Ledová bouře

Mé první setkání s panem Ang Lee... a byl to silný zážitek. // Rodinné drama odhalující pokrytectví a nierní tabu jednotlivých postav. Pulzující tepnu rozličných vztahů, kde každý hledá zejména sám sebe, přetne jedna ledová bouře, která toho zmrazí mnohem víc než jen silnice. // Zajímavé drama se skvělým hereckým obsazením a skvělou atmosférou. (04.04.2008)

(1001) Celkem by mě zajímalo, jak je možné, že hudba Mychaela Danny k Ledové bouři je jedním z mých nejoblíbenějších soundtracků už celá léta, aniž bych ten film předtím viděla. Každopádně je tohle jedním z těch filmů, na které si pravděpodobně nejsem úplně schopna utvořit svůj vlastní osobní názor, protože si pamatuji, že to byl oblíbený film mojí mamky, a všechny oblíbené věci mojí mamky se stávají pomníčkem a svatostánkem vzpomínky na ni a jako takové je nemůžu a nejspíš vědomě ani podvědomě nejsem schopna zpochybňovat. Nicméně snad můžu napsat, že kromě nesmírně melancholické hudby mnou velmi rezonovala souhra toho, co se ve filmu odehrávalo, s prostředím, ve kterém se to odehrávalo: holé kmeny stromů, záplavy listí na zemi, vítr, chlad, ten odosobněný dům, a samozřejmě led. (30.12.2020)

Pokud čekáte katastrofický film o tom, jak se jedna rodina sjednotila kvůli přírodní katastrofě, nedočkáte se ho. Nebo možná ano, jen tu příroda dostává mnohem menší prostor, než je obvyklé. Místo záběrů vybuchujících sopek, děsivých povodní a padajících budov Ang Lee vsadil na postavy a mě napadá, že je to jen dobře. Tedy bylo by to dobře, kdyby to ve mně zanechalo nějakou stopu, ale já mám všeobecně u filmů Anga Leeho jeden problém; jeho filmy, jakkoliv se zaměřují hlavně na charaktery a emoce, se mnou naprosto nepohnou. Sleduju krásný obraz doprovázený podmanicou hudbou, běhají tam výborní herci a... sotva to skončí, vím, že po měsíci si ani nevzpomenu, že jsem ten film viděla. Ledová bouře u mě dopadá o něco líp než Zkrocená hora, to ale nic nemění na faktu, že znovu si ji nejspíš nepustím. (01.03.2010)

Proč Dannovi někdo nevysvětlil, že neskládá hudbu pro film čínský, historický, nýbrž americký, psychologický? Tedy, psychologický vlastně moc ne... a už vůbec ne tak mrazivý jako metafory, jichž užívá (členové rodiny jsou oddělenými kostkami ledu a jejich vztahy se pomalu blíží bodu mrazu). Jestli život občas dává zabrat, sledování Ledové bouře ani trochu. Naoko řeší velké otázky, přitom je banální a trpí doslovností (jak nazvat pro vyprávění klíčovou párty? Key party!). Lee si dává záležet, abychom z každého záběru poznali, že je příběh zasazen do doby, kdy Spojené státy definitivně ztratily svou nevinnost, ale až na zmínku o Hlubokém hrdle a bizarní scénu „Fuck Nixon" (nebo jak ji nazvat) jsem neviděl důvod, proč by se celé to vztahové divadlo nemohlo odehrát o desetiletí dříve nebo později. Herci hrají dle očekávání, ale chování jejich postav příliš smyslu nedává a docela chybí nějaká autentická, nepropočítaná emoce. Teď abych si napravil chuť něčím altmanovsky sžíravým (že by Prostřihy?). 60% Zajímavé komentáře: honajz, milancecil (17.09.2012)

Zaujímavý film o rozpade hodnôt a vzťahov v konkrétnom časovom úseku 20. storočia. Američania majú veľmi zvláštnu morálku, ktorej odlišnosť vystúpi na povrch najmä pri zmenách, a v ktorej sa pravidlá a hranice určujú konvenciou. Film má veľmi dobré herecké obsadenie, pričom ženské predstaviteľky (Joan Allen, Christina Ricci a Sigourney Weaver) u mňa bodovali viac, ako ich mužské náprotivky. Aj keď ma film zaujal, tri hviezdičky sú výrazom sklamania nad tým, že režisér sa postavil do úlohy pozorovateľa života, ktorý nezaujíma k videnému takmer žiadne postoje. Ako vedec, ktorý sa iba tak kochá obrázkami v mikroskope, lebo je momentálne bez výskumnej úlohy. (01.08.2013)