí také pasáže pro mě stejně neuchopitelné, nepochopitelné a neakceptovatelné jako prve. Více jsem si však užíval hudbu, při scéně s napnutými očními víčky se mi dostávalo ještě nepříjemnějšího pocitu, na druhou stranu se mně tentokrát podařilo dokonce ocenit i několik míst vyvolávajících v mé maličkosti cynický humor (třeba ta scéna s písničkou ze stejnojmenného muzikálu). Mechanický pomeranč mně však asi nikdy úplně k srdci nepřiroste, pro tento fakt a výše zmíněné nechávám 4*. (26.08.2008)

Záhada Kubrick vyřešena! MECHANICKÝ POMERANČ mě utvrdil v tom, že Kubrick nebyl – ani nechtěl být – skutečným vypravečem; místo toho přes mrtvoly (tj. postavy) na filmech ilustroval své světonázorové a estetické teze. Svět MECHANICKÉHO POMERANČE je svět kýčovitě zcizený, ve kterém všechno (sex a násilí, zločin a trest, ženy a matky, ikony a barvy, Ježíš a Bůh) ztratilo svůj obsah a jedinou jistotou zůstal oportunismus. Jinými slovy, násilí páchá každý, kdo má převahu a příležitost, a v tomto není rozdílu mezi obětmi, pachateli a represivními orgány. Čímž se dostáváme ke Kubrickově mizantropii, poznatku, který zvláště tímto filmem získal neprůstřelnost fyzikálního zákona. Svět MECHANICKÉHO POMERANČE je konstatní represe, mizogynie a stylizace se sklony k degradující karikatuře. MECHANICKÝ POMERANČ je dále důkazem toho, že Kubrick od jisté doby točil příliš dlouhé filmy: poslední třetina ve znamení hromadné retribuce na hrdinovi je prakticky k nepřečkání. Jakmile divák (u mě, pravda, až na třetí pokus) dospěje za pulpovní nátěr „ultra-násilí“ a obrazoborectví filmu, zjistí, že Kubrick své teze a nápady v jeho rámci opakuje a variuje do zblbnutí: kobercový atak asociací sexu a násilí, křiklavých paruk a dekorů, Beethovenů, úderů do rozkroku a roztažených ženských klínů dovede diváka přesně tam, kam hrdinu… k fyzické nevolnosti. MECHANICKÝ POMERANČ konečně ukazuje, že Kubrickou jedinou nezpochybnitelnou předností byla velmi imaginativní a přitom funkční práce s hudbou (to „Zpívání v dešti“ mu ale neodpustím). (29.09.2006)